canafest
dermat
Vantrh

All posts by Karel Tejkal

Osmičky na adrese Vinohradská 12.

Olympijské hry …8 (pokračování)
Jak jsme si posledně slíbili, vydáme se po rozhlasových stopách za dalšími olympijskými hrami, jejichž letopočet končí onou letos tak vzývanou osmičkou. Ale ouha. Moc jich ještě zbývá a zážitků, vzpomínek, jmen a událostí ještě víc. Byla by to dlouhá historie, přijměte prosím její zkratku ve třech vzpomínkách, autentických, málo známých, některých zveřejněných poprvé.

Osmičky na adrese Vinohradská 12.

Prvního ledna zahájila Hlinkova strana kampaň za autonomii Slovenska, předseda Československé agrární strany Beran se toho dne vyslovil pro vstup hlinkovců i Sudetoněmecké strany do vlády a pro hledání dohody s Německem, všichni židovští lékaři v Německu byli vyloučeni z nemocenských pokladen, oznámil 1. 1. 1938 mezi jinými zprávami rozhlas. A jak ten rok začal?

Dějiny chodily rozhlasem.

Josef Laufer po šesti letech opět mohl promluvit k posluchačům, rozechvělým hlasem, a dojatě pohladit mikrofon. František Gel po návratu z války, ještě v uniformě, zlákán Jiřím Hronkem do rozhlasu ujištěním, že tam žádné konve nemají − slovutný redaktor Lidových novin se totiž bránil vábení argumentem, že nerozezná mikrofon od kropicí konve. Ladislav Smutek, muž, který na Radiu Luxembourg před několika dny ohlásil konec války, se vyptával Pražanů, kdeže ten Československý rozhlas sídlí, protože tam byl svými šéfy doporučen. Začínal čas romantický, slibný a nadějný. O tři roky později skončil.

Dějiny chodily rozhlasem.

Historická zapomnětlivost postihla již i ony květnové dny roku 1945. Každoročně se sice schází u budovy českého rozhlasu hlouček Pražanů, vyslechne hymnu i pár projevů a přihlíží kladení věnců. Cestující v tramvajích, které projíždějí kolem, se pouze zeptají, pokud jim to lhostejnost vůbec dovolí, cože to tam kdo zase slaví nebo demonstruje.
Začalo to legendární drzou a odvážnou současně větou 5. května 1945 ráno: „Je sechs hodin.“ Hlasatel Zdeněk Mančal zahájil ranní vysílání stanice Praha. Německou hlasatelku Margräfovou vykázal ze studia, s kolegou Josefem Junkem odstranili německé nápisy na dveřích hlasatelen a zajistili odchod německé ochranky. Pražské povstání začalo.

Dějiny chodily rozhlasem

Dovolím si dopovědět vtip spolužáka Vladimíra Jiránka. Pohlédněte, prosím. Tudy prošly české dějiny, chlapče. A tudy šly zase zpátky. A určitě se zastavily, alespoň na chvíli, v rozhlasu, dodávám. Jen pošimrejme svoji paměť. Obešla se jakákoli významná událost minulého století bez rozhlasové odezvy? Nevzpomeneme si, protože takové nebylo. Pokusím se dnes i v příštích číslech některé připomenout. I pohledem do zákulisí.

Jiří Ješ

Potřeboval jsem poradit, zatelefonoval jsem mu. Mobilem. Ten pronikne všude. I do nemocnice,na onkologii. Jiří Ješ se ozval a odmítl moje omluvy. „No co, ležím ve špitálu, ale ještě myslím i mluvím, co potřebujete?“

Jaroslav Foglar – Jestřáb

Byl to můj, a věřím, že i mnohých z vás, idol mládí. Bytost téměř nadpozemská, ideál, Rikitan. A pak jsme se poprvé setkali – jaké zklamání. Účetní z čistírny, charakterizoval kdysi klasik podobné typy.

Ten náš páternoster – 8

Natěšení vrátili jsme se po prázdninách na fotbalové hřiště našich místních borců a užasli jsme. Trenér pryč, šel za lepším, dva nejlepší hráči pryč, tamtéž, „pozůstalí“ snad kopanou hrát zapomněli, ale co mnohem horšího: trávník, ještě na jaře pýcha všech, pažit přímo lákající k poležení, zežloutl, místy vytrhané drny vyprahlé půdy. Studna vyschla, k tomu zákaz zalévání z obecního vodovodu. Katastrofa!

Petr Prokop Siostrzonek

„Kdy bude vysílat pan převor Siostrzonek? Chceme si nařídit budíka na čtvrtou, určitě budeme poslouchat,“ volali nejednou posluchači stanice Praha Českého rozhlasu. Tou čtvrtou byla čtvrtá ranní a poslech Dobrého jitra trval čtyři hodiny. Jedním z těch, kdo tenkrát, už to bude dvacet let, posluchačům učarovali, byl převor – administrátor kláštera benediktinů v Praze Břevnově.

Ten náš český páternoster (7)

Úhor je zapomenutý kout, nevyužitý cípek mezi polnostmi, zanedbaná plocha omezená železniční tratí, silnicí nebo stavbami, nevábné místo, na kterém by jen málokdo hledal přírodní poklady. Přesto jsou i takovéto šedivé, bodláčím a plevelem zarostlé pozemky významnými útočišti, zejména v zemědělské krajině.

František Filip – Bezruký Frantík

Nebude to dnes o zázračném lékaři, o vědci, který svým objevem zachránil svět, o hrdinném bojovníkovi. Obyčejného chlapa z vesnice v horách představím. Ještě k tomu chlapa bez rukou. Ale nejenom o něm chci vyprávět. Inspirovala mě před časem, přesně před více než deseti lety, badatelka z Národní knihovny ČR doktorka Františka Vrbenská: „Co píchne a zabolí, jsou knihy v antikvariátech, které byly vypuzeny. Dvojnásob silně hovoří k citlivému čtenáři knížka napsaná před druhou světovou válkou hoteliérem z Frenštátu pod Radhoštěm. Jmenuje se Bezruký Frantík. Ten člověk ji psal vlastníma nohama, protože se narodil bez rukou. Velmi jemnou a svým způsobem kultivovanou knihu o životě, o svém zápase za sebeuplatnění, jak bychom řekli moderní formou dnes, o lásce ke zvířatům, o pejskovi, kterého si našel, vypiplal, přichýlil, a ten s ním putoval životem – a co se s tím člověkem stalo? Zbyl jenom ten útlý sešitek a ztracený osud.“

Ten náš český páternoster (6)

„Tak nám zkazili olympiádu“, mohla by oslovit legendární posluhovačka svého nájemníka. „A kterou, paní Müllerová“, otázal by se Švejk. „Co já vím, tak peníze, podvody a lidská blbost zkazily snad všechny hry, které se od těch prvních v roce 1896 v Aténách konaly.“

Profesor MUDr. Jaroslav Procházka

Patřil k těm, kdo porušili historické tabu – sáhl na lidské srdce. Nebyl první, ale jeden z průkopníků srdeční chirurgie. Lékařem chtěl být od dětství. Dokonce tak raného, že doma „operoval“ ulomenou nohu židle a důkladně ji zafačoval. Mám rád lidi, mám rád slušné lidi, dobrou společnost, kulturu a nenávidím blbce a zlé lidi , vyslovil svoje krédo při devadesátých narozeninách v roce 2003.

Páternoster (5)

Soud osvobodil ženu, která se střetla s policisty při demonstraci na Václavském náměstí. Hlídka policista – voják se drsně domáhala občanského průkazu od mladíka na pražském autobusovém nádraží… V civilizované zemi, v právním státě by to měly být události bezproblémové, jednoznačné, nezpochybnitelné. U nás však jedna každá z nich vyvolala spory, hádky, polemiky. Aniž straníme, natož

Sůl země

Jednat s ním byla rozkoš i peklo. Statný, hřmotný, vzdělaný a moudrý muž činu. Také cholerik občas pálící od boku bez přípravy. Lékař, nevlastní otec jedenapadesáti dětí, zakladatel české Ligy proti rakovině Zdeněk DIENSTBIER Zakladatel Ústavu nukleární medicíny, tenkrát ještě nazývaném Ústavem lékařské fyziky, přivezl vybavení do nových prostor

TGM

Je to generační znak postarších pamětníků. Měsíc březen máme spojen s datem narození našeho prvního prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka 7. března 1850. Již 165 let uplynulo, pro mnohé z nás je to stále svátek téměř osobní. I tichá výzva zajímat se a možná i objevovat. Proto vznikl tento seriál, nejen o TGM,