Postní období znamená pro mnohé především změnu jídelníčku. Já si myslím, že půst by neměl procházet jen žaludkem, ale především srdcem. To má být uzdraveno. Kolik je v nás nesmířeného a neodpuštěného? Je nejvyšší čas s tím něco udělat, vždyť do Velikonoc už mnoho času nezbývá. Vzpomněl jsem si
na jeden příběh, při jehož vyprávění mi vždy trochu zvlhnou oči.
Petr Siostrzonek: ….přečtení těchto myšlenek vám zabralo jen několik málo minut.
Celkem zanedbatelný čas v množství hodin, dnů a roků vašeho života. A přesto: v každé jediné minutě či sekundě i toho příštího roku 2019 může hodně záležet na sebemenším úsměvu, pohledu, podání ruky. Že to jsou jen maličkosti? Někdy mohou rozhodnout o odhodlání pro celý zbytek dlouhého života.
Brány odjakživa někam vedly. Do města nebo z města. Do kláštera nebo z kláštera. A teď si představte bránu, která nevede nikam. Žádná slavobrána pro vítěze nebo vojevůdce. Ta brána, kterou mám na mysli, nebyla postavena pro člověka.
Chystáme se oslavit sto let naší státnosti. A proto už několik měsíců z mnoha úst (i z těch, od kterých bychom to nečekali) zaznívají patetická slova o národě, o kořenech křesťanství a kultury v našem národě, o hájení národních zájmů. Ozývá se časté volání některých: Čechy Čechům!
Začněme malou vzpomínkou na cisterciáckého mnicha Bernarda z Pisy, který byl v roce 1145 zvolen papežem a přijal jméno Evžen III. Dosud žil v klášterním ústraní a po volbě se rázem ocitl ve velkém světě. Prosí proto svého duchovního učitele Bernarda z Clairvaux oradu, jak si má v novém postavení počínat.
Odpověď prý na sebe nechala dlouho čekat, ale byla svým rozsahem neobvyklá, protože se skládala z pěti menších knih nazvaných „O uvažování papeže Evžena“. Její autor nevynechal žádnou důležitou otázku projevující se v životě tehdejší církve. Popisuje a zároveň kritizuje stav kněžstva a římské kurie, pokouší se najít důvody nezdaru druhé křižácké výpravy a radí papeži, jak si má moudře vybírat spolupracovníky. A navíc ho napomíná, aby při všem svém rozmanitém zaměstnání a odpovědnosti nezapomínal na sebe a aby se ve vnějším ruchu sám neztratil.
Za rabínem vJeruzalémě prý přiběhl jeho žák avolá: „Lidé říkají, že Mesiáš vstal zmrtvých!“ Rabín beze slova přistoupil koknu, podíval se ven, zpátky se posadil avklidu řekl: „Nevidím, že by se něco změnilo!“ Amy bychom rádi, aby se něco změnilo? Vnaší rodině, na našem pracovišti, dokonce ivklášteře. Jsou různé způsoby, jak na to jít. Dovolte, abych vám nabídl jeden příběh asním inávod, jak by to možná šlo:
Byl jeden klášter, který se dostal do vážné krize. Zůstalo v něm jen pár starých mnichů, měli problémy hospodářské. Jednoznačně vymírající klášter. V hlubokém lese, který obklopoval klášter, stála malá chaloupka, kam čas od času přicházel jako poustevník rabín z blízkého města. Staří řeholníci vždy věděli, kdy tam rabín je. Jednou se opat rozhodl navštívit tohoto poustevníka a zeptat se ho, co by on radil pro záchranu jejich kláštera.
Pomalu se zotavujeme z velmi podivného období, kdy se opět nejen v médiích a na sociálních sítích, ale také ve vzájemných rozhovorech mnohých lidí zdůrazňovaly „pravdivé“ informace o tom, co který prezidentský kandidát prosazuje, co si myslí, kdo za ním stojí… Přišla nám všem spousta e-mailů od příbuzných či známých s podobným obsahem. Ale je to všechno pravda, i když mi to poslala moje dobrá známá či dobrý známý? Opět jsem si uvědomil, jak křehký je vztah mezi pravdou a lží.
Na jedné vysoké palmě rostl kokosový ořech. Měl nádherný výhled, radoval se z něho a byl šťastný, že je kokosem. Až jednoho dne šel kolem pocestný, podíval se nahoru a řekl: „Nenávidím kokosy. Palmy jsou vysoké, nemohou dávat žádný stín. Kokosy nevoní, nemají květy, vůbec nejsou hezké. Nenávidím kokosy.“ Když to kokos uslyšel, začal se cítit špatně. Řekl si: „Jsem ošklivý, k ničemu se nehodím, nejsem dobrý.“ A tak postupem času kolem sebe začal vytvářet tvrdou slupku. Nechtěl, aby se ho někdo dotýkal, aby ho někdo hladil. Jednoho dne přišla bouře a náš kokos spadl na zem. Byl zraněn a sám. Znovu šel kolem pocestný, tentokrát to byl ale malý chlapec. Sehnul se a vzal kokos do svých rukou. „To mám štěstí,“ řekl si. „Našel jsem kokos, a jak je čerstvý! Určitě bude mít výbornou šťávu!“ A chlapec začal kokos rozbíjet kamenem. To působilo kokosu velkou bolest. Naříkal bolestí, až začala vytékat sladká šťáva. Chlapec začal pít šťávu a nakonec kokos rozbil a objevil neporušenou bělobu. V té chvíli si kokos uvědomil, jak je důležitý a jak je nádherný. Potom už jenom chlapci řekl: „Jsem tvůj, ty jsi někdo, komu důvěřuji.“
Je to zvláštní pocit, navštívit Betlém v létě. Přece jen máme v našich představách betlémskou scénu u jesliček spojenou se sněhem a zimou. Když je vám v Betlémě teplo, napadne vás, co zde asi bylo ve staletích před tou chvílí, než sem na přelomu našeho letopočtu za sčítáním lidu přišel Josef s těhotnou Marií.
První zmínka o Betlémě je z doby faraóna Amenophise IV. někdy čtrnáct století př. Kr. Jmenoval se tenkrát Bit-ilu-Lacham (Dům bohyně Lachamy). Byla to kanaánská bohyně plodnosti, vývojem pak vznikl název Bit-lacham (Dům chleba) – dnešní Betlém.
Kvetoucí jaro letos rychle přešlo v parné léto. A to zase nezadržitelně přešlo v podzim, v roční období, které nám přináší radost svými pestrými barvami. A musíme počítat s tím, že se brzy ohlásí zima, která nám zase přináší radost při pohledu na zasněžené střechy či stromy. Ale zároveň nás také tato roční období trápí nižšími teplotami. Vím, že tento časopis berete do rukou převážně vy, jejichž životní období je mnohdy přirovnáváno k podzimu a zimě, k obdobím, která přinášejí krásu, ale zároveň trápení. Stáří je životní období, kterého se mnozí bojí, s nímž se neumějí vyrovnat, ať už ho prožívají sami, anebo se s ním setkávají v životě jiných. Mnozí si možná myslí, že mají už i podzim života za sebou a prožívají jen zimu, jakousi strnulost, která už nic neočekává… Představa moudrého starce, zralého, který stojí před vrcholem svého života − to je pro mnohé utopická představa! Dnes většinou mládí charakterizuje staré takto: „Jsou to zlostní dědci a nabručené báby, na všechny mladé jen hubují. Ze zásady nechtějí chápat, že se časy změnily a že se dnes žije jinak.
„Naše mládež miluje přepych, je špatně vychovaná, vysmívá se představeným a vůbec si neváží starých lidí. Dnešní děti jsou hotoví tyrani. Nepovstanou, když do místnosti vejde starší člověk. Odmlouvají rodičům. Řečeno jednoduše: jsou velmi špatní…“ Tato slova jsem nevyslechl na zakončení školního roku v břevnovské základní škole, ale převzal jsem je od římského Seneky. Slova pronesl v r. 50.
Všimli jste si, že na některých místech Čech i Moravy dnes ani nepoznáte, kdy je všední den a kdy je neděle či svátek? Možná leckterá tradiční moravská vesnice se přece jenom o nedělích nebo ve sváteční den změní, ztichne, je prozářená, všude zameteno. Ovšem mnohá jiná místa se v neděli a o svátcích rozezní sekačkami, cirkulárkami, míchačkami. Doháníme, co se dá. Vždyť jindy nemáme čas!
Nic nového pod českým sluncem! Měl s tím problémy na sklonku 10. sto- letí i sv. Vojtěch. Často si na to vzpomenu u nás v Břevnově, u jeho ostatků. Když stáli naši předkové v r. 1038 v Hnězdně u hrobu pražského biskupa Vojtěcha, kníže Břetislav je vyzýval ke změně: „Úplně pak zapovídáme, aby se o nedělích konaly trhy, jak se ponejvíce děje v těchto krajích proto, aby v ostatní dny lidé měli více času na své práce. Jestliže by však byl někdo zastižen v neděli nebo ve sváteční dny, které je veřejně nařízeno slavit v kostele, při nějaké všední práci, ať mu arcikněz odejme dílo i potah, který byl nalezen u díla, a ať zaplatí tři sta peněz do knížecí pokladny…“ To by se dnes státní kasa plnila!
Denně jsou média doslova přeplněna negativními zprávami všeho druhu. Hlavně nás vnitřně bolestně zasahují zprávy o teroristických útocích, o válečných konfliktech, o umírání nevinných obětí. Svírá nás z toho všeho strach. Navíc vnímáme, že toto zlo je působeno mnohdy psychicky vyšinutými anebo fanatickými pachateli. Už osvícenec Voltaire odsuzoval každý fanatismus: „…a ti, kdož fanatiky řídí, a ti, kdož jim vkládají dýku do rukou, jsou obyčejně darebáci.“
Květnové dny nás každoročně potěší pestrostí rozkvetlých sadů, zahrádek a luk. Každý jistě máme svou oblíbenou květinu, strom, keř. Nemohu říci, že by mou oblíbenou květinou byl narcis. I když je jistě hezký. Ale rád bych si spolu s vámi povšiml z řecké mytologie muže jménem Narkissos, který se utrápil láskou. V lese přišel ke studánce s křišťálovou vodou. Chtěl se z ní napít a v zrcadle studánky spatřil obraz, který ho uchvátil. Vztáhl ruce, aby jej objal, ale jen rozčeřil vodu a obraz zmizel. Když se hladina uklidnila, znova a znova obdivoval nevídanou krásu, do níž se zamiloval. Poznal, že ten obraz je on sám. Jeho zoufalství se jen zvýšilo: nikde nenajde takovou dokonalost, kterou by mohl milovat, neskonale miluje sám sebe. Z té lásky chřadl, až u studánky zemřel. Nymfy Narkissa hledaly, až nakonec na jaře našly místo jeho těla žlutavé květy, kterým vroubilo kalich šest bílých lístků. Nazvaly ten květ narcisem.
duchovní
Křesťané nazývají poslední dny před Velikonocemi Svatý týden. Většině z nás při vyslovení pojmu „svatý týden“ naskočí husí kůže, protože si vzpomeneme na trápení v posledních dnech před maturitou. Ale ten náš křesťanský Svatý týden není také jednoduchý. Chce-li někdo pochopit jeho podstatu, pořádně se natrápí, a nebude zdaleka u konce. Je to dáno tím, že se v těch dnech naše myšlenky stále vracejí k utrpení, ke smrti, ke kříži.
V době, kdy v Americe Franklin vyslovil poučku „čas jsou peníze“, napsal jeho současník francouzský filozof Jean Jacque Rousseau pozoruhodnou větu: „Času, který věnujeme dětem, nemusíme nikdy litovat. Vrátí se nám v podobě vychovaných dětí.“ Rousseau tedy neviděl v člověku „tvora vyrábějícího nástroje“, ale svobodnou bytost, která se v čase má dopracovat k odpovědnosti za sebe, za rodinu, za společnost.