Televizní seriál Bohéma, který napsala Tereza Brdečková, přikoval k obrazovkám snad celý národ, stejně jako kdysi legendární filmy Jiřího Brdečky.
To srovnání je na místě, protože Tereza Brdečková rozhodně není ten případ, kdy potomek těží ze slávy svých rodičů. Dokázala se vymanit ze stínu
geniálního otce díky vlastní invenci a umělecké odvaze. Ale blíží se Vánoce, a tak není od věci vzpomenout klasika českých pohádek, které k vánočním svátkům nerozlučně patří.
Není běžné vést rozhovor se spolupracujícím autorem. V případě pana Karla Tejkala je to i zatraceně těžký úkol. Jedno téma vyvolává druhé, myšlenky a nápady poletují, pochytat a zaznamenat je všechny nelze. Poslouchám nábožně, a přitom jsme oba pamětníci zlomových osmiček naší historie vyjma té úplně
první. V záplavě vzpomínek, informací, pořadů a diskusí k výročí naší státnosti jsme se dohodli, že se těm nejvíce zmiňovaným vyhneme.
Ředitel Safari Parku Dvůr Králové Přemysl Rabas miluje nosorožce a Afriku. Setkala jsem se sním po mnoha letech a nezklamal mě: přišel opět naboso v pantoflích (ačkoli já jsem se ve svetru třásla zimou), v kraťasech a khaki košili s ohrnutými rukávy (jakou měl i v show Jana Krause). A ať jsem se ptala na cokoli, skončil vždycky u severních nosorožců. Afriku mu denně připomíná královédvorská zahrada, kde se nachází největší kolekce afrických zvířat v Evropě.
Ze Safari Parku Dvůr Králové dostávám pravidelně tiskové zprávy: „Narodila se gepardí mláďata,“ „Získali jsme novou fosu,“ „Do safari parku se vrátili hroši…“ Někdy přijde i smutná zpráva: „Súdán, poslední samec severního nosorožce bílého uhynul.“ Přemysl Rabas však věří, že se podaří pomocí odebraného genetického materiálu tento druh zvířete pro svět zachovat.
Počítala jsem to: na Princetonské univerzitě vystudovali dva prezidenti USA, 23 nositelů Nobelovy ceny, tři viceprezidenti, tři astronauti, první dáma USA Michelle Obamová… Těch slavných jmen (fyziků, ekonomů, matematiků, diplomatů, guvernérů, ministrů, spisovatelů…), kteří se prosadili ve světovém měřítku, uvádí Wikipedie osmdesát devět. Mezi nimi jediný Čech – ekonom a pedagog, kandidát na českého prezidenta v roce 2008, prof. Jan Švejnar.
Paní Jiřina Rybáčková vzpomínala v našem časopisu, jak se v době, kdy pracovala na Princetonské univerzitě, stali přáteli, jak při společných večerech zpívali a student Jan Švejnar je doprovázel na kytaru. Na tu kytaru jsem se chtěla zeptat.
Kameraman, malíř, hudebník a obdivovatel krásné kinematografie.
Tím přívlastkem si sám pro sebe nazval – v analogii k pojmu krásná literatura – filmová díla dávné i nedávné historie, jejichž hodnota nepodléhá času. My bychom asi řekli díla, která patří do zlatého fondu světové kinematografie. Dodejme, že do této kategorie patří i řada jeho filmů, zejména ty, které natočil s Jiřím Menzelem. Za Ostře sledované vlaky dostali Oscara, když bylo Jiřímu Menzelovi dvacet devět a Jaromíru Šofrovi dvacet osm let.
Můj dvacetiletý vnuk mi nedávno řekl, že se lidem v Česku žije dobře jako nikdy, mohou studovat, svobodně cestovat, mají otevřený celý svět. Potěšilo mě, že si to dnešní mladí uvědomují, i když nic jiného nezažili. Srovnání bylo lákavé. Přesně v jeho věku Šimon Pánek poprvé organizoval sbírku na pomoc lidem po zemětřesení v Arménii. To bylo ještě rok před sametovou revolucí. A po ní, ač mohl dělat politickou kariéru, si vybral poznávat svět z té odvrácené strany.
Ing. arch. Zdeněk Lukeš po studiích architektury na ČVUT pracoval v archívu architektury Národního technického muzea v Praze, kde se začal věnovat architektuře XIX. a první poloviny XX. století. Od roku 1990 působí na Pražském hradě v památkovém odboru KPR. Vyučoval
na VŠUP a liberecké fakultě architektury, píše odborné a popularizující články a knížky, v nichž se snaží propagovat kvalitní, často veřejnosti nepříliš známou architekturu. Připravuje výstavy ve spolupráci s Galerií Jaroslava Fragnera, pořádá přednášky a vycházky pro veřejnost.
Historik a popularizátor architektury Ing. arch. Zdeněk Lukeš je česká Eliška Hašková-Coolidge – také „přežil“ několik prezidentů. Přirovnání čistě z hlediska délky působení v prezidentské kanceláři, kde se od roku 1990 stará o důstojnou podobu Pražského hradu, obnovu zanedbaných prostor a jejich přeměnu v užitečná místa pro veřejnost. I když i na etiketu přišla řeč.
Paní Mathilda Nostitzová boří všechny zažité představy o životě potomků šlechty v přepychu a radovánkách. Bezstarostné dětství jí skončilo ve dvanácti letech, kdy rodina musela opustit zámek v Plané u Mariánských Lázní a s holýma rukama se vystěhovat z Čech. Až po pádu komunismu se mohla podívat zpět do rodné vlasti, v níž založila nadační fond Mathilda, který pomáhá lidem s těžkým zrakovým postižením. nadace sídlí ve 4. patře starého domu, jen tři kanceláře − stejně skromné jako sama paní Mathilda. Vždycky se cítila být Češkou, o čemž vás nenechá na pochybách její smysl pro humor.
Na pražské Bertramce – Muzeu W. A. Mozarta, kde jsem po roce 1990 pořádala komorní koncerty, patřilo k mým „dvorním“ hráčům mladé smyčcové kvarteto s čerstvým názvem Mathilda Nostitz Quartet. Nepřehlédnutelná šarmantní dáma téměř s mateřskou pýchou sledovala reakci publika – jejich patronka. Tak jsem poznala paní Mathildu a absolvovaly jsme pak společně nejrůznější koncerty při jejích pobytech v Praze.
Jiří Pavlica má posluchače napříč všemi žánry: od skalních folkloristů přes vyznavače folku, world music, jazzu až po milovníky vážné hudby. Pod jeho vedením se proměnila muzika Hradišťanu v profesionální hudební těleso, které koncertuje s předními symfonickými orchestry, vystupuje se Spirituál kvintetem, Vlastou redlem a dalšími představiteli různých žánrů. Také jeho skladatelská činnost má široký rádius, píše filmovou a scénickou hudbu, komponuje pro symfonické i komorní orchestry, pěvecké sbory a skupinu Hradišťan. Všestranné hudební sklony vedou k jeho dědečkovi z Břestku, malé vesnice v Chřibech, kde působil jako kapelník, a jehož syn se stal dokonce členem slavného orchestru r. a. Dvorského. Jiří Pavlica však zůstal věren rodné Moravě.
Pro nás ještě v živé paměti, pro někoho dávnověk. Každý čtvrtek od samého rána se vinula fronta před Arbesovým knihkupectvím na pražském Smíchově, jinak řečeno „U Ebra“. Vstávali jsme brzy ráno, trpělivě čekali, než pan vedoucí otevře, protože jsme se těšili na novou knížku, zejména když ve výloze avizoval vydání překladu „západního autora“. Museli jsme ji mít, četli, a pak se o knize diskutovalo v kavárnách, stejně jako o představeních Semaforu, Činoherního klubu či Divadla na Zábradlí. V bezčasí 70. a 80. let byla kultura závanem čerstvého větru. Při knížce jsme cestovali, poznávali, co nám bylo odepřeno, svobodně mysleli. a pan Ebr byl znalec, věděl co vybrat.
Michal Horáček (1952), spisovatel, novinář, textař, básník, producent, absolvent Institutu základů vzdělanosti UK a American studies na Macalester College v USA. Publikoval v zahraničním tisku − v roce 1982 v USA obdržel novinářskou cenu Excellence in Journalism. Působil v Mladém světě, přispíval do dalších časopisů, je autorem řady knih. V letech 1990−2004 byl předsedou představenstva a. s. Fortuna. Proslul spoluprací se skladatelem Petrem Hapkou, napsal přes 300 písňových textů a veršované libreto hudebně-dramatického díla Kudykam.
Ing. Richard Horký je průkopníkem obnovitelných energií nejen v Třebíči, ale i v republice. V roce 1994 založil Třebíčskou tepelnou společnost, s. r. o., která vyrábí teplo zejména z biomasy a vyvíjí a vyrábí kotle pro tuto surovinu. Je předsedou spolku EKOBIOENERGO, který je zřizovatelem Alternátoru, předsedou představenstva Okresní hospodářské komory Třebíč. Od roku 2016 je předsedou představenstva společnosti Národná energetická, a. s.
– pedagožka FAMU, se zaměřuje ve své tvorbě na mezilidské vztahy a sociální problémy. Jako první se začala věnovat časosběrné metodě − sledování lidských osudů v delším časovém úseku. Natočila přes 60 dokumentárních filmů, nejznámějšími časosběrnými dokumenty jsou Manželské etudy, Sladké století, Ženy na přelomu tisíciletí, Marcela, René či Katka. Za své filmy obdržela řadu ocenění – v roce 2007 ve Španělsku cenu za nejlepší evropský dokument roku (snímek Marcela), v roce 2008 jako první Češka cenu Evropské filmové akademie (film René).
Některá zjištění z našeho rozhovoru, zdánlivě nepodstatná, mi přišla důležitá. Třeba když říká: „To je můj způsob, jsem taková a neumím být jiná.“ Helena Třeštíková je svá: dělá, co ji zajímá a co umí dobře. Nebo to, že nemá potřebu se zviditelnit. Třetí poznání, které z rozhovoru nevyčtete: empatie, s jakou vypráví o lidech, s nimiž natáčela své dokumenty.
Jiří Žáček (*1945 v Chomutově), básník, překladatel, scénárista, jeden z našich nejvýraznějších literárních autorů, tvůrce dětské poezie, pohádek a učebnic. Původní profesí vodohospodářský inženýr pracoval jako nakladatelský a časopisecký redaktor, od roku 1992 na volné noze. Vydal deset sbírek básní, knihy epigramů a parodií, aforismů bajek, satirických monologů, fejetonů, a řadu knížek veršů a pohádek pro děti (např. Aprílová škola, Máme rádi zvířata, Bajky a nebajky, Počítání oveček, Kdo nevěří, ať tam běží, Kočkování, Krysáci, Sedmero pohádek, Hrůzostrašné pohádky a d.). Je autorem divadelní parafráze Ptákoviny podle Aristofana (prem. 1989, knižně 1991), slabikáře pro prvňáčky (1992–2015) a dětské encyklopedie. Za svou tvorbu pro děti získal několik nakladatelských cen a 4 Zlaté stuhy. V loňském roce obdržel od prezidenta republiky Medaili za zásluhy.
Dva roky mi trvalo, než se mi podařilo svého skorosouseda přimět, aby mi přišel poradit, jak prodloužit životnost převislým jasanům, které zahradní architekt důmyslně vsadil v 30. letech na naši zahradu, a které rozprostírají mohutný zelený deštník nad odpočinkovým zákoutím. Nositel titulu „Šarmantní osobnost roku 2013“
Frustrace komunistickým režimem, beznaděj ze sounáležitosti se sovětským blokem… Každé setkání s přáteli se zvrhlo v debatu o politice, i když ji pokaždé opepřily vtipy, které měly ve stávajících nesmyslných pořádcích výživnou půdu. Po roce 89 jsme si oddechli, nastává čas stability a rozumných pořádků. Ne nadlouho. Opět nás tíží politické klima, nesmyslné kroky politiků, jenom ten humor se jaksi nedostavuje. Evropa přestává být bezpečná. Jak vidí naši budoucnost evropská komisařka Věra Jourová?
Spisovatel literatury faktu Pavel Kosatík po monografiích věnovaných významným českým nebo exilovým osobnostem, jakými byli Jan Masaryk, Olga Havlová nebo Ferdinand Peroutka, zamířil do světa opery. Po bádání v archivech Vídně, Salzburgu, Berlína a Ameriky napsal knížku o Jarmile Novotné, největší české operní pěvkyni 20. století. Doplnil tak další bílé místo v naší kulturní historii.
Jestliže existuje Guinessova kniha rekordů, měla by být ještě druhá, která by se jmenovala třeba Kniha nejvýznamnějších přínosů v oblasti duchovního bohatství. Nebyly by v ní rekordy ve stoji na hlavě nebo v počtu mužských sborů, zpívajících o půlnoci na plese Moravo, Moravo. Zapisovaly by se do ní objevy a prvenství ze světa vědy a kultury. Byl by v ní zapsán pan profesor Martin Hilský. První a jediný Čech, možná i v celém světě, který přeložil a vydal kompletní dílo Williama Shakespeara. Patřil by do ní i samotný Shakespeare, který vede na žebříčku nejhranějších a nejvydávanějších dramatiků a jehož geniální tragédie jsou stále aktuální dnes jako před čtyřmi sty lety.