Ve chvílích, kdy Blanka Bohdanová, žena patřící po dlouhá léta k prvním dámám pražského národního divadla, otevírá své srdce a nechává nás nahlédnout do zákoutí své duše, jedná se vždy o výjimečný zážitek. Ať již sledujeme nějaký z filmů, televizních inscenací či záznamů divadelních představení, v nichž hrála, posloucháme její hlas z rozhlasu, čteme knihy, které napsala, nebo do sebe vstřebáváme příběhy obrazů, jichž je autorem, vždy se nás dotkne opravdovost a hloubka jejího projevu, dodávající naprosto výjimečnou intenzitu sdělením, která předává.

Tato drobná, zdálo by se křehká žena, v sobě skrývá neobyčejnou vnitřní sílu, jež jí je zásadní oporou v nelehkých chvílích života. Paní Blanka je osobností nesmírně tvůrčí a vzdělanou, vždy vás okouzlí, a to ať už svým půvabem, šarmem, humorem, nebo nadhledem, s nímž glosuje dění kolem sebe, včetně vlastních pocitů. Možná právě proto bylo doménou její herecké práce ztvárnění osudových žen, jako Manon Lescaut, Anna Karenina, Lady Macbeth a mnoho dalších. Není tomu tak dávno, kdy se rozhodla nadobro opustit světla reflektorů a věnovat se pouze své druhé profesní lásce − výtvarnému umění. Březnové devadesátiny plánuje oslavit velkou výstavou a své příznivce a sběratele překvapit novými obrazy.

Svět pláten, barev a štětců jí učaroval již v útlém mládí. Kdyby v čase rozhodování, jakou cestu si pro svůj budoucí život zvolí, nebyla zrovna válka a výtvarná škola daleko od domova, byla by bývala zřejmě naše herecká scéna přišla o jednu z největších osobností své doby. Kdo ví. Každopádně obé je jasným zrcadlem její genové výbavy, neb je namíchána, jak sama říká, přesně půl na půl. Jedna část miluje lidi a komunikaci s nimi, druhá je otočena k přírodě a rozjímání v samotě. Maminka, vášnivá ochotnice, milovnice divadla, velmi záhy poznala vrozený talent své dcery a dělala vše pro jeho podporu, takže Blanka mohla zažít svůj první potlesk na otevřené scéně již v pěti letech, a to rovnou na velikém jevišti Plzeňského divadla. Kouzlo onoho okamžiku, které se v člověku zabydlí navždy, zapříčinilo, že se stala vyhledávanou představitelkou dětských rolí. Hrála, tančila, zpívala, bavila publikum i sebe.

Tatínek byl přístavem, od něj se učila přemýšlet, dělat si na věci vlastní názor, číst, co jen bylo postupné. Patřila ke generaci předčasně vyspělých dětí. Dobře si pamatuje dobu, kdy kvůli ekonomické krizi rodina přišla prakticky o vše, pak následovala válka, po ní nadechnutí a opět změna. Již jako holčička pochopila, že politika určuje, jak dovolí lidem žít, a tak bedlivě sledovala veškeré světa dění. Byla pověstná svým bystrým úsudkem a jasným postojem. K jejímu základnímu přesvědčení patří, že umělec by měl být hlídač hodnot, a tak hlídala.

Přišel srpen 1968, úspěšná a permanentně obsazovaná herečka jasně vyjádřila svůj nesouhlas s příchodem spojeneckých vojsk, čímž její hvězdná kariéra ustala. Najednou pro ni už nebyly role ve filmu, ani televizi, tolik potřebné angažmá (podporovala rodiče) v Národním divadle zůstalo, ovšem byly jí přidělovány jiné role než dříve. Hrdá, rozhodnuta nedat se zlomit, vše přečkat beze zloby a sebedestrukce, se oddala malování. Deset let se trpělivě učila pochopit olejové barvy, dnes s nimi vede nikdy nekončící dialog o smyslu bytí, lidských pocitech a emocích. Své příběhy, vetkané do malířského plátna, vypráví i pomocí něžných pastelů, ukládá je do grafických listů. Hlavní témata tvoří příroda, častým motivem jsou nádherné veliké květiny a motýli, jako věčný symbol metamorfózy.

„Malování je pojistka pro mé duševní zdraví. Já byla vždy velmi ctižádostivý malíř. Jeden čas se pořádaly výstavy s názvem ,Herci malují‘, lidé na ně chodili, protože jsme byli populární, ale já toužila po jiné cestě. Chtěla jsem se dostat mezi skutečné malíře. Být součástí jejich společenství. A pak se mi ten sen splnil, a já zažila ono posvátné nadšení, když mě mezi sebe přijali. Dostala jsem legitimaci a byla najednou registrovaným malířem. Budova Mánesu je místem, ke kterému jsem vždy chovala velikou úctu. Když si jen člověk uvědomí, co tam chodilo před válkou za špičky naší kultury. Hádali se tam, vzali na sebe židle, opíjeli se, ale byl to výkvět pražské kultury – malíři, spisovatelé, skladatelé. Když jsem tam šla, po těch schodech, které nebyly moc hezké, šla jsem jako do chrámu. Pocit, že já tam také smím, byl úžasný.“

Legitimace svazu výtvarných umělců pro vás byla tak důležitá?

Ano, jiný důkaz, že patřím mezi malíře, jsem neměla. Jenže jednou jsem nemohla roční příspěvek zaplatit osobně, poslala jsem ho spolu s legitimací poštou a čekala, až se s potvrzením o zaplacení vrátí zpátky. Marně. V duchu jsem si říkala: „To je pro tebe typické, o něco se snažíš, docílíš toho a teď jsi v háji.“ Až vloni jsem se dozvěděla, že někdo tehdy vykradl pokladnu i s mou vytouženou legitimací.

Z čeho máte radost teď?

Jedna z mých primárních radostí je, že jsem samostatná a nezávislá. Ale to úplně nejdůležitější a nejcennější, co mám, je samozřejmě rodina.

Jak je to s onou pověstnou moudrostí, která přichází s věkem? Přichází?

Já bych řekla, že nepřichází. Ale musím se přiznat, že jsem strašně zvědavý člověk. Zvědavost je moje důležitá vlastnost. Musím si udělat o všem svůj úsudek, ale musím k tomu mít dostatek informací a ty sháním všemi možnými způsoby. Třeba, když chce být někdo prezident, přečtu si jeho knížky. To jsem udělal například s Obamou. O něm si myslím, že měl už dříve nechat politiky a psát, protože je úžasný spisovatel. Má velký smysl pro humor a velkou sebereflexi, ale překvapilo mne, že se v minulých volbách veřejně angažoval. K demokracii patří i umět prohrát.

Sebe reflexe je všudy přítomná i u vás.

Doufám. Maminka mě vychovávala k obrovské sebekritičnosti. Vodila mě jako malou z divadla vždy za ruku. Nekritizovala mě verbálně, ale pokud mi ji zmáčkla, věděla jsem, že to bylo výborné, když ne, bylo jisté, že jsem udělala chybu. To bylo pro moji hereckou profesi nejpodstatnější. Ptáte-li se na nějakou mou filosofii, důležité je nebýt naprosto přesvědčena o své pravdě, protože věci mohou být úplně jinak, než si myslíme. Své knížky jsem končila oním sokratovským: „Vím, že nic nevím.“ Kdyby se mě dnes někdo ptal, jak bylo to které rozhodnutí správné, odpověděla bych, že s rozhodnutím je problém, že zjistíte až po letech, zdali bylo dobré, či nikoli.

Ano, zákon příčiny a následku je zásadní hybnou silou našich životů.

No a někdo je fatalista a říká, že co se má stát, se stane. To je pohodlné.

I takový je pohled na svět. Vraťme se ale k úsudku. Když k němu dojdete, stane se dogmatem?

Ne. Určitě ne. Člověk se vyvíjí, vznikají jiné okolnosti. A nemůže ani zazlívat druhému, že něco změnil. Změna je život. Ale hrozně nám vyčítám, že měníme názory účelově. Dám takový exemplární příklad. Léta letoucí byl jediným „národním“ skladatelem Smetana, protože Dvořák byl v Americe. Pak se změnil systém, objevil se Dvořák a já byla ráda, že občas slyším Smetanu. Nebo se hrál Brecht, ale když ho pak udělal Kačer, musely jsme se s Danou Medřickou hádat s předsedou strany, protože se Brecht najednou znelíbil. My tady vždy s vaničkou vylijeme i dítě. Měli jsme hodně školek, tak jsme je zrušili, teď je jich nedostatek. Měli jsme výborné řemeslníky, najednou šla většina dětí na studia a vy teď máte veliké štěstí, pokud nějakého dobrého a spolehlivého vůbec najdete. A jsem zásadně proti tomu, aby se účelově měnila historie. Vždy jsem se zastávala Edvarda Beneše, protože on se rozhodoval v absolutně jiné situaci, než ze které je posuzován. Také nepodepsal Gottwaldovi ústavu a zemřel, o tom se prakticky nehovoří. Stále říkám, pozor na to, protože moje generace je proškolená v propagandě a demagogii. Prožili jsme v tom většinu života. Jako pejsek už větřím, co je špatně, a teď to není radostné. S námi zmizí očití svědkové těch událostí.

Často mluvíte o své lásce k celovečerním filmům, ale zřejmě sledujete ráda i dokumenty?

Nejvíce se teď dívám na ně, jsou výborné, většina témat mě zajímá. Třeba Francouzi je dělají velmi noblesně, například dokument o Gérardu Depardieuovi, zůstaneme-li ve světě hereckém. Žil někde, byl tlustý, tak ho tam tak dali, ale s úctou k tomu, čím byl, a s úctou k jeho názorům. My tu máme výborný pořad GEN, jenže trvá osm minut. Jde tedy o osm minut věnovaných člověku, který má co říci. Je mi líto, ale to je nic, snad jen letmý dotek.

Kdybyste se měla prolnout do nějaké divadelní, filmové, románové postavy – jaká by to byla?

Kleopatra. Mám s ní zážitek, kterého jsem se nemohla nikdy zbavit. Jste sama na velikánském jevišti, sedíte na trůně a najednou cítíte obrovské sepětí publika s hercem, až nadpozemská energie. Trvá to chvilinku, ale je to neskutečné. Kdyby to trvalo déle, člověk by asi umřel. Já říkám, že štěstí nemůže trvat dlouho, protože jinak by to nebylo štěstí. Jednou se mi zdál sen. Byla jsem v nějakém domečku a někdo se nade mnou sklonil. Nevěděla jsem kdo, ale pocítila jsem najednou absolutní štěstí. Žila jsem z toho zážitku asi týden a pak si řekla, už toho nech, kdyby byl ten sen trval déle, nevydržela bys to

Proč jste na sebe tak přísná?

Přísná?

Ano. Já nemyslím, že štěstí musí trvat pouze chvilku. Myslím, že nás zásadně ovlivňují přesvědčení, která si v sobě nosíme, a že k nám přichází to, co očekáváme. U nás zlidovělo rčení: „Štěstí je muška jenom zlatá“. Já nechci, aby štěstí bylo muška, co uletí, jakmile se hnu, ale aby bylo mojí součástí stále, a ono přichází. Proto se ptám, proč jste na sebe tak přísná?

Já bych řekla, že to, co člověka formuje zásadně, je zkušenost. A jsem prostě takový člověk. Mně i partneři často vytýkali: „Proč ty se z ničeho nedokážeš absolutně radovat?“ A já vždy odpovídala: „To máš pravdu, ale já nikdy neklesnu tak hluboko, když se něco nepovede nebo něco krásné pomine.“ Tím myslím alkohol, prášky, sebedestrukci. Ale úplně nejsilnější je u mne starost o někoho, o něco. Toho se nemůžu zbavit, a přitom vím, že je to úplně zbytečné. Svého syna tím rozčiluji, vlastně celé rodině s tím jdu na nervy. Všichni známí mi říkají: „Vždyť tím nikomu nepomůžeš, jen se sama trápíš!“ Ale já někde v sobě vím, že je to pro jedinou věc, že jsem stvořena pro lásku. A láska je starost, protože pokud někoho hodně milujete, bojíte se o něj. „Když mám ráda, tak si to vytrpím, odnesu si to,“ říká jedna z mých divadelních postav. V tom je přece všechno.

Tolik jste toho prožila. Máte důvěru v člověka jako takového?

Byla jsem vychovávána masarykovským humanismem, mám ráda lidi a štve mě, že se lidé dnes stále klasifikují. Říká se třeba, tohle jsou obyčejní lidé, tamto méně vzdělaní, nebo dokonce primitivní. S tím já nesouhlasím. Nikdo není obyčejný, každý z nás se rodí se spoustou talentů, ale nemůžeme si vybírat, do jaké rodiny, a ta nás pak různě formuje. Například nedávno, když jsem dělala v rozhlase „Návštěvu staré dámy“, uvědomila jsem si, jak je Dürrenmatt úžasný autor a že vlastně každá doba si ho může akcentovat. My, jak se měníme ve spotřební společnost, utrácíme, zadlužujeme se, až to dojde ad absurdum. To je jedna možnost. Nebo že prožijeme v mladinkém věku nespravedlnost, a někdo je frustrovaný navždycky, jiný ji překoná, zvítězí nad ní a posune se dál. V jeho hře to hlavní představitelka nepřekoná, radikalizuje se, je zatvrzelá čím dál více. A jsme zase u současné situace spojené třeba s islámským terorismem. Shakespeare a Čechov a další velikáni literatury o tom všem už psali. Já říkám, to jsou jediní lidé, kteří přežili svou smrt a budou stále potřeba.

V březnu příštího roku oslaví Blanka Bohdanová devadesátiny velkou výstavou svých obrazů v prostorách galerie AZERET na pražských Vinohradech.