„Hollywood je mrtev,“ sděloval kolegům ve studiu v ono srpnové ráno roku 1962 smutnou novinu režisér Howard Hughes. Byla to věta přímo symbolická. Tu noc definitivně skončila zlatá éra starého dobrého Hollywoodu. Podle oficiální zprávy zemřela, po požití prášků na spaní, herečka Marilyn Monroe. Byla snem milionů
The Beatles: „Víčka sklop, pusu ti dám, já zítra se ztratím, jen tvůj budu dál, i když sám. Vzdálený na čas jen, budu psát den co den, a pošlu ti všechnu lásku, co mám. Budu si představovat, že líbám tě znova, a doufat, že snům život dám. Vzdálený na čas jen, budu psát den co den, a pošlu ti všechnu lásku, co mám. Všechnu lásku pošlu za tebou, všechnu lásku, můžeš se spolehnout.“
Toulal jsem se 8. prosince newyorským Central Parkem, minul malé zoo a přešel na druhou stranu k posvěcenému místu nazvanému Strawberry Fields. Tak se jmenoval dětský domov ve vzdáleném Liverpoolu, Strawberry Fields Forever byl také titul velkého hitu roku 1966. Jeho spoluautor John Winston Lennon byl nedaleko odtud, na rohu 72. ulice před domem dakota, kde měl své apartmá, právě 8. prosince 1980 zastřelen pomateným fanouškem Markem davidem Chapmanem. definitivně se tak uzavřela jedna významná kapitola historie dvacátého století. Nyní se ovšem psal rok 1999, bylo 24 stupňů nad nulou, parkem se proháněli Newyorčané na kolečkových bruslích či na kolech, na lavičce opodál hrál jakýsi černoch s čepicí Santy Clause na pozoun do vší té pohody vánoční jazzík. Stál jsem nad prostou pamětní deskou a snažil se evokovat ty proklatě zašlé časy, tu vůni let šedesátých. Bylo to vše vůbec?