JiCechy

Category Archives: Autoři

Havel věřil…

MUDr. Milan Jirásek (nar. 27. 10. 1936), v mládí aktivní kanoista, atlet a především lyžař ve sjezdových i běžeckých disciplínách. Vystudoval Lékařskou fakultu UK v Hradci Králové, vnitřní a tělovýchovné lékařství, od promoce 1960 lékař v Ústřední vojenské nemocnici Praha–Střešovice. Lékař lyžařské reprezentace běžecké − mistrovství světa 1966 Oslo, 1970 Štrbské Pleso, 1974 Falun, 1989 Vail, Zimní olympijské hry 1968 Grenoble, 1972 Sapporo, 1976 Innsbruck, 1994 Lillehammer, dvakrát (1968 a 1976) „zaskakoval“ i u hokejistů (na olympiádě získali stříbro). Od roku 1965 předsedal zdravotní komisi Svazu lyžařů, 1988−1990 předseda svazu. Člen předsednictva Mezinárodní federace lyžování (FIS) 1990–2010. Předseda Českého olympijského výboru 1996–2012. Držitel čestného Olympijského řádu 2009.

Rózmerí

Rudolf Friml, pokřtěný jako Rudolf Antonín F., přišel na svět v Praze v rodině pekaře Františka Frymela 2. prosince 1879, tedy před sto čtyřiceti třemi lety. Za sedm roků bychom mu tedy měli připravovat stopadesátileté oslavy narození (zaslouží si je). Letos se mi však připomněl padesátiletým výročím odchodu z tohoto světa: zemřel v Los Angeles 12. listopadu 1972.

Kratochvíle

Když se třeba o dovolených, prázdninách či víkendech touláme po památkách, zjistíme, že když objevujeme historii, objevujeme mnohdy sami sebe. Pocítíme, někdy nečekaně, vazbu na tradice našich předků, jejich moudrost či fanfaronství. Najednou se v nás rozehrají housličky fantazie, a alespoň chvilku prožíváme životy literárních hrdinů. To se mi stává na

Knihovna jako duchovní přístav.

Knihovny v naší zemi. To nejsou jen ty slavné a uznávané, jako třeba národní nebo zemské, univerzitní, muzejní, lékařské, ryze technické, ale i ty docela obyčejné (a často bezejmenné) s městským či obecním zřizovatelem. Celkem jich eviduje aktuální státní statistika 6 133. A nejvíc jich založily právě obce. Letmý historický exkurs prozrazuje, že

Jaromír Vejvoda – Už je to dávno…

Už je to dávno, tak docela dávno, co jsme prožívali tu pohédku svou může si povzdechnout starý i mladý. O starém netřeba rozmýšlet, má vzpomínky přímo v popisu práv a povinností, ale pokud si vzpomínám, i v mládí mi některé věci připadaly politováníhodně vzdálené. Tím se vlastně dostávám k jádru pudla: Hle,

Žehuňský rybník

Žehuňský rybník opět patří ptákům. Žehuňský rybník, národní přírodní památku s vysokým stupněm ochrany, najdete mezi Poděbrady a Chlumcem nad Cidlinou podél železniční trati spojující tato dvě města. Se svojí rozlohou 258 hektarů a délkou 5,5 kilometru je největší ve středních Čechách. Jako Královský rybník byl zbudován glejtem

Eva Šašinková, Miloš Černý – rozhovor.

Toto povídání vzniklo v mém srdci už mnohokrát, když jsem si na pódiu na společných vystoupeních s EVOU ŠAŠINKOVOU a MILOŠEM ČERNÝM nechal hladit duši krásnou muzikou. Aby ne, když ji hrála virtuózně na kontrabas absolventka HAMU, kde teď už mimochodem sama učí, jinak např. laureátka mezinárodní kontrabasové soutěže v italské Parmě, v německém Mittenwaldu, II. celosvětového festivalu kontrabasistů ve francouzském Avignonu a absolutní vítězka Mezinárodní soutěže v maďarském Debrecínu. Vedle ní Miloš Černý, skladatel, klavírista, zpěvák, který zvládne lidovku, Janáčka i Mozartovy árie. Ale zejména houslista, kterýžto nástroj spolu se zpěvem vystudoval na HAMU a objel s ním celý svět.

Negrelliho viadukt.

Po Karlově mostě druhý nejstarší a vůbec nejstarší dopravní pražský most je „v novém hávu“. Zase může zajišťovat dopravní služby na potřebné, tedy moderní úrovni. Co všechno obnášela modernizace a revitalizace tak významné stavby, nám ozřejmil muž nadmíru povolaný,Ing. Tomáš Martinek, vedoucí projektant střediska mostů SUDOP, a. s., který byl hlavním inženýrem projektu.

STALO SE PŘED 75 LETY

Byl to pro Prahu i celé Československo velký sportovní svátek. Ve dnech 15.−22. února 1947 se konalo již potřetí mistrovství světa v ledním hokeji na zimním stadionu na Štvanici. Československo získalo titul mistři světa! Při neúčasti Kanady byl šampionát hodně vyrovnaný. Každý okusil hořkost porážky a doslova vše rozhodoval až poslední den. Medailová místa obsadila mužstva v tomto pořadí: 1. Československo, 2. Švédsko, 3. Rakousko. Připomeňme si výrazné momenty těch slavných dnů.

Mějte paměť na paměti.

A paměti se budeme věnovat i v našem dnešním rozhovoru. Vždyť je to téma, které se týká, ať chceme nebo ne, každého z nás. My, dříve narození, už dobře víme, že tříkrálová písmena na „futru“ dveří mohou znamenat nejen Kašpar +  Melichar + Baltazar, ale i Klíče + Mobil

Galerie statečných Ireny Kraftové.

Kdyby Miloň Čepelka o ní nenapsal ve své glose, nenapadlo by mě do Anenské ulice zajít. A vstoupit do jednoho z historických domů staré Prahy, kde se nachází snad jediná galerie svého druhu v ČR, kterou vymyslela a sama zrealizovala jedna energická žena. Za obrázky na zdi lze tušit pohnuté příběhy, ale i světlo naděje, kterou vrací těžce nemocným nová motivace do života. Ano, paní Irena Kraftová provozuje Galerii pro onkologické pacienty, jimž tvůrčí
činnost pomáhá čelit tomuto závažnému onemocnění.

Ota Jirák

Ota Jirák má rád legraci. Když říká, že se vždycky snaží přiblížit vizáži postavy, kterou namlouvá, ví, že nás napadne porovnání s postavičkou nejznámější − kulaťoučkým Hele ze Studia kamarád, jemuž propůjčuje svůj hlas již 40 let. Anebo – víte, co jsou „dožínky“? Když se někdo „dožije“ vysokého věku, jako třeba on vloni sedmdesátky. Ota Jirák je studnice šprýmů, vtipů, fórků, veselých historek, vždy však jemného, laskavého humoru. A když si k tomu ještě přimyslíte jeho dobrácký úsměv, těšíte se s ním na setkání.

Sestry Skovajsovy – Až ti bude smutno.

AŽ TI BUDE SMUTNO, já přijdu k tobě zpět a potěším srdce tvé. Píseň věčné touhy ti budu, drahý, pět, o veliké lásce své…, poslouchával jsem s maminkou hladivý dívčí trojhlas z gramofonové desky, neboť nám zněl líp než z rozhlasu ujišťování ječivých kolchoznic Frosji a Tosji o jejich komsomolské pravdě. Navíc nyvě pokračoval slibem… do noci vlahé vyznání bude znít, že jenom s tebou chci v světě šťasten být. Vzpomeň na mne, hochu, až budeš někdy lkát, snad se ke mně vrátíš rád. Za každé slovo dodnes ručím, i když text waltzu pánů Závodného a Rakovského za vrchol básnického řemesla nevydávám. Ale nám se to líbilo.

František Novotný – poetická duše

„V jeho verších je krása, smysl a to, co trvá. Kdyby byl František právník a ne básník, psal by o zákonech člověka. Buďme blaženi z poezie, která v nás zůstává a přichází v pravý čas,“ napsal spisovatel Arnošt Lustig v předmluvě ke knížce Blažení. Luděk Munzar o něm prohlásil: „Já o Františkovi říkám, že je to Seifert 21. století, a mohu to říkat, protože jsem mistra Seiferta dobře znal.“ „Je to básník z rodu Seifertů, Hrubínů a Skácelů. Jeho slova, to je hluboká úklona kráse naší rodné řeči,“ uvedl malíř Karel Franta v knížce Malovaná muzika. V předmluvě k básnické sbírce Tichá vůně slov konstatuje dr. Milan Pokorný, že jde zřejmě o nejčtenějšího žijícího českého básníka, protože všechny jeho knížky vyšly v několikatisícovém vydání a byly rychle rozebrány.

Koncert pro Carmen Mayerovou

Ten titulek jsem si vypůjčila z jedné recenze na její skvělý herecký výkon ve hře Slepá láska, kterou dávali v Divadle U Valšů. Představa byla jasná: Carmen Mayerová jde z role do role, slaví letos s Petrem Kostkou 50 let společného života, zavolám a uděláme rozhovor. Ouha! O rok jsem se přepočítala.

Sticky Post

Bubenečský farář Miloš Szabo.

Snad se mnou budete souhlasit, že z podání ruky se dá hodně usoudit o povaze člověka. Když mi někdo podá ruku jako leklá ryba, vím, že není moje krevní skupina. Potkala jsem pana faráře cestou na faru. Byla zima, já měla zkřehlé prsty, on šel jen tak ve svetru, ale jeho

Milníky Jiřího Bárty, Revue 50 plus 12/2019

Jestli jsem si přála udělat s někým rozhovor, pak to byl Jiří Bárta. Měla jsem ho v úctě, a to nejen pro jeho virtuozitu, ale i lidské vlastnosti, uměleckou pokoru a absolutní oddanost hudbě. Čekala jsem, až mu bude konečně padesát, aby splňoval věkový limit našeho časopisu. A zatím, než jsme

Blanka Bohdanová, Revue 50plus 11/2019

Ve chvílích, kdy Blanka Bohdanová, žena patřící po dlouhá léta k prvním dámám pražského národního divadla, otevírá své srdce a nechává nás nahlédnout do zákoutí své duše, jedná se vždy o výjimečný zážitek. Ať již sledujeme nějaký z filmů, televizních inscenací či záznamů divadelních představení, v nichž hrála, posloucháme její hlas z rozhlasu,

Milan Kvapil, Revue 50plus 10/2019

Do nemocnice se člověku nikdy nijak zvlášť nechce. Pokud je ale momentálně zdravý, včetně jeho okolí, a důvod návštěvy je pracovní, je to jiné. Tentokrát jsem však do pražské motolské nemocnice jela s rozporuplnými pocity. Dobrými proto, že jsem mířila za příjemným, galantním a vždy optimistickým panem profesorem

Vladimír Smutný, Revue 50plus 9/2019

Na letošním Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech převzal Cenu prezidenta festivalu za přínos české kinematografii kameraman Vladimír Smutný, který vštípil svébytnou obrazovou formu desítkám úspěšných českých filmů. Patří ke stálým spolupracovníkům režisérů Jiřího Svobody, Jana Svěráka, Václava Marhoula a Jiřího Vejdělka, je držitelem sedmi Českých lvů

Zora Jandová, Revue 50plus 7-8/2019

Zora Jandová je ženou veskrze renesanční, nemající nouzi o polibky múz všeho druhu ani energii, kterou oplývá v takové míře, že nás, kdo si užíváme života v její blízkosti, to vždy čas od času donutí alespoň se pokusit najít její nikdy nevysychající zdroj. Samo sebou marně. Je bytostí nesmírně zvídavou, bytostí, pro kterou je největší zábavou učit se, tvořit, objevovat stále nové a nové světy a v nich pak nacházet pro sebe uplatnění. Právě proto také nyní, kdy překročila šedesátku, dokončila další ze svých vysokých škol a s hlavou plnou nápadů se těší na časy budoucí. Věk je pro ni pouhým slovem, čas neexistuje, a ať už hraje, píše, maluje, vystavuje, koncertuje, skládá hudbu, pomáhá trénovat vrcholové sportovce, léčí či učí lidi, anebo zrovna řídí třeba rozhlasovou stanici, vždy se výborně baví tím, co právě dělá.

Karlovarský filmový festival – Eva Zaoralová.

V pátek 28. června začíná 54. ročník Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. Mezi jeho nejvýznamnější tváře nepochybně patří filmová publicistka, kritička a překladatelka, PhDr. Eva Zaoralová, která byla sedmnáct let jeho uměleckou ředitelkou. Ani po překročení šestaosmdesátky však nikterak nepolevila ve svých aktivitách, jako umělecká poradkyně festivalu se stále podílí na přípravě jeho programu. Hovořili jsme tedy nejen o nadcházejícím ročníku, ale o festivalu komplexně, a také o časopisu Film a doba, jehož je opětovně třetím rokem šéfredaktorkou.

Högerovy životy.

Blíží se sto desáté výročí jeho narození. S ním přišel na tento svět jeden z největších herců své doby, člověk žijící tolika životy na jevišti, i ve svém pestrém
živobytí. Karel Höger.

Jan Talich

Nesmělý mladíček s housličkami, se skromným úsměvem, možná až příliš skromným na to, že měl prastrýce legendárního dirigenta i slavného tatínka, ale on nechtěl žádná privilegia, chtěl být brán jako každý jiný muzikant a prosadit se díky vlastnímu talentu.
Tak si pamatuju Honzu Talicha z dob jeho muzikantských začátků, když jsem ho obsazovala na koncerty na Bertramce, jako sólistu i s jeho triem, které dostalo souhlas od jiného legendárního dirigenta, aby se jmenovalo Kubelíkovo. Spolehlivý, nadaný muzikant, přicházel na koncerty vždycky s předstihem, aby se mohl důkladně připravit a soustředit. Během dalších let, co jsme se neviděli, založil Talichův komorní orchestr, stal se primáriem proslulého Talichova kvarteta, s nímž sjezdil celý svět, s kvartetem i sólově hrál ve všech prestižních koncertních sálech a vstoupil úspěšně i na dirigentskou dráhu. Přijel k nám a nesl si s sebou futrál s houslemi.

POKŘTILI AUDIOKNIHU CESTA DO PRAVĚKU.

Filmový klenot Karla Zemana Cesta do pravěku vyprávějící příběh čtyř chlapců putujících proti proudu času nepřestává udivovat ani 64 let po své premiéře. Kromě toho, že byl letos snímek digitálně restaurován, vychází nově také audiokniha. Dobrodružství, které fascinuje děti i dospělé už po několik generací, přeinterpretoval do zvukové podoby vypravěč Oldřich Kaiser.

Kinský

Historii kostelecké větve rodu Kinských mi vyprávěl v roce 1990 recepční hotelu Jalta na Václavském náměstí – hrabě Antonín Kinský. Tak jsem se dověděla o osudu jeho otce, který jako jediný ze sourozenců zůstal po únorovém převratu v Kostelci a z okna fary, kde získali jeho staří rodiče přístřeší, přihlížel postupné devastaci jejich zámku, kam komunisté umístili výzkumný ústav chovu prasat. A jak teď po revoluci přijíždějí všichni ti příbuzní ze zahraničí a očekávají od
Antonína, že začne dělat kariéru, a jak nechápou, že chce být restauratérem, protože ho to baví.

by

YVETTA SIMONOVÁ

V listopadu loňského roku oslavila devadesáté narozeniny fenomenální zpěvačka, legenda české populární hudby, Yvetta Simonová, kterou můžeme bez nadsázky označit za hříčku přírody, protože navzdory postupujícímu věku vypadá stále atraktivněji a šarmantněji a oplývá mimořádným sex-appealem. V našich končinách neznám nikoho, kdo by se jí v tomto směru vyrovnal. Její fanoušci jí vzdali hold ovacemi vestoje ve zcela zaplněném sále Divadla U Hasičů na slavnostním narozeninovém koncertu, na němž nechyběla řada hvězdných gratulantů: Eva Pilarová, Pavlína Filipovská, Helena Vondráčková, Jitka Zelenková, Milan Drobný, Vladimír Hron a Dušan Kollár. Po telefonu poblahopřál Josef Zíma a gratulaci s kyticí zaslal i Karel Gott. Při této příležitosti jsem s paní Yvettou
rozmlouval o jejích pěveckých začátcích, oblíbených písničkách a lidech, které na cestě za úspěchem potkala:

Půst.

Postní období znamená pro mnohé především změnu jídelníčku. Já si myslím, že půst by neměl procházet jen žaludkem, ale především srdcem. To má být uzdraveno. Kolik je v nás nesmířeného a neodpuštěného? Je nejvyšší čas s tím něco udělat, vždyť do Velikonoc už mnoho času nezbývá. Vzpomněl jsem si
na jeden příběh, při jehož vyprávění mi vždy trochu zvlhnou oči.

Srí Lanka je srdeční záležitost.

Mgr. Marek Němec, majitel cestovní kanceláře Siam Travel, resortu 108 Palms Beach na Srí Lance a prezident Česko-thajské společnosti, mě přivítal ve své kanceláři v Myslíkově ulici v Praze jak jinak než šálkem cejlonského Čaje. Venku sněžilo a já se těšila, jak se při rozhovoru s ním přenesu na bílé pláže, pod palmy a do horkého písku.
V roce 1992 se rozhodl, že se podívá do Thajska.
V té době, těsně po revoluci, to byla pro většinu Čechů naprosto nedosažitelná exotika, a i pro něj to byl tenkrát první let v životě. Thajsko jej naprosto okouzlilo. A při procházce na pláži tehdy panenského ostrova Koh Samed dostal nápad založit cestovní kancelář. Dnes je Thajsko jednou z nejoblíbenějších destinací turistů z celého světa, ale tenkrát se tamější turistický průmysl rozjížděl a v Čechách tehdejší cestovní kanceláře podobná místa ještě vůbec nenabízely.

Hoffmeister

K velkým požitkářům uměleckého světa patřil bezesporu prof. Dr. Adolf Hoffmeister. Už celý jeho vzhled nasvědčoval tomu, že nic lidského mu není cizí. Všechno, čemu se věnoval, dělal dokonale, i to, co bylo nad rámec jeho profese, o tom jeho žena Lilly věděla své. Ale snad právě proto měl neobyčejnou přitažlivost, byl člověkem veskrze barokním, šířil kolem sebe jakousi magickou atmosféru.

Konec i začátek.

Petr Siostrzonek: ….přečtení těchto myšlenek vám zabralo jen několik málo minut.
Celkem zanedbatelný čas v množství hodin, dnů a roků vašeho života. A přesto: v každé jediné minutě či sekundě i toho příštího roku 2019 může hodně záležet na sebemenším úsměvu, pohledu, podání ruky. Že to jsou jen maličkosti? Někdy mohou rozhodnout o odhodlání pro celý zbytek dlouhého života.

Brány odjakživa někam vedly. Do města nebo z města. Do kláštera nebo z kláštera. A teď si představte bránu, která nevede nikam. Žádná slavobrána pro vítěze nebo vojevůdce. Ta brána, kterou mám na mysli, nebyla postavena pro člověka.

Kardiolog.

Profesor Miloš Táborský se narodil v roce 1962 v Sušici a svoji odbornou kariéru zahájil na 1. interní klinice 1. LF Univerzity Karlovy v Praze. Po roce 1989 působil v Nemocnici Na Homolce, kde se věnoval arytmologii a srdeční elektrofyziologii, podílel se na rozvoji trvalé kardiostimulace v ČR, později se věnoval implantacím srdečních kardioverter-defibrilátorů apřístrojů pro srdeční resynchronizační léčbu. Vletech 2007−2009 byl primářem Kardiologického
oddělení NNH a od června 2009 působí jako přednosta 1. interní – kardiologické kliniky Fakultní nemocnice Olomouc a LF Univerzity Palackého v Olomouci. V roce 2015 byl zvolen předsedou České kardiologické společnosti, je členem zahraničních společností Deutsche Kardiologische Gessellschaft, Cardiac Electrophysiology Society a Heart Rhythm Society (USA) .Aktivně se věnuje rozsáhlé vědecké, výzkumné a publikační činnosti v literatuře domácí i zahraniční, je spoluautorem mnoha odborných knih a autorem několika monografií.

Tereza Brdečková

Televizní seriál Bohéma, který napsala Tereza Brdečková, přikoval k obrazovkám snad celý národ, stejně jako kdysi legendární filmy Jiřího Brdečky.
To srovnání je na místě, protože Tereza Brdečková rozhodně není ten případ, kdy potomek těží ze slávy svých rodičů. Dokázala se vymanit ze stínu
geniálního otce díky vlastní invenci a umělecké odvaze. Ale blíží se Vánoce, a tak není od věci vzpomenout klasika českých pohádek, které k vánočním svátkům nerozlučně patří.

Karel Tejkal – Život v kontrapunktu.

Není běžné vést rozhovor se spolupracujícím autorem. V případě pana Karla Tejkala je to i zatraceně těžký úkol. Jedno téma vyvolává druhé, myšlenky a nápady poletují, pochytat a zaznamenat je všechny nelze. Poslouchám nábožně, a přitom jsme oba pamětníci zlomových osmiček naší historie vyjma té úplně
první. V záplavě vzpomínek, informací, pořadů a diskusí k výročí naší státnosti jsme se dohodli, že se těm nejvíce zmiňovaným vyhneme.

Profesorka Eva Topinková – naše stárnutí

Prof. MUDr. Eva Topinková, CSc., přednostka Geriatrické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze, rozvíjí obor geriatrie a gerontologie od 80. let.

Během celé své profesní kariéry se zabývá geriatrií a gerontologií ve všech aspektech – klinice, pedagogice i výzkumu. Je členkou několika mezinárodních organizací a řešitelkou řady mezinárodních výzkumných projektů v oblasti epidemiologie, klinických, sociálních a etických aspektů geriatrické péče.

Leonid Jengibarov

Byl jsem dvakrát v životě v Jerevanu a pokaždé, když se lidé kolem dověděli, že jsme byli přátelé s jejich „Ljoňou“, Leonidem Jengibarovem, jedním z nejslavnějších cirkusových klaunů a mimů nejen v Arménii, ale v celém tehdejším Sovětském svazu, stal jsem se okamžitě i jejich přítelem. Poté, co v roce 1972 Leonid nečekaně zemřel, toužil jsem získat nějakou nahrávku jeho hlasu, jakoukoliv. Nepodařilo se – Leonid byl mim a klaun a ti, jak známo, nejsou zrovna upovídaní.
Teprve v době, kdy jsem připravoval tento díl svého seriálku, objevila se jako zázrakem čtvrthodinová nahrávka zasutá v archivu Československého rozhlasu,
kterou v šedesátých letech pořídil tehdejší rozhlasový redaktor a milovník cirkusového umění, doktor Václav Cibula. Pár nejzajímavějších pasáží z toho, co Leonid vyprávěl, jsem nechal přeložit do češtiny a zatímco jeho slova v rozhlase tlumočil Jiří Lábus, vám je zde předkládám v písemné formě.

Doc. MUDr. Rastislav Maďar, Ph.D.

Počet osob cestujících do zahraničí se celosvětově zvyšuje. V roce 2016 se tento ukazatel přiblížil k hodnotě 1,8 miliardy cestovatelů za kalendářní rok, což je trojnásobně víc než před 10 lety. Do zahraničí míří i z hlediska možného výskytu zdravotních komplikací riziková část populace, jako jsou senioři. O tom, jak ochránit své zdraví při cestování hovoříme s doc. MUDr. Rastislavem Maďarem, Ph.D., MBA, FRCPS, z Ústavu epidemiologie a ochrany veřejného zdraví ostravské Lékařské fakulty.

Rabas: Kousek Afriky…

Ředitel Safari Parku Dvůr Králové Přemysl Rabas miluje nosorožce a Afriku. Setkala jsem se sním po mnoha letech a nezklamal mě: přišel opět naboso v pantoflích (ačkoli já jsem se ve svetru třásla zimou), v kraťasech a khaki košili s ohrnutými rukávy (jakou měl i v show Jana Krause). A ať jsem se ptala na cokoli, skončil vždycky u severních nosorožců. Afriku mu denně připomíná královédvorská zahrada, kde se nachází největší kolekce afrických zvířat v Evropě.

Ze Safari Parku Dvůr Králové dostávám pravidelně tiskové zprávy: „Narodila se gepardí mláďata,“ „Získali jsme novou fosu,“ „Do safari parku se vrátili hroši…“ Někdy přijde i smutná zpráva: „Súdán, poslední samec severního nosorožce bílého uhynul.“ Přemysl Rabas však věří, že se podaří pomocí odebraného genetického materiálu tento druh zvířete pro svět zachovat.

Švejnar Jan – Prognózy.

Počítala jsem to: na Princetonské univerzitě vystudovali dva prezidenti USA, 23 nositelů Nobelovy ceny, tři viceprezidenti, tři astronauti, první dáma USA Michelle Obamová… Těch slavných jmen (fyziků, ekonomů, matematiků, diplomatů, guvernérů, ministrů, spisovatelů…), kteří se prosadili ve světovém měřítku, uvádí Wikipedie osmdesát devět. Mezi nimi jediný Čech – ekonom a pedagog, kandidát na českého prezidenta v roce 2008, prof. Jan Švejnar.

Paní Jiřina Rybáčková vzpomínala v našem časopisu, jak se v době, kdy pracovala na Princetonské univerzitě, stali přáteli, jak při společných večerech zpívali a student Jan Švejnar je doprovázel na kytaru. Na tu kytaru jsem se chtěla zeptat.

Jaromír Šofr.

Kameraman, malíř, hudebník a obdivovatel krásné kinematografie.

Tím přívlastkem si sám pro sebe nazval – v analogii k pojmu krásná literatura – filmová díla dávné i nedávné historie, jejichž hodnota nepodléhá času. My bychom asi řekli díla, která patří do zlatého fondu světové kinematografie. Dodejme, že do této kategorie patří i řada jeho filmů, zejména ty, které natočil s Jiřím Menzelem. Za Ostře sledované vlaky dostali Oscara, když bylo Jiřímu Menzelovi dvacet devět a Jaromíru Šofrovi dvacet osm let.

Umění neztratit se.

Začněme malou vzpomínkou na cisterciáckého mnicha Bernarda z Pisy, který byl v roce 1145 zvolen papežem a přijal jméno Evžen III. Dosud žil v klášterním ústraní a po volbě se rázem ocitl ve velkém světě. Prosí proto svého duchovního učitele Bernarda z Clairvaux oradu, jak si má v novém postavení počínat.

Odpověď prý na sebe nechala dlouho čekat, ale byla svým rozsahem neobvyklá, protože se skládala z pěti menších knih nazvaných „O uvažování papeže Evžena“. Její autor nevynechal žádnou důležitou otázku projevující se v životě tehdejší církve. Popisuje a zároveň kritizuje stav kněžstva a římské kurie, pokouší se najít důvody nezdaru druhé křižácké výpravy a radí papeži, jak si má moudře vybírat spolupracovníky. A navíc ho napomíná, aby při všem svém rozmanitém zaměstnání a odpovědnosti nezapomínal na sebe a aby se ve vnějším ruchu sám neztratil.

Vizionář Josef Nesvadba.

K těm spisovatelům, na které se pomalu zapomíná, patří nepochybně i Dr. Josef Nesvadba. Přitom je právem považován za zakladatele moderní vědecko-fantastické školy, už v tehdejším Československu. Jeho povídkové knihy Tarzanova smrt, Einsteinův mozek, Výprava opačným směrem, Blbec z Xenamünde atd. dodnes čekají na adekvátní konkurenci. Ale nechci se tu zabývat jeho dílem, ale jím, jak jsem ho poznala.

Znala jsem ho už od mládí. Byl to nesmírně inteligentní, charizmatický člověk, i když jeho zevnějšek tomu vůbec neodpovídal. Chodil v ošuntělém oblečení, už jako student měl velikou pleš − dnes jsou holé hlavy móda, ale tenkrát to u mladého člověka, který měl navíc zcela kulatou hlavu i obličej, vypadalo poněkud kuriózně a nepůsobilo zvlášť vábně.

Petr Holubec o historii Pražské energetiky.

Petra Holubce si můžete pamatovat zjeho působení vtelevizním zpravodajství. Vroce 1998 zakončil svoji novinářskou kariéru astal se tiskovým mluvčím společnosti, která se stará obezproblémový chod života většiny Pražanů.
Svítit, vařit, prát, umýt nádobí v myčce, jezdit tramvají, ale dnes také především: pracovat s počítačem a pustit si internet… Dokud všechno funguje, bereme to jako samozřejmost a neuvažujeme nad tím, jak jsme na zdroji všech těchto vymožeností závislí. Řeč je samozřejmě o elektřině, neviditelném pomocníku našich životů.

Cirkus s Ondřejem Suchým.

Cirkusy výlučně bez zvířat? Ne. Pod kontrolami komisí složených z veterinářů a ochránců zvířat − ano. To je názor každého z milovníků cirkusů, se kterými jsem se sešel – počínaje PhDr. Hanušem Jordanem z divadelního oddělení Národního muzea v Praze, který vytvořil cirkusovou expozici v Muzeu české loutky a cirkusu v Prachaticích a je autorem řady výstav s cirkusovou tematikou, až po ředitelku nejslavnějšího cirkusu v Evropě, paní Mary-José Knie. Také ona, když jsem sní dělal rozhovor pro Český rozhlas, končila s úsměvem: „Ano, cirkus je věčný, pokud budou na světě děti.“ Mimochodem ve Švýcarsku, kde cirkus Knie výlučně působí, proti zvířatům v cirkuse žádní jejich ochránci neprotestují.

Jak něco změnit?

Za rabínem vJeruzalémě prý přiběhl jeho žák avolá: „Lidé říkají, že Mesiáš vstal zmrtvých!“ Rabín beze slova přistoupil koknu, podíval se ven, zpátky se posadil avklidu řekl: „Nevidím, že by se něco změnilo!“ Amy bychom rádi, aby se něco změnilo? Vnaší rodině, na našem pracovišti, dokonce ivklášteře. Jsou různé způsoby, jak na to jít. Dovolte, abych vám nabídl jeden příběh asním inávod, jak by to možná šlo:
Byl jeden klášter, který se dostal do vážné krize. Zůstalo v něm jen pár starých mnichů, měli problémy hospodářské. Jednoznačně vymírající klášter. V hlubokém lese, který obklopoval klášter, stála malá chaloupka, kam čas od času přicházel jako poustevník rabín z blízkého města. Staří řeholníci vždy věděli, kdy tam rabín je. Jednou se opat rozhodl navštívit tohoto poustevníka a zeptat se ho, co by on radil pro záchranu jejich kláštera.

Osmičky na adrese Vinohradská 12.

Prvního ledna zahájila Hlinkova strana kampaň za autonomii Slovenska, předseda Československé agrární strany Beran se toho dne vyslovil pro vstup hlinkovců i Sudetoněmecké strany do vlády a pro hledání dohody s Německem, všichni židovští lékaři v Německu byli vyloučeni z nemocenských pokladen, oznámil 1. 1. 1938 mezi jinými zprávami rozhlas. A jak ten rok začal?

Olga Scheinpflugová.

Jak ten čas letí! Jako by to bylo včera, co jsem v Národním divadle hrála její dceru Vivi v Shawově Živnosti paní Warrenové a nechala se okouzlovat jejím herectvím, její fantazií, jejím humorem a dnes, 13. dubna, nemohu uvěřit, že je to už plných padesát let, co opustila náš svět. Herečka, spisovatelka, žena Karla Čapka, veliká osobnost naší republiky, Olga Scheinpflugová.

Beatles 3.

The Beatles: „Víčka sklop, pusu ti dám, já zítra se ztratím, jen tvůj budu dál, i když sám. Vzdálený na čas jen, budu psát den co den, a pošlu ti všechnu lásku, co mám. Budu si představovat, že líbám tě znova, a doufat, že snům život dám. Vzdálený na čas jen, budu psát den co den, a pošlu ti všechnu lásku, co mám. Všechnu lásku pošlu za tebou, všechnu lásku, můžeš se spolehnout.“

Diessl – ředitel VoZP

Když se řekne Vojenská zdravotní pojišťovna, evokuje to představu, že není pro civilisty. To však dávno neplatí. Ke klientům páté největší zdravotní pojišťovny v České republice patří ze zákona každý voják z povolání, ale převážnou většinu pojištěnců tvoří civilní občané. Jejím novým generálním ředitelem se stal 15. března 2017 Ing. Josef Diessl.

by

Pravda a lež.

Pomalu se zotavujeme z velmi podivného období, kdy se opět nejen v médiích a na sociálních sítích, ale také ve vzájemných rozhovorech mnohých lidí zdůrazňovaly „pravdivé“ informace o tom, co který prezidentský kandidát prosazuje, co si myslí, kdo za ním stojí… Přišla nám všem spousta e-mailů od příbuzných či známých s podobným obsahem. Ale je to všechno pravda, i když mi to poslala moje dobrá známá či dobrý známý? Opět jsem si uvědomil, jak křehký je vztah mezi pravdou a lží.

Šimon Pánek

Můj dvacetiletý vnuk mi nedávno řekl, že se lidem v Česku žije dobře jako nikdy, mohou studovat, svobodně cestovat, mají otevřený celý svět. Potěšilo mě, že si to dnešní mladí uvědomují, i když nic jiného nezažili. Srovnání bylo lákavé. Přesně v jeho věku Šimon Pánek poprvé organizoval sbírku na pomoc lidem po zemětřesení v Arménii. To bylo ještě rok před sametovou revolucí. A po ní, ač mohl dělat politickou kariéru, si vybral poznávat svět z té odvrácené strany.

Prašné cesty L. Mňačka

Taky se už u nás na něj zapomíná. Já ho mám pořád zapsaného ve svých vzpomínkách velice hluboko.
Pro mne byl mužem ryzí povahy. Od mládí levě orientovaný, věřící na vítězství marxismu, v roce 1939 se dokonce pokusil před Hitlerem utéct do Sovětského svazu, byl však zadržen, poslán do koncentračního tábora a posléze na nucené práce v Německu. Podařilo se mu utéci do Valašských Klobouk, jeho rodného městečka, kde začal okamžitě pracovat v partyzánském hnutí.

Celý život na bruslích.

Říká se v Praze mezi hokejovým národem, že ho každý zná a on také zná všechny, co k hokeji patří. A není to nadsázka. V dresu fotbalové Slavie hrál ve třinácti letech podle rozhodnutí slovutného trenéra Emila Seiferta spolu s pozdějším internacionálem Karlem Nepomuckým záložníka v zahajovacím žákovském předzápasu ligy při otevření stadiónu v edenu. To bylo 27. září roku 1953. Dnes má pověst nejzasloužilejšího mládežnického trenéra v ledním hokeji! To proto, že vychoval skoro nekonečnou řadu špičkových hráčů a reprezentantů.
Zasedli jsme, jak se říká, ke zpovědi se sportovním nezmarem Zbyňkem Zavadilem.

Zdeněk Lukeš 27 let na Pražském hradě.

Ing. arch. Zdeněk Lukeš po studiích architektury na ČVUT pracoval v archívu architektury Národního technického muzea v Praze, kde se začal věnovat architektuře XIX. a první poloviny XX. století. Od roku 1990 působí na Pražském hradě v památkovém odboru KPR. Vyučoval
na VŠUP a liberecké fakultě architektury, píše odborné a popularizující články a  knížky, v  nichž se snaží propagovat kvalitní, často veřejnosti nepříliš známou architekturu. Připravuje výstavy ve spolupráci s Galerií Jaroslava Fragnera, pořádá přednášky a vycházky pro veřejnost.

Historik a popularizátor architektury Ing. arch. Zdeněk Lukeš je česká Eliška Hašková-Coolidge – také „přežil“ několik prezidentů. Přirovnání čistě z hlediska délky působení v prezidentské kanceláři, kde se od roku 1990 stará o důstojnou podobu Pražského hradu, obnovu zanedbaných prostor a jejich přeměnu v užitečná místa pro veřejnost. I když i na etiketu přišla řeč.

Pojďme spolu do Betléma.

Je to zvláštní pocit, navštívit Betlém v létě. Přece jen máme v našich představách betlémskou scénu u jesliček spojenou se sněhem a zimou. Když je vám v Betlémě teplo, napadne vás, co zde asi bylo ve staletích před tou chvílí, než sem na přelomu našeho letopočtu za sčítáním lidu přišel Josef s těhotnou Marií.
První zmínka o Betlémě je z doby faraóna Amenophise IV. někdy čtrnáct století př. Kr. Jmenoval se tenkrát Bit-ilu-Lacham (Dům bohyně Lachamy). Byla to kanaánská bohyně plodnosti, vývojem pak vznikl název Bit-lacham (Dům chleba) – dnešní Betlém.

Gentleman a vánoční dárky.

Zmínky o vánočních dárcích se objevují už v 16. století, kdy vánočními dárky byly dokonce i úplatky. Takové dárky dostávali státní úředníci a šlechta. Vánočním úplatkům pro úředníky se tehdy říkalo halafance. Ottův slovník naučný z r. 1888 říká, že „alafance, halafance − často se užívá s příhanou pro dary neb vzatky, jež soudcové neb úředníci od stran přijímají.“ V témže století existují zmínky o vánočních dárcích určených výhradně dětem. Inspirací k obdarovávání o Vánocích byl zřejmě příběh o třech králích, kteří přinesli Ježíškovi zlato, kadidlo a myrhu. V 19. století se naplno prosadila dnešní tradice obdarovávat o Štědrém večeru děti i v chudých rodinách, byť by to bylo jenom jablíčko.

 Chaplin – ohlédnutí O. Suchého

V minulém čísle Revue 50plus jsem své vzpomínání na letité „setkávání“ s osobností Charlese Chaplina končil tím, že odjíždím do Vevey, kde se mám setkat s nejmladším Chaplinovým synem Eugenem Chaplinem. Poznal jsem se s ním prostřednictvím kamarádky trvale žijící ve Švýcarsku, Iriny Othenin-Girardové, která mi setkání sjednala. Leč následující události se odehrály tak, že podtitul tohoto článku by měl znít SETKÁNÍ-NESETKÁNÍ S CHAPLINEM.

Častokrát jsem se tázala…

Častokrát jsem se tázala, když jsem kytici vázala, častokrát jsem se tázala, komu ji dám…Tahle otázka, která je základem někdejší populární Ježkovy, Voskovcovy a Werichovy písně, patří dnes už jistě k jejich méně známým, beru-li za měřítko znalosti mladší a mladou vrstvu naší současné společnosti. Stejně to platí o jiné, která se pro změnu mužskými ústy ptá dívky Mercedes, proč tvé rudé srdce do tvých skrání, proč více krve nevhání anebo ještě o jiné, trápící se skutečností po výtce ještě existencionálnější, proč nemohu spát. A tak jsem byl víc než rád, když jsem je zničehonic všechny tři a řadu dalších slyšel na koncertu s divadelními prvky, po té poslední ze tří pojmenovaném PROČ NEMOHU SPÁT, a to právě od mladých, přesně řečeno od zpěváků ORCHESTRU JEŽKOVY STOPY na Vinohradech ve Slavíkově ulici v podzemním sále Venuše. Ten jsem až dosud neznal, a není divu, neboť soudě podle jeho omšelosti byl asi drahnou dobu nepoužívaný nebo snad zneužívaný účely méně kulturními. To nevím, to se jen dohaduji. V onen říjnový večer, kdy jsem ho navštívil, dokázal se však rozsvítit, ba rozzářit a rozdýchat. A rozjasnil i mou, tehdy před volbami trochu zpovykanou dušičku. Ale tuhle okolnost nechám stranou, tu sem nebudu plést.

Lidský mozek je možná složitější než vesmír.

Neurochirurg a neurovědec, osobnost mezinárodního významu, průkopník zavádění nových metod v neurochirurgii v Čechách i ve světě – prof. MUDr. Eduard Zvěřina, DrSc., FCMA v letošním roce oslavil ve skvělé kondici a v plné práci 80 let. Provádí náročné operace, nezřídka mnohahodinové, je zván na odborné kongresy po celém světě, aktivně sportuje, cestuje. Těžko uvěřit, že neurověda dosud neprobádala všechny funkce mozku – pan profesor zná zřejmě skryté taje, alespoň co se paměti týče.

by

Ohlédnu se a co vidím? – Charlie   Chaplina

Pročítám a narychlo krátím, či spíše aktualizuji svůj někdejší článek o Charlesi Chaplinovi, protože ráno odjíždím do Švýcarska na schůzku, o které se mi v minulosti ani nesnilo: V Chaplinově vile ve Vevey, která se stala muzeem, mě bude očekávat jeden z Chaplinových synů – Eugene Chaplin. až s ním natočím plánovaný rozhovor pro Český rozhlas, provede prý mě po vile a budu si moct cokoli vyfotografovat.

Arnošt Lustig

Byl jedním z nejpříjemnějších, nejveselejších a ženy milujících přátel v širokém dalekém okolí. Je až s podivem, jak se mohl po svém strastiplném životě dobrat takového vyrovnání, nadhledu, humoru. Byl jednom z těch, kteří po svých zkušenostech s koncentračními tábory, osvobozen od jha nacismu, začal s ostatními v republice s nadšením budovat spravedlivý stát. Alespoň si vsugeroval, že pomáhá tvořit ty nejlepší zítřky, pro všechny lidi dobré vůle.

Podzim života.

Kvetoucí jaro letos rychle přešlo v parné léto. A to zase nezadržitelně přešlo v podzim, v roční období, které nám přináší radost svými pestrými barvami. A musíme počítat s tím, že se brzy ohlásí zima, která nám zase přináší radost při pohledu na zasněžené střechy či stromy. Ale zároveň nás také tato roční období trápí nižšími teplotami. Vím, že tento časopis berete do rukou převážně vy, jejichž životní období je mnohdy přirovnáváno k podzimu a zimě, k obdobím, která přinášejí krásu, ale zároveň trápení. Stáří je životní období, kterého se mnozí bojí, s nímž se neumějí vyrovnat, ať už ho prožívají sami, anebo se s ním setkávají v životě jiných. Mnozí si možná myslí, že mají už i podzim života za sebou a prožívají jen zimu, jakousi strnulost, která už nic neočekává… Představa moudrého starce, zralého, který stojí před vrcholem svého života − to je pro mnohé utopická představa! Dnes většinou mládí charakterizuje staré takto: „Jsou to zlostní dědci a nabručené báby, na všechny mladé jen hubují. Ze zásady nechtějí chápat, že se časy změnily a že se dnes žije jinak.

Lékařská péče pro seniory.

O spolupráci ministerstva práce a sociálních věcí a ministerstva zdravotnictví se mluví dvacet let. Za této vlády připravily resorty společně novelu zákona, která řešila tzv. zdravotně sociální pomezí. Bohužel se ji už z časových důvodů nepodařilo prosadit v parlamentu. V návrhu byl zakotven nový druh pobytové sociální služby, tzv. ošetřovatelský domov, a v tomto domově by byla poskytována péče ošetřovatelská, léčebně rehabilitační a paliativní, a byla by hrazena v rámci nové odbornosti, pod kódem 923.

Mathilda NOSTITZOVÁ

Paní Mathilda Nostitzová boří všechny zažité představy o životě potomků šlechty v přepychu a radovánkách. Bezstarostné dětství jí skončilo ve dvanácti letech, kdy rodina musela opustit zámek v Plané u Mariánských Lázní a s holýma rukama se vystěhovat z Čech. Až po pádu komunismu se mohla podívat zpět do rodné vlasti, v níž založila nadační fond Mathilda, který pomáhá lidem s těžkým zrakovým postižením. nadace sídlí ve 4. patře starého domu, jen tři kanceláře − stejně skromné jako sama paní Mathilda. Vždycky se cítila být Češkou, o čemž vás nenechá na pochybách její smysl pro humor.
Na pražské Bertramce – Muzeu W. A. Mozarta, kde jsem po roce 1990 pořádala komorní koncerty, patřilo k mým „dvorním“ hráčům mladé smyčcové kvarteto s čerstvým názvem Mathilda Nostitz Quartet. Nepřehlédnutelná šarmantní dáma téměř s mateřskou pýchou sledovala reakci publika – jejich patronka. Tak jsem poznala paní Mathildu a absolvovaly jsme pak společně nejrůznější koncerty při jejích pobytech v Praze.

Menzel nechodí do kina.

Jiří Menzel (1938), filmový režisér světového jména, scenárista, osobitý herec (hrál v 74 filmech), vynikající divadelní režisér (87 divadelních režií doma i v zahraničí), držitel Oscara za fi lm podle Hrabalovy novely Ostře sledované vlaky. Další Menzelovy hrabalovské filmy Skřivánci na niti, Postřižiny, Slavnosti sněženek a Obsluhoval jsem anglického krále, jeho komediální filmy na námět Zdeňka Svěráka Na samotě u lesa, Báječní muži s klikou či Vesničko má středisková stejně jako Rozmarné léto a Konec starých časů, v nichž přenesl na filmové plátno poetiku Vladislava Vančury, patří do zlatého fondu nejen české, ale i světové kinematografie. Jeho zatím poslední film Donšajni byl uveden s úspěchem v mnoha zemích.

Kampeličky aneb Spořitelní družstva.

„Chcete–li změnit svět, začněte ráno tím, že si ustelete postel. Pokud splníte správně svůj první úkol, vyhrajete malou bitvu, která vám v průběhu dne dodá sebevědomí a sílu pro správné plnění dalšího úkolu, a dalšího… A věřte, že pokud nejste schopni dělat malé věci správně, nebudete schopni dělat správně ani ty velké…“

Diabetes.

Od roku 2000 každoročně vyhlašují WHF a WHO na poslední zářijovou neděli Světový den srdce. Letos připadá na pátek 29. září. Světový den srdce se zaměřuje na prevenci diabetu a komplikací tohoto onemocnění. Kardiovaskulární choroby dnes představují nejčastější komplikaci cukrovky (diabetes mellitus). Na téma jejich prevence a léčby hovoříme se zástupcem přednosty Centra experimentální medicíny pražského IKEM prof. MUDr. Martinem Haluzíkem, DrSc.

by

Vratislav Ebr

Pro nás ještě v živé paměti, pro někoho dávnověk. Každý čtvrtek od samého rána se vinula fronta před Arbesovým knihkupectvím na pražském Smíchově, jinak řečeno „U Ebra“. Vstávali jsme brzy ráno, trpělivě čekali, než pan vedoucí otevře, protože jsme se těšili na novou knížku, zejména když ve výloze avizoval vydání překladu „západního autora“. Museli jsme ji mít, četli, a pak se o knize diskutovalo v kavárnách, stejně jako o představeních Semaforu, Činoherního klubu či Divadla na Zábradlí. V bezčasí 70. a 80. let byla kultura závanem čerstvého větru. Při knížce jsme cestovali, poznávali, co nám bylo odepřeno, svobodně mysleli. a pan Ebr byl znalec, věděl co vybrat.

Učili jsme tuhle zemi charitě…

První dáma české charity říká: „Je třeba vědět, že se má pomáhat a že každý nemá v životě štěstí.“ První nadace vznikaly ve Velké Británii už ve středověku a některé z nich fungují dodnes. My Češi v průzkumech veřejného mínění uvádíme, že zhruba polovina z nás daruje peníze na dobročinnost alespoň jednou ročně. Vzpomínáte si na vlnu solidarity, kterou zvedla celonárodní sbírka Konto Míša? Vzpomínky na začátky Nadace Charty 77/Konto Bariéry jsou důvodem, proč jsme vyzvali k rozhovoru její ředitelku, která byla u jedné z prvních charitativních akcí na území Československa po roce 1989.

Můj kamarád MUDr. Miroslav Plzák.

Dr. Miroslav Plzák byl jedním z těch kamarádů, se kterými jsem si ráda povídala o všemožných věcech, jenomže nakonec se rozhovor stočil vždycky na jeho profesi psychiatra, sexuologa, filozofa. Toto téma ho naplňovalo celý život, zvnějšku i zevnitř. To, že jeho bytím procházelo mnoho krásných mladých úspěšných dívek, je známo, stejně tak známe jeho názory na manželské soužití z mnoha jeho knížek. Víme i to, že byl rádcem v manželských poradnách i vyhledávaným lékařem proti selhávání potence. Od vynálezu viagry se pak jeho klientela nápadně zmenšila.

Sotira Korecká Margaritopulu – Srdce v Čechách, kořeny pod Olympem.

„Iríny je jméno jedné ze tří dcer boha Dia a bohyně Themidy, ochranitelky míru, přátelství a lásky, a podle mě vypovídá o charakteru naší rodinné firmy,“ s hrdostí v hlase vysvětluje majitelka cestovní kanceláře Iríny Tours.
Pouto k Řecku u nás vytvářela nejstarší členka rodiny, babička Sotira. Mluvila pouze řecky a nám, narozeným v Čechách, vyprávěla o daleké zemi, kde se naši rodiče narodili a kterou byli nuceni coby malé děti během občanské války opustit. Pak se její hranice zavřely a moji rodiče se tam už vrátit nemohli. Ovšem babička se za nimi do jejich nové Sotira Korecká Margaritopulu Srdce v čechách, kořeny pod olympem „Iríny je jméno jedné ze tří dcer boha Dia a bohyně Themidy, ochranitelky míru, přátelství a lásky, a podle mě vypovídá o charakteru naší rodinné firmy,“ s hrdostí v hlase vysvětluje majitelka cestovní kanceláře Iríny Tours. vlasti na úkor svého pohodlí dostala. Zůstala tady sama, bez dědečka a navíc negramotná. Bylo to pro ni velmi složité období, ale nás děti naučila znát řeckou historii, kuchyni a tradice. Za ta léta nám toho navyprávěla tolik, že jsem si Řecko zamilovala. Při své první návštěvě u tety v Thessaloniki – v mých necelých čtrnácti letech – jsem si řekla: „Tady to znám, poznávám a sem také i já patřím.“ Měla jsem také to štěstí, že můj život a život mé rodiny doprovázejí knihy. V dětství jsem s chutí „hltala literaturu“, ve které jsem se mohla dočíst více o Řecku a srovnávat poznatky s vyprávěním rodiny a přátel, spojit si je v jeden celek. Zažila jsem poznání předané generacemi, přišlo z knih, ale i jinak.

Michal Horáček prezidentem?

Michal Horáček (1952), spisovatel, novinář, textař, básník, producent, absolvent Institutu základů vzdělanosti UK a American studies na Macalester College v USA. Publikoval v zahraničním tisku − v roce 1982 v USA obdržel novinářskou cenu Excellence in Journalism. Působil v Mladém světě, přispíval do dalších časopisů, je autorem řady knih. V letech 1990−2004 byl předsedou představenstva a. s. Fortuna. Proslul spoluprací se skladatelem Petrem Hapkou, napsal přes 300 písňových textů a veršované libreto hudebně-dramatického díla Kudykam.

Třebíčský patriot Richard Horký.

Ing. Richard Horký je průkopníkem obnovitelných energií nejen v Třebíči, ale i v republice. V roce 1994 založil Třebíčskou tepelnou společnost, s. r. o., která vyrábí teplo zejména z biomasy a vyvíjí a vyrábí kotle pro tuto surovinu. Je předsedou spolku EKOBIOENERGO, který je zřizovatelem Alternátoru, předsedou představenstva Okresní hospodářské komory Třebíč. Od roku 2016 je předsedou představenstva společnosti Národná energetická, a. s.

Dokumentaristka Helena Třeštíková

– pedagožka FAMU, se zaměřuje ve své tvorbě na mezilidské vztahy a sociální problémy. Jako první se začala věnovat časosběrné metodě − sledování lidských osudů v delším časovém úseku. Natočila přes 60 dokumentárních filmů, nejznámějšími časosběrnými dokumenty jsou Manželské etudy, Sladké století, Ženy na přelomu tisíciletí, Marcela, René či Katka. Za své filmy obdržela řadu ocenění – v roce 2007 ve Španělsku cenu za nejlepší evropský dokument roku (snímek Marcela), v roce 2008 jako první Češka cenu Evropské filmové akademie (film René).

Některá zjištění z našeho rozhovoru, zdánlivě nepodstatná, mi přišla důležitá. Třeba když říká: „To je můj způsob, jsem taková a neumím být jiná.“ Helena Třeštíková je svá: dělá, co ji zajímá a co umí dobře. Nebo to, že nemá potřebu se zviditelnit. Třetí poznání, které z rozhovoru nevyčtete: empatie, s jakou vypráví o lidech, s nimiž natáčela své dokumenty.

OHLÉDNU SE – A CO VIDÍM? (18)

V životě jsem měl to štěstí setkat se také s mnoha populárními zahraničními umělci. A tak se chci letos ve svých Ohlédnutích pro změnu vracet k těm momentům, kdy jsem přišel s těmito osobnostmi do kontaktu. Minule jsem se rozepsal o polské herečce Barbaře Polomské a rakouském zpěvákovi Udu Jürgensovi, tentokrát zavzpomínám na dva francouzské umělce – významného kreslíře a karikaturistu Jeana Effela a pěveckou stálici Johnnyho Hallydaye. Budete se divit, ale ti dva měli (jistě nechtěně) něco společného: rock and roll.
Jean Effel
Pamatuji si ho z roku 1956 jako váženého hosta Mezinárodního fi lmového festivalu v Karlových Varech. Tvářil se poněkud nedostupně, ale nám klukům rozdával své autogramy psané ve tvaru kytiček vždy, všude a ochotně. Tehdy už se vědělo, že díky němu vzniká francouzsko-československý animovaný fi lm Stvoření světa, který napsal a nakreslil a jehož scénáře a režie se ujal náš Eduard Hofman.
Johnny Hallyday
Opakovaně si poslední dobou pouštím záznamy z koncertu, na který si v Paříži přizval tehdy sedmdesátiletý rocker, zpěvák a herec Johnny Hallyday, přezdívaný „francouzský Elvis Presley“, v současné době největší ženskou hvězdu francouzského šansonu, popu i jazzu, zpěvačku Zaz. Zvláště rokenrol v jejich podání, který s nimi zpívá celá koncertní hala, je úchvatný.

Postit znamená především pustit.

Od počátku března věřící prožívají postní období. Kdo se postí, tedy kdo si něco odříká, je buď tlustý, nebo šetří, nebo je příliš zbožný. Takto zjednodušeně se dívají na půst lidé dnešní doby. Smysl oběti, půstu spočívá podle této domněnky ve zřeknutí se radostí tohoto světa. Ve skutečnosti však bez postu nemůžeme správně vychutnat vůbec žádnou radost světa. Jen z těch věcí mohu mít radost, jen z těch věcí se mohu opravdově těšit, na nichž jsem nezávislý. Sklenička vína ve vhodnou dobu mezi přáteli udělá radost. Kdo však už bez alkoholu nedokáže žít, ten musí pít, i když z toho nemá vlastně radost a je mu špatně. Už není pánem sama sebe, nýbrž otrokem své pijácké vášně. Toto platí o všem, co člověk dělá nebo užívá. Kdo přijde z práce domů, zapne televizi a vypne ji teprve, až jde spát, kdo ji má tedy jako nezbytnou kulisu svého domácího prostředí, tomu ani ten nejlepší televizní pořad neudělá opravdovou radost. Naopak je takový člověk nevýslovně bezmocný a nešťastný, když televize jednoho dne přestane hrát. A tak bychom mohli pokračovat.

by

Syllaba – Národní lékař

Odkud se vzalo to zvláštní, nečesky znějící jméno Syllaba, není jisté; zato však s určitostí víme, že rodina Syllabova žila už od 18. století v Bystřici u Benešova. Jeden z jejích výhonků, kupec a hostinský František si vedl tak dobře, že se v polovině 19. století stal v obci starostou. Se svou manželkou Annou měl osm dětí − což ostatně tehdy nebylo nic výjimečného. Peněz sice v tak velké rodině nikdy nebylo nazbyt, ale přesto měli Syllabovi kluci a holky hezké dětství. A třebaže se muselo šetřit, snažili se jim rodiče poskytnout vzdělání.

Dějiny chodily rozhlasem

Dovolím si dopovědět vtip spolužáka Vladimíra Jiránka. Pohlédněte, prosím. Tudy prošly české dějiny, chlapče. A tudy šly zase zpátky. A určitě se zastavily, alespoň na chvíli, v rozhlasu, dodávám. Jen pošimrejme svoji paměť. Obešla se jakákoli významná událost minulého století bez rozhlasové odezvy? Nevzpomeneme si, protože takové nebylo. Pokusím se dnes i v příštích číslech některé připomenout. I pohledem do zákulisí.

Džentlmen

Když jsem rekapitulovala své články v našem časopisu, zjistila jsem, že jsou sice plné povídání a fotografi í o módě, společenských zvyklostech, příbězích, prostě o společenském životě minulého století, ale překvapilo mě, jak málo prostoru v něm dostali muži. Nebyl to vůbec úmysl, ale i tak se to pokusím v letošním roce napravit. Věnovat se především muži – džentlmenovi a zaměřit se i na období jeho „zrodu“. I když úplně bez žen to asi nebude.

Golfová akademie 3. věku

S Ing. Jaroslavem Šefrnou se známe desítky let. Jeho pracovní náplní a láskou vždycky byla a je hudba. Účinkoval v Národním divadle, byl sólistou Komorní opery Praha, sólistou operních divadel i v zahraničí, ředitelem a zakladatelem umělecké a koncertní agentury Camerata. Výčet by pokračoval přes dramaturga cyklů komorní hudby a vedoucího koncertního jednatelství Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK, kde jako manažer působí dodnes. Kromě zaujetí hudbou je Jaroslav Šefrna také nadšeným golfistou. Této své druhé lásce se věnuje nejen jako rekreační hráč, ale i jako trenér. A co víc – chce získat pro golf seniory.

by

Ocenění našich autorů.

Za článek Concertino Praga oslavilo padesátiny, který vyšel v Revue 50plus 11/2016, získali Věnceslava Dezortová a Jovan Dezort čestné uznání v novinářské soutěži Czech Travel Press 2016. Ceny jim byly předány v lednu v Brně na veletrhu GO a Regiontour.

by

Cyril Höschl – Svět se vylepšuje velmi pomalu a vždy za cenu dočasných ztrát.

Pana profesora není třeba představovat, médii je oprávněně hýčkán a často se vyjadřuje k aktuálním otázkám našeho i světového dění. Takže jen pro pořádek pár vybraných informací: celosvětově uznávaný psychiatr, autor mnoha odborných knih, popularizátor vědy a vysokoškolský pedagog, který se zaměřuje na biologickou psychiatrii, klinickou psychofarmakologii, psychoneuroendokrinologii a etologii. Po roce 1989 byl prvním svobodně zvoleným děkanem 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy (1990−1997). Od roku 1990 je přednostou Psychiatrické kliniky 3. lékařské fakulty UK a ředitelem Národního ústavu duševního zdraví v Klecanech.

Slovo převora Břevnovského kláštera

V době, kdy v Americe Franklin vyslovil poučku „čas jsou peníze“, napsal jeho současník francouzský filozof Jean Jacque Rousseau pozoruhodnou větu: „Času, který věnujeme dětem, nemusíme nikdy litovat. Vrátí se nám v podobě vychovaných dětí.“ Rousseau tedy neviděl v člověku „tvora vyrábějícího nástroje“, ale svobodnou bytost, která se v čase má dopracovat k odpovědnosti za sebe, za rodinu, za společnost.

Novoroční hokej.

Jak na nový rok, tak po celý rok, říká jedno staré české přísloví. Že na něm „něco“ je i na poli sportovním, dokládá naše ohlédnutí za dvěma ve světě nejznámějšími hokejovými turnaji v ledním hokeji pořádanými na našem  kontinentu. Hrávaly se od Vánoc do Silvestra a vítězové si na Nový rok vezli domů vítěznou trofej a tučné  startovné v letech dřívějších, nyní zvané „globálně“  price money.

Ohlédnu se – a co vidím?

V životě jsem měl to štěstí se setkat – ať už jako novinář, nebo jen jako zvídavý fanoušek – také s mnoha populárními zahraničními umělci. A tak se chci letos ve svých Ohlédnutích pro změnu vracet k těm vzácným chvílím, kdy jsem se od těchto osobností dověděl něco, co by mohlo zajímat i čtenáře Revue 50plus. Dnes se vrátím do minulosti zcela nedávné – k polské herečce Barbaře Polomské a k rakouskému zpěvákovi Udu Jürgensovi.

Mgr. Jarmila Podhorná:

“Věřím, že gemmoterapeutika jsou správným prostředkem pomoci lidem.”
Představte si v duchu, jak asi vypadá moravská víska Brodek u Konice. Ano, nemýlíte se: tak trochu konec světa, řečeno dětskou říkankou Za hory, za doly, ukrytá mezi lesy a loukami. Na mapě to z Boskovic vypadá na malý kousíček, tam budeme za chvilku, ale nakonec se houpete mírnými kopečky civilizací nedotčenou krajinou Drahanské vysočiny, alespoň na Středočecha nekonečně dlouho. Tak takhle vypadá čistá Morava. Bylo by zajímavé rozebírat název malebné vesnice, nás ale zaujalo jméno bývalé místní paní učitelky. Autorka knihy Byliny léčí se po skončení dráhy kantorky v pětapadesáti letech vydala plnit životní úkol: zprostředkovat lidem zdraví obsažené v bylinách. Místo odchodu na odpočinek se rozhodla zabývat u nás neznámou gemmoterapií a od skromných začátků došla k vybudování vlastní firmy s rozsáhlou bylinkovou zahradou. A tím její plány zdaleka nekončí.

O naší sportovní diplomacii.

Čeští sportovní diplomaté se aktivně věnovali činnostem ve vrcholných světových orgánech a organizacích ještě před založením vlastního státu. Významně se zasloužili o dobrou pověst a světový kredit své vlasti.

Návštěva u Jiřího Žáčka

Jiří Žáček (*1945 v Chomutově), básník, překladatel, scénárista, jeden z našich nejvýraznějších literárních autorů, tvůrce dětské poezie, pohádek a učebnic. Původní profesí vodohospodářský inženýr pracoval jako nakladatelský a časopisecký redaktor, od roku 1992 na volné noze. Vydal deset sbírek básní, knihy epigramů a parodií, aforismů bajek, satirických monologů, fejetonů, a řadu knížek veršů a pohádek pro děti (např. Aprílová škola, Máme rádi zvířata, Bajky a nebajky, Počítání oveček, Kdo nevěří, ať tam běží, Kočkování, Krysáci, Sedmero pohádek, Hrůzostrašné pohádky a d.). Je autorem divadelní parafráze Ptákoviny podle Aristofana (prem. 1989, knižně 1991), slabikáře pro prvňáčky (1992–2015) a dětské encyklopedie. Za svou tvorbu pro děti získal několik nakladatelských cen a 4 Zlaté stuhy. V loňském roce obdržel od prezidenta republiky Medaili za zásluhy.

Prognózy Václava VĚTVIČKY

Dva roky mi trvalo, než se mi podařilo svého skorosouseda přimět, aby mi přišel poradit, jak prodloužit životnost převislým jasanům, které zahradní architekt důmyslně vsadil v 30. letech na naši zahradu, a které rozprostírají mohutný zelený deštník nad odpočinkovým zákoutím. Nositel titulu „Šarmantní osobnost roku 2013“

Josef LAUFER – den, kdy se stal velkou hvězdou.

Před devadesáti roky se uskutečnila v našich zemích první přímá rozhlasová reportáž z fotbalu. Tady je hřiště SK Slavie na Letné, kde před chvílí začal fotbalový zápas Slavie s mistrem Maďarska Hungarií… to byla první slova, která vyřkl do rozhlasového mikrofonu dodnes uznávaný „král sportovních reportérů“ Josef Laufer. Byla neděle 3. října roku 1926 krátce po třetí hodině odpolední. Začala se psát nová historie rozhlasové sportovní reportáže v našich zemích.

Ten náš páternoster – 8

Natěšení vrátili jsme se po prázdninách na fotbalové hřiště našich místních borců a užasli jsme. Trenér pryč, šel za lepším, dva nejlepší hráči pryč, tamtéž, „pozůstalí“ snad kopanou hrát zapomněli, ale co mnohem horšího: trávník, ještě na jaře pýcha všech, pažit přímo lákající k poležení, zežloutl, místy vytrhané drny vyprahlé půdy. Studna vyschla, k tomu zákaz zalévání z obecního vodovodu. Katastrofa!

Ohlédnu se – a co vidím?

Byl prý jedním z těch herců, u nichž dokonalý vzhled znamenal vstupenku do ateliérů. Filmový encyklopedista Miloš Fikejz o něm píše, že osud, který ho spojil s filmem, měl jméno Miloš Havel, producent a zároveň majitel baru Lucerna. Mladý student práv, na kterého si chci dnes zavzpomínat vzdor tomu, že jsem s ním jen párkrát telefonoval, tam chodíval se svou slečnou, tehdejší Miss Czechoslovakia. A protože dobře tančili, požádal prý je Miloš Havel, aby před půlnocí předvedli sólo. Mezi hosty byl tehdy zrovna Hugo Haas, který hledal sličného mládence do právě natáčeného filmu Děvčata, nedejte se! A tak se − po boku Adiny Mandlové – poprvé objevil před kamerou Vilém (Wilém) PRUNER

“Když gavota sálem zněla

tak sladce bylo nám, že chtěli jsme jenom spolu tančit dál…“, proto se prosím nedivte, že mi ta zpráva nedá pokoj a chtě nechtě toužím aspoň částečně ukojit zvědavost ve vše- obecné encyklopedii. Tuším sice, co gavota je, ale že je to „Gavota (fr.), gavotte − fr. lid. tanec mírného tempa ze 16. století“, to jsem tak přesně nevěděl.

Petr Prokop Siostrzonek

„Kdy bude vysílat pan převor Siostrzonek? Chceme si nařídit budíka na čtvrtou, určitě budeme poslouchat,“ volali nejednou posluchači stanice Praha Českého rozhlasu. Tou čtvrtou byla čtvrtá ranní a poslech Dobrého jitra trval čtyři hodiny. Jedním z těch, kdo tenkrát, už to bude dvacet let, posluchačům učarovali, byl převor – administrátor kláštera benediktinů v Praze Břevnově.

Anna LAUERMANNOVÁ (1852–1932)

Když byla Anna Lauermannová ještě malá holčička, chodívala často do Pasířské (dnes Palackého) ulice za svou kamarádkou Márinkou Riegrovou. Od dětství tedy dobře znala Františka Ladislava Riegra, který byl tehdy na vrcholu kariéry. A nejednou se tu potkala i s Márinčiným dědečkem: uctívaným „otcem národa“ Františkem Palackým. Starý pán, obklopený aurou velebnosti, byl prý velice milý a vlídný, ale holčičky přesto v jeho přítomnosti ztichly a změnily se v dokonale vzorná dítka. Pro temperamentní, neposednou Aninku to bylo jistě obtížné.

Věra Jourová věří v bezpečnou budoucnost Evropy

Frustrace komunistickým režimem, beznaděj ze sounáležitosti se sovětským blokem… Každé setkání s přáteli se zvrhlo v debatu o politice, i když ji pokaždé opepřily vtipy, které měly ve stávajících nesmyslných pořádcích výživnou půdu. Po roce 89 jsme si oddechli, nastává čas stability a rozumných pořádků. Ne nadlouho. Opět nás tíží politické klima, nesmyslné kroky politiků, jenom ten humor se jaksi nedostavuje. Evropa přestává být bezpečná. Jak vidí naši budoucnost evropská komisařka Věra Jourová?

SVĚTOVÝ POHÁR znovu magnetizuje hokejový svět

Ta tradice se zrodila právě před čtyřiceti léty. Už nemělo cenu předstírat, že jsou tu dva hokeje – západní profesionální a socialistický státně amatérský – a svět ledových ploch potřebuje vrcholný turnaj, kde se utkají skutečně nejlepší s nejlepšími z obou táborů. Toho úkolu se chopila „kolébka“ hokeje a na začátku sezóny 1976/77 uspořádala turnaj nejlepších reprezentačních mužstev. Canada cup, po česku Kanadský pohár.

Ten náš český páternoster (7)

Úhor je zapomenutý kout, nevyužitý cípek mezi polnostmi, zanedbaná plocha omezená železniční tratí, silnicí nebo stavbami, nevábné místo, na kterém by jen málokdo hledal přírodní poklady. Přesto jsou i takovéto šedivé, bodláčím a plevelem zarostlé pozemky významnými útočišti, zejména v zemědělské krajině.

Maminko, mámo, šel bych rád,

na chvíli k vám si zaplakat, kdybyste u mě, mámo, byla, hlavičku byste pohladila …, slýchal jsem občas coby nejvýš tříleté děcko svého otce, když si ještě zpívával, někdy s maminkou, jindy dokonce sám. Muselo to být těsně před válkou, před tou druhou, světovou, protože během ní a po ní už to bylo doma se zpěvem horší. Jenže to a příčiny toho uvědomil jsem si až později. A ještě později jsem se také dozvěděl, že zmíněnou písničku o mámě složil tramp z legendární osady Ztracenka Jarka neboli Jaroslav Mottl, vlastně otec zakladatel nebo jeden z otců zakladatelů našeho trampského písničkaření, který dobu jeho největší slávy o dost přežil, neboť jeho život byl ohraničen letopočty 1900 a 1986.

Podzimní přešívání do školy

„Každá z našich žen se snaží být ve své domácnosti nejlepší hospodyňkou. Proto nejen vydává podle příjmu, ale nakupuje nové věci jen tehdy, nedají-li se staré již opravit. Tedy počítá i se starým materiálem, který doplní částečně novým, aniž by musela vynaložit značnou částku. Stejně je tomu i v našem národním hospodářství.“ E. Horáková, sjezd Československého svazu žen, r. 1951.

Ohlédnutí: klaun a mim Jengibarov

Když se v 60. letech objevil v Praze klaun a mim Jengibarov, byl uváděn na plakátech jako „klaun z Jerevanu“. Ve stejném desetiletí se představil českému publiku i Jengibarovův vrstevník, uváděný na plakátech pro změnu jako „klaun z Ascony“. Začínal jako žák slavného francouzského mima Marcela Marceaua. Poté, co se osamostatnil, povzbuzen velkými úspěchy ve Švýcarsku, kde mu v cirkusu Knie nejednou složil hold i sám velký Charlie Chaplin, vydal se na turné po světě. V osmdesátých létech, za dobu svého působení v newyorském Big Apple Cirkuse, získal i zasloužený obdiv Američanů. Vystupoval po celém světě, v roce 1971 založil se svou ženou v rodném Švýcarsku vlastní divadlo, o čtyři roky později vlastní divadelní školu, v roce 1978 vlastní skupinu a v roce 2000 nakonec i muzeum. Mluvilo se o něm jako o jediném důstojném nástupci nejslavnějšího cirkusového klauna všech dob, legendárního Grocka, a také on se proslavil jedním uměleckým jménem. Jmenoval se

František Filip – Bezruký Frantík

Nebude to dnes o zázračném lékaři, o vědci, který svým objevem zachránil svět, o hrdinném bojovníkovi. Obyčejného chlapa z vesnice v horách představím. Ještě k tomu chlapa bez rukou. Ale nejenom o něm chci vyprávět. Inspirovala mě před časem, přesně před více než deseti lety, badatelka z Národní knihovny ČR doktorka Františka Vrbenská: „Co píchne a zabolí, jsou knihy v antikvariátech, které byly vypuzeny. Dvojnásob silně hovoří k citlivému čtenáři knížka napsaná před druhou světovou válkou hoteliérem z Frenštátu pod Radhoštěm. Jmenuje se Bezruký Frantík. Ten člověk ji psal vlastníma nohama, protože se narodil bez rukou. Velmi jemnou a svým způsobem kultivovanou knihu o životě, o svém zápase za sebeuplatnění, jak bychom řekli moderní formou dnes, o lásce ke zvířatům, o pejskovi, kterého si našel, vypiplal, přichýlil, a ten s ním putoval životem – a co se s tím člověkem stalo? Zbyl jenom ten útlý sešitek a ztracený osud.“

Jiří Dienstbier: Lidské právo je i právo na důstojné stáří

Mgr. Jiří Dienstbier, ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu, je ve vládě České republiky zodpovědný za oblast lidských práv a řídí Legislativní radu vlády. Mnoho lidí má jen vágní představu o tom, čím se ministr s tímto pověřením konkrétně zabývá, přitom velká část jeho práce se dotýká i postavení a životní situace seniorů.

Ten náš český páternoster (6)

„Tak nám zkazili olympiádu“, mohla by oslovit legendární posluhovačka svého nájemníka. „A kterou, paní Müllerová“, otázal by se Švejk. „Co já vím, tak peníze, podvody a lidská blbost zkazily snad všechny hry, které se od těch prvních v roce 1896 v Aténách konaly.“

Za úsměv jediný, má krásná paní,

za pouhý ruky stisk bělostných dlaní širým chci světem jít přes hory, klestí a pro vás vymodlit též trochu štěstí. Tuhle píseň milovala moje maminka, rád se k ní proto vracím.

Příběh úspěšné podnikatelky Terézie SVÁTOVÉ

Do soutěže o nejúspěšnější české podnikatelky jsou nominovány ženy, které jsou 100% vlastníkem české společnosti a splňují přísná ekonomická kritéria. V loňském roce z vybraných 17 929 obchodních společností vlastněných ženami odborný garant doporučil do semifiále 649 českých podnikatelek.

Ohlédnutí: Arménský klaun Leonid Jengibarov

Letos v dubnu by měl 80. narozeniny. V šedesátých letech byl u nás Leonid Jengibarov (správně arménsky Jengibarjan) velmi známý. Do Československa přijel poprvé s cirkusem Jerevan v roce 1963, samostatně se představil v Divadle Na Zábradlí a v Divadle Jiřího Wolkera, vystupoval ve Varieté Praga i v našem cirkusu Humberto. V roce 1964 zvítězil v mezinárodní soutěži klaunů o Cenu Eduarda Basse a Čs. televize natočila několik jeho etud a scének.

Čert ví proč

polka nám prsty pokouší, čert ví proč, musíme polku hrát, zpíval můj oblíbený Rudolf Cortés s Allanovými sestrami za doprovodu Orchestru Karla Vlacha už víc než před půl stoletím

Ta naše jedenáctka válí,

ať je to doma nebo v dáli, náš útok, ten je od rány, a umí dávat banány, zpívá se na fotbalových hřištích leckde dodnes, ačkoli písničce je už drahně let – odhaduji tak okolo osmdesáti – a ačkoli to dnes s českým fotbalem není zdaleka tak slavné jako v časech legendární Klapzubovy jedenáctky.

Milan Lasica: Společný jmenovatel je HUMOR

To, jaký humor dělám, anebo jsme dělali se Satinským, o tom ať uvažují nebo ho analyzují jiní. Termín intelektuální humor se vyskytoval, ale myslím si, že to se může stát jen v zemi, kde považují za intelektuála už toho, kdo dovede říci souvislou větu…

Zapomeň, že už se loučíme a zapomeň, může-li,

První přání je názvem valčíkové písně herce a skladatele Emana Fialy a textaře a libretisty Jaroslava Mottla, znící v roce 1933 ve filmu režiséra Martina Friče Pobočník Jeho Výsosti, druhé patří tangu operetního skladatele Jary Beneše a textařské trojfirmy Mírovský, Špilar, Tobis, které se v roce 1944 stalo jednou z deseti nejprodávanějších písní na gramofonových deskách Esta.

My a zbytek světa… padesátá léta.

Lidová tvořivost, zdroj inspirace v módě.

Zjevně je přehnané stavět vedle sebe dobu pobělohorskou a léta padesátá, ale od pobělohorské katastrofy byl nositelem kultury většinou venkovský lid. Šlechta a měšťanstvo naši zemi opustily a rozptýlily se v cizině. Přežili jsme germanizaci, zachovali po celá staletí národní jazyk a uměleckou tvořivost. Z té vycházely módní prvky právě i v letech padesátých, jako by chtěly částečně suplovat ztracený luxus, eleganci a národní sebevědomí.

Adolf Branald

Když jsem tu kdysi vzpomínal na svého přítele, spisovatele a cestovatele Franka Elstnera, vypočítával jsem, s kým vším sousedil v Kersku; že to nebyl pouze „Bogan“ Hrabal (jak mu říkal), ale také skladatel Šikola, malíř Albich a pak ještě další spisovatel, který se mi později stal v mých psavých začátcích vlídným rádcem. Ten spisovatel s vážným, někdy až přísným vzezřením, mně byl – podobně jako jeho skorovrstevník a kolega František Kožík – vždy ochoten pomoci dobrou radou. Jmenoval se Adolf Branald.

Volám na shledanou,

vrať se z divokých bouří nebo moře, pohádko má, moře, vidino snů, moře záhadné, náruč tvá svádí? Divná otázka, uznávám. Dám ji jinak: Yradierova slavná píseň La Paloma čili Holubice s českými slovy Bohuslava Nádvorníka nebo s textem Karla Ballinga?

Revue 50plus č. 6/2016

Vážení a milí čtenáři,
dnes, těsně před tiskem, měním červnový editorial za zprávu na poslední chvíli: Koncem května proběhla v Praze konference Stáří spojuje, která se věnovala kvalitě života ve stáří, sociálním rolím starších lidí i péči o ně. Konferenci uspořádal Život 90 a nám dovolte se s vámi o závěry z přednášek předních odborníků na stáří podělit. Konference potvrdila závažné a dlouhotrvající nedostatky ve společenkém řešení podmínek pro kvalitní život ve stáří.

Báječné dámy – Milka Hrdličková

„Už se na nás nehněvejte, že jste přitom nebyli, když jsme se my s mojí milou ženili…“ Báseň „Naše svatební“ je natolik známá, že mnozí, kdo ji dnes citují na svatebních oznámeních, vlastně ani neznají jejího autora.

Vyrážíme k vodě a za sportem

Měsíc červen je každoroční jistotou nastupujícího léta, prázdnin a dovolených. Když si jeho kouzlo zasadím do padesátých let, neomylně se mi začne před očima odvíjet film s Jaroslavem Marvanem z roku 1952 – „Dovolená s Andělem“. Tam je vše o společnosti a módě, spojené s létem a sportem. Myslím tím u nás, v naší republice. Pokud bych chtěla vědět něco o tomtéž, ale za našimi západními hranicemi, musela bych v hlavě tu svou promítačku přepnout přinejmenším na film „Prázdniny v Římě“.

Lidová tvořivost v šatníku padesátých let.

Zjevně je přehnané stavět vedle sebe dobu pobělohorskou a léta padesátá, ale od pobělohorské katastrofy byl nositelem kultury většinou venkovský lid. Šlechta a měšťanstvo naši zemi opustily a rozptýlily se v cizině. Přežili jsme germanizaci, zachovali po celá staletí národní jazyk a uměleckou tvořivost. Z té vycházely módní prvky právě i v letech padesátých, jako by chtěly částečně suplovat ztracený luxus, eleganci a národní sebevědomí.

Sůl země

Jednat s ním byla rozkoš i peklo. Statný, hřmotný, vzdělaný a moudrý muž činu. Také cholerik občas pálící od boku bez přípravy. Lékař, nevlastní otec jedenapadesáti dětí, zakladatel české Ligy proti rakovině Zdeněk DIENSTBIER Zakladatel Ústavu nukleární medicíny, tenkrát ještě nazývaném Ústavem lékařské fyziky, přivezl vybavení do nových prostor

Jiří Grygar – astronom se sportovním srdcem

Doktor Jiří Grygar je bezesporu osobou hodně známou. Snad každý si v souvislosti s ním vybaví televizní seriál Okna vesmíru dokořán či rozhlasová Dobrá jitra z Prahy. Publikační činnost? Tak to je nekončící seriál odborných prací, populárně-vědeckých statí či poskytnutých rozhovorů.

Pavel Kosatík – o empatii a objektivitě

Spisovatel literatury faktu Pavel Kosatík po monografiích věnovaných významným českým nebo exilovým osobnostem, jakými byli Jan Masaryk, Olga Havlová nebo Ferdinand Peroutka, zamířil do světa opery. Po bádání v archivech Vídně, Salzburgu, Berlína a Ameriky napsal knížku o Jarmile Novotné, největší české operní pěvkyni 20. století. Doplnil tak další bílé místo v naší kulturní historii.