All posts by Zdenka Procházková

Jan Pivec- nedostižný herec Jago.

Jeníček měl však o svém životě zcela odlišné představy a jen s největším sebezapřením nastoupil do reálky, kam ho maminka pyšně doprovodila. K jejímu žalu milovaný synek velmi brzo tuto školu opustil a nejinak to dopadlo i s další školou, obchodní. Dále pak se stal něco jako pomocnou silou ve velkoobchodu s papírem, z této pozice však též brzo utekl, a ještě kratší v jeho mladistvé kariéře bylo zaměstnání ve firmě na mléčnou moučku, kde se ale konečně postavil na vlastní nohy, a rozhodl se udělat zkoušku na konzervatoř.

Högerovy životy.

Blíží se sto desáté výročí jeho narození. S ním přišel na tento svět jeden z největších herců své doby, člověk žijící tolika životy na jevišti, i ve svém pestrém
živobytí. Karel Höger.

Hoffmeister

K velkým požitkářům uměleckého světa patřil bezesporu prof. Dr. Adolf Hoffmeister. Už celý jeho vzhled nasvědčoval tomu, že nic lidského mu není cizí. Všechno, čemu se věnoval, dělal dokonale, i to, co bylo nad rámec jeho profese, o tom jeho žena Lilly věděla své. Ale snad právě proto měl neobyčejnou přitažlivost, byl člověkem veskrze barokním, šířil kolem sebe jakousi magickou atmosféru.

Kisch světoběžník.

O Kischovi se dá psát vážně i nevážně, v minulém čísle jsem se držela spíš těch historek humorných. Teď tedy přistupuji k jeho životu dobrodružnému, niternějšímu, osudovému. Plnému a neméně zajímavému.
Kisch neuznával romány. Věřil v reportáže, v žurnalismus. A i když sám pár románků a divadelních her napsal, jeho stěžejní tvorba ležela v literatuře faktů. Je také pravda, že se mu z novinářského hlediska podařil husarský kousek. Přinutil totiž v roce 1913 vládu, aby přiznala, že plukovník Redl, který byl nejvýše postaveným vládním špionem, pracoval pro obě strany, jak pro svou vlast, tak i pro Rusko. Když to vyšlo najevo, byl Redl přinucen spáchat sebevraždu. Vláda chtěla aféru zamést pod koberec, ovšem po Kischově článku, který uhodil hřebíček na hlavičku, se případ oficiálním místům utajit nepodařilo.

Vizionář Josef Nesvadba.

K těm spisovatelům, na které se pomalu zapomíná, patří nepochybně i Dr. Josef Nesvadba. Přitom je právem považován za zakladatele moderní vědecko-fantastické školy, už v tehdejším Československu. Jeho povídkové knihy Tarzanova smrt, Einsteinův mozek, Výprava opačným směrem, Blbec z Xenamünde atd. dodnes čekají na adekvátní konkurenci. Ale nechci se tu zabývat jeho dílem, ale jím, jak jsem ho poznala.

Znala jsem ho už od mládí. Byl to nesmírně inteligentní, charizmatický člověk, i když jeho zevnějšek tomu vůbec neodpovídal. Chodil v ošuntělém oblečení, už jako student měl velikou pleš − dnes jsou holé hlavy móda, ale tenkrát to u mladého člověka, který měl navíc zcela kulatou hlavu i obličej, vypadalo poněkud kuriózně a nepůsobilo zvlášť vábně.

Olga Scheinpflugová.

Jak ten čas letí! Jako by to bylo včera, co jsem v Národním divadle hrála její dceru Vivi v Shawově Živnosti paní Warrenové a nechala se okouzlovat jejím herectvím, její fantazií, jejím humorem a dnes, 13. dubna, nemohu uvěřit, že je to už plných padesát let, co opustila náš svět. Herečka, spisovatelka, žena Karla Čapka, veliká osobnost naší republiky, Olga Scheinpflugová.

Prašné cesty L. Mňačka

Taky se už u nás na něj zapomíná. Já ho mám pořád zapsaného ve svých vzpomínkách velice hluboko.
Pro mne byl mužem ryzí povahy. Od mládí levě orientovaný, věřící na vítězství marxismu, v roce 1939 se dokonce pokusil před Hitlerem utéct do Sovětského svazu, byl však zadržen, poslán do koncentračního tábora a posléze na nucené práce v Německu. Podařilo se mu utéci do Valašských Klobouk, jeho rodného městečka, kde začal okamžitě pracovat v partyzánském hnutí.

Arnošt Lustig

Byl jedním z nejpříjemnějších, nejveselejších a ženy milujících přátel v širokém dalekém okolí. Je až s podivem, jak se mohl po svém strastiplném životě dobrat takového vyrovnání, nadhledu, humoru. Byl jednom z těch, kteří po svých zkušenostech s koncentračními tábory, osvobozen od jha nacismu, začal s ostatními v republice s nadšením budovat spravedlivý stát. Alespoň si vsugeroval, že pomáhá tvořit ty nejlepší zítřky, pro všechny lidi dobré vůle.

Miloš Kopecký

Letos 22. srpna by se byl dožil 95 let jeden z nejpopulárnějších a nejlepších českých herců − Miloš Kopecký. A tak se mi zachtělo na něj zavzpomínat. Byl to člověk velice komplikovaný, se spoustou protichůdných vlastností, zdaleka ne tak veselý na to, jak dovedl skvěle hrát své komické role, do jisté míry nemocný, do jisté míry předstírající, jak jednou řekl jeho osobní lékař a přítel dr. Plzák, ne moc vzdělaný (školu nenáviděl a už v primě byl ze studia vyloučen), a přesto zábavně a chytře filozofující, napůl statečný, napůl bázlivý, napůl velkorysý, napůl Harpagonek. A tak bych mohla pokračovat dál, od extrému k extrému, patrně také zaviněných jeho maniodepresivními stavy. i můj vztah k němu kolísal od obdivu k pohrdání, od přátelství ke lhostejnosti.

Největší česká operní pěvkyně.

Jarmila Novotná Naši vynikající zpěvačku Jarmilu Novotnou jsem poznala ve Vídni v r. 1956 a hned při prvním setkání jsem způsobila značný trapas. Byla jsem od malička vedena svou muzikálně vzdělanou maminkou k hudbě, chodila jsem od útlého dětství do Národního divadla na operní inscenace a znala jménem všechny tamní pěvce.

Můj kamarád MUDr. Miroslav Plzák.

Dr. Miroslav Plzák byl jedním z těch kamarádů, se kterými jsem si ráda povídala o všemožných věcech, jenomže nakonec se rozhovor stočil vždycky na jeho profesi psychiatra, sexuologa, filozofa. Toto téma ho naplňovalo celý život, zvnějšku i zevnitř. To, že jeho bytím procházelo mnoho krásných mladých úspěšných dívek, je známo, stejně tak známe jeho názory na manželské soužití z mnoha jeho knížek. Víme i to, že byl rádcem v manželských poradnách i vyhledávaným lékařem proti selhávání potence. Od vynálezu viagry se pak jeho klientela nápadně zmenšila.

Adolf Born ,,Jsem přesvědčený monarchista“.

Jeho přesvědčení se zrodilo už v útlém mládí, kdy byly České Velenice, odkud pocházel, z části na území českém a z části na rakouském, a přesto obec žila pospolu, lidé necítili, že jeden patří tam a druhý onam. Rád vzpomínal na tu dobu, kdy Velenice byly v pravém slova smyslu mezinárodním městečkem. Jazykové problémy nebyly, každý z obou stran mluvil tak i tak, nebo alespoň rozuměl sousedům. Vykládal mi s jiskrou v oku, jak se chodilo přes hranice do biografu nebo nakupovat, jak už jako dítě přesně věděl, kde je co lacinější, jak například velenické dámy pašovaly z rakouské strany špek, ukrývaný vnadně pod jejich blůzičkami, a financové, kteří měli kontrolovat zboží zakoupené na té či oné straně, byli liberální, protože se jim ten špek v blůzičkách náramně líbil. A taky jak Češi chodili s oblibou do hostince, který stál asi deset metrů za naší hranicí, jehož majitel se jmenoval Svoboda a čepoval nejříznější pivo v okolí, a když pak komunisti hranici uzavřeli, lidé si stěžovali, že jim chybí dobré pivo a Svoboda. S malým s, ale to se při řeči nepoznalo. Zkrátka mistr Born do smrti litoval, že Rakousko-Uhersko zmizelo z mapy Evropy.