krasa
festival
vanoce

Category Archives: Autoři

Lidský mozek je možná složitější než vesmír.

Neurochirurg a neurovědec, osobnost mezinárodního významu, průkopník zavádění nových metod v neurochirurgii v Čechách i ve světě – prof. MUDr. Eduard Zvěřina, DrSc., FCMA v letošním roce oslavil ve skvělé kondici a v plné práci 80 let. Provádí náročné operace, nezřídka mnohahodinové, je zván na odborné kongresy po celém světě, aktivně sportuje, cestuje. Těžko uvěřit, že neurověda dosud neprobádala všechny funkce mozku – pan profesor zná zřejmě skryté taje, alespoň co se paměti týče.

Ohlédnu se a co vidím? – Charlie   Chaplina

Pročítám a narychlo krátím, či spíše aktualizuji svůj někdejší článek o Charlesi Chaplinovi, protože ráno odjíždím do Švýcarska na schůzku, o které se mi v minulosti ani nesnilo: V Chaplinově vile ve Vevey, která se stala muzeem, mě bude očekávat jeden z Chaplinových synů – Eugene Chaplin. až s ním natočím plánovaný rozhovor pro Český rozhlas, provede prý mě po vile a budu si moct cokoli vyfotografovat.

Arnošt Lustig

Byl jedním z nejpříjemnějších, nejveselejších a ženy milujících přátel v širokém dalekém okolí. Je až s podivem, jak se mohl po svém strastiplném životě dobrat takového vyrovnání, nadhledu, humoru. Byl jednom z těch, kteří po svých zkušenostech s koncentračními tábory, osvobozen od jha nacismu, začal s ostatními v republice s nadšením budovat spravedlivý stát. Alespoň si vsugeroval, že pomáhá tvořit ty nejlepší zítřky, pro všechny lidi dobré vůle.

Podzim života.

Kvetoucí jaro letos rychle přešlo v parné léto. A to zase nezadržitelně přešlo v podzim, v roční období, které nám přináší radost svými pestrými barvami. A musíme počítat s tím, že se brzy ohlásí zima, která nám zase přináší radost při pohledu na zasněžené střechy či stromy. Ale zároveň nás také tato roční období trápí nižšími teplotami. Vím, že tento časopis berete do rukou převážně vy, jejichž životní období je mnohdy přirovnáváno k podzimu a zimě, k obdobím, která přinášejí krásu, ale zároveň trápení. Stáří je životní období, kterého se mnozí bojí, s nímž se neumějí vyrovnat, ať už ho prožívají sami, anebo se s ním setkávají v životě jiných. Mnozí si možná myslí, že mají už i podzim života za sebou a prožívají jen zimu, jakousi strnulost, která už nic neočekává… Představa moudrého starce, zralého, který stojí před vrcholem svého života − to je pro mnohé utopická představa! Dnes většinou mládí charakterizuje staré takto: „Jsou to zlostní dědci a nabručené báby, na všechny mladé jen hubují. Ze zásady nechtějí chápat, že se časy změnily a že se dnes žije jinak.

Lékařská péče pro seniory.

O spolupráci ministerstva práce a sociálních věcí a ministerstva zdravotnictví se mluví dvacet let. Za této vlády připravily resorty společně novelu zákona, která řešila tzv. zdravotně sociální pomezí. Bohužel se ji už z časových důvodů nepodařilo prosadit v parlamentu. V návrhu byl zakotven nový druh pobytové sociální služby, tzv. ošetřovatelský domov, a v tomto domově by byla poskytována péče ošetřovatelská, léčebně rehabilitační a paliativní, a byla by hrazena v rámci nové odbornosti, pod kódem 923.

Mathilda NOSTITZOVÁ

Paní Mathilda Nostitzová boří všechny zažité představy o životě potomků šlechty v přepychu a radovánkách. Bezstarostné dětství jí skončilo ve dvanácti letech, kdy rodina musela opustit zámek v Plané u Mariánských Lázní a s holýma rukama se vystěhovat z Čech. Až po pádu komunismu se mohla podívat zpět do rodné vlasti, v níž založila nadační fond Mathilda, který pomáhá lidem s těžkým zrakovým postižením. nadace sídlí ve 4. patře starého domu, jen tři kanceláře − stejně skromné jako sama paní Mathilda. Vždycky se cítila být Češkou, o čemž vás nenechá na pochybách její smysl pro humor.
Na pražské Bertramce – Muzeu W. A. Mozarta, kde jsem po roce 1990 pořádala komorní koncerty, patřilo k mým „dvorním“ hráčům mladé smyčcové kvarteto s čerstvým názvem Mathilda Nostitz Quartet. Nepřehlédnutelná šarmantní dáma téměř s mateřskou pýchou sledovala reakci publika – jejich patronka. Tak jsem poznala paní Mathildu a absolvovaly jsme pak společně nejrůznější koncerty při jejích pobytech v Praze.

Menzel nechodí do kina.

Jiří Menzel (1938), filmový režisér světového jména, scenárista, osobitý herec (hrál v 74 filmech), vynikající divadelní režisér (87 divadelních režií doma i v zahraničí), držitel Oscara za fi lm podle Hrabalovy novely Ostře sledované vlaky. Další Menzelovy hrabalovské filmy Skřivánci na niti, Postřižiny, Slavnosti sněženek a Obsluhoval jsem anglického krále, jeho komediální filmy na námět Zdeňka Svěráka Na samotě u lesa, Báječní muži s klikou či Vesničko má středisková stejně jako Rozmarné léto a Konec starých časů, v nichž přenesl na filmové plátno poetiku Vladislava Vančury, patří do zlatého fondu nejen české, ale i světové kinematografie. Jeho zatím poslední film Donšajni byl uveden s úspěchem v mnoha zemích.

Kampeličky aneb Spořitelní družstva.

„Chcete–li změnit svět, začněte ráno tím, že si ustelete postel. Pokud splníte správně svůj první úkol, vyhrajete malou bitvu, která vám v průběhu dne dodá sebevědomí a sílu pro správné plnění dalšího úkolu, a dalšího… A věřte, že pokud nejste schopni dělat malé věci správně, nebudete schopni dělat správně ani ty velké…“

Diabetes.

Od roku 2000 každoročně vyhlašují WHF a WHO na poslední zářijovou neděli Světový den srdce. Letos připadá na pátek 29. září. Světový den srdce se zaměřuje na prevenci diabetu a komplikací tohoto onemocnění. Kardiovaskulární choroby dnes představují nejčastější komplikaci cukrovky (diabetes mellitus). Na téma jejich prevence a léčby hovoříme se zástupcem přednosty Centra experimentální medicíny pražského IKEM prof. MUDr. Martinem Haluzíkem, DrSc.

Vratislav Ebr

Pro nás ještě v živé paměti, pro někoho dávnověk. Každý čtvrtek od samého rána se vinula fronta před Arbesovým knihkupectvím na pražském Smíchově, jinak řečeno „U Ebra“. Vstávali jsme brzy ráno, trpělivě čekali, než pan vedoucí otevře, protože jsme se těšili na novou knížku, zejména když ve výloze avizoval vydání překladu „západního autora“. Museli jsme ji mít, četli, a pak se o knize diskutovalo v kavárnách, stejně jako o představeních Semaforu, Činoherního klubu či Divadla na Zábradlí. V bezčasí 70. a 80. let byla kultura závanem čerstvého větru. Při knížce jsme cestovali, poznávali, co nám bylo odepřeno, svobodně mysleli. a pan Ebr byl znalec, věděl co vybrat.

Učili jsme tuhle zemi charitě…

První dáma české charity říká: „Je třeba vědět, že se má pomáhat a že každý nemá v životě štěstí.“ První nadace vznikaly ve Velké Británii už ve středověku a některé z nich fungují dodnes. My Češi v průzkumech veřejného mínění uvádíme, že zhruba polovina z nás daruje peníze na dobročinnost alespoň jednou ročně. Vzpomínáte si na vlnu solidarity, kterou zvedla celonárodní sbírka Konto Míša? Vzpomínky na začátky Nadace Charty 77/Konto Bariéry jsou důvodem, proč jsme vyzvali k rozhovoru její ředitelku, která byla u jedné z prvních charitativních akcí na území Československa po roce 1989.

Můj kamarád MUDr. Miroslav Plzák.

Dr. Miroslav Plzák byl jedním z těch kamarádů, se kterými jsem si ráda povídala o všemožných věcech, jenomže nakonec se rozhovor stočil vždycky na jeho profesi psychiatra, sexuologa, filozofa. Toto téma ho naplňovalo celý život, zvnějšku i zevnitř. To, že jeho bytím procházelo mnoho krásných mladých úspěšných dívek, je známo, stejně tak známe jeho názory na manželské soužití z mnoha jeho knížek. Víme i to, že byl rádcem v manželských poradnách i vyhledávaným lékařem proti selhávání potence. Od vynálezu viagry se pak jeho klientela nápadně zmenšila.

Sotira Korecká Margaritopulu – Srdce v Čechách, kořeny pod Olympem.

„Iríny je jméno jedné ze tří dcer boha Dia a bohyně Themidy, ochranitelky míru, přátelství a lásky, a podle mě vypovídá o charakteru naší rodinné firmy,“ s hrdostí v hlase vysvětluje majitelka cestovní kanceláře Iríny Tours.
Pouto k Řecku u nás vytvářela nejstarší členka rodiny, babička Sotira. Mluvila pouze řecky a nám, narozeným v Čechách, vyprávěla o daleké zemi, kde se naši rodiče narodili a kterou byli nuceni coby malé děti během občanské války opustit. Pak se její hranice zavřely a moji rodiče se tam už vrátit nemohli. Ovšem babička se za nimi do jejich nové Sotira Korecká Margaritopulu Srdce v čechách, kořeny pod olympem „Iríny je jméno jedné ze tří dcer boha Dia a bohyně Themidy, ochranitelky míru, přátelství a lásky, a podle mě vypovídá o charakteru naší rodinné firmy,“ s hrdostí v hlase vysvětluje majitelka cestovní kanceláře Iríny Tours. vlasti na úkor svého pohodlí dostala. Zůstala tady sama, bez dědečka a navíc negramotná. Bylo to pro ni velmi složité období, ale nás děti naučila znát řeckou historii, kuchyni a tradice. Za ta léta nám toho navyprávěla tolik, že jsem si Řecko zamilovala. Při své první návštěvě u tety v Thessaloniki – v mých necelých čtrnácti letech – jsem si řekla: „Tady to znám, poznávám a sem také i já patřím.“ Měla jsem také to štěstí, že můj život a život mé rodiny doprovázejí knihy. V dětství jsem s chutí „hltala literaturu“, ve které jsem se mohla dočíst více o Řecku a srovnávat poznatky s vyprávěním rodiny a přátel, spojit si je v jeden celek. Zažila jsem poznání předané generacemi, přišlo z knih, ale i jinak.

Michal Horáček prezidentem?

Michal Horáček (1952), spisovatel, novinář, textař, básník, producent, absolvent Institutu základů vzdělanosti UK a American studies na Macalester College v USA. Publikoval v zahraničním tisku − v roce 1982 v USA obdržel novinářskou cenu Excellence in Journalism. Působil v Mladém světě, přispíval do dalších časopisů, je autorem řady knih. V letech 1990−2004 byl předsedou představenstva a. s. Fortuna. Proslul spoluprací se skladatelem Petrem Hapkou, napsal přes 300 písňových textů a veršované libreto hudebně-dramatického díla Kudykam.

Třebíčský patriot Richard Horký.

Ing. Richard Horký je průkopníkem obnovitelných energií nejen v Třebíči, ale i v republice. V roce 1994 založil Třebíčskou tepelnou společnost, s. r. o., která vyrábí teplo zejména z biomasy a vyvíjí a vyrábí kotle pro tuto surovinu. Je předsedou spolku EKOBIOENERGO, který je zřizovatelem Alternátoru, předsedou představenstva Okresní hospodářské komory Třebíč. Od roku 2016 je předsedou představenstva společnosti Národná energetická, a. s.

Dokumentaristka Helena Třeštíková

– pedagožka FAMU, se zaměřuje ve své tvorbě na mezilidské vztahy a sociální problémy. Jako první se začala věnovat časosběrné metodě − sledování lidských osudů v delším časovém úseku. Natočila přes 60 dokumentárních filmů, nejznámějšími časosběrnými dokumenty jsou Manželské etudy, Sladké století, Ženy na přelomu tisíciletí, Marcela, René či Katka. Za své filmy obdržela řadu ocenění – v roce 2007 ve Španělsku cenu za nejlepší evropský dokument roku (snímek Marcela), v roce 2008 jako první Češka cenu Evropské filmové akademie (film René).

Některá zjištění z našeho rozhovoru, zdánlivě nepodstatná, mi přišla důležitá. Třeba když říká: „To je můj způsob, jsem taková a neumím být jiná.“ Helena Třeštíková je svá: dělá, co ji zajímá a co umí dobře. Nebo to, že nemá potřebu se zviditelnit. Třetí poznání, které z rozhovoru nevyčtete: empatie, s jakou vypráví o lidech, s nimiž natáčela své dokumenty.

OHLÉDNU SE – A CO VIDÍM? (18)

V životě jsem měl to štěstí setkat se také s mnoha populárními zahraničními umělci. A tak se chci letos ve svých Ohlédnutích pro změnu vracet k těm momentům, kdy jsem přišel s těmito osobnostmi do kontaktu. Minule jsem se rozepsal o polské herečce Barbaře Polomské a rakouském zpěvákovi Udu Jürgensovi, tentokrát zavzpomínám na dva francouzské umělce – významného kreslíře a karikaturistu Jeana Effela a pěveckou stálici Johnnyho Hallydaye. Budete se divit, ale ti dva měli (jistě nechtěně) něco společného: rock and roll.
Jean Effel
Pamatuji si ho z roku 1956 jako váženého hosta Mezinárodního fi lmového festivalu v Karlových Varech. Tvářil se poněkud nedostupně, ale nám klukům rozdával své autogramy psané ve tvaru kytiček vždy, všude a ochotně. Tehdy už se vědělo, že díky němu vzniká francouzsko-československý animovaný fi lm Stvoření světa, který napsal a nakreslil a jehož scénáře a režie se ujal náš Eduard Hofman.
Johnny Hallyday
Opakovaně si poslední dobou pouštím záznamy z koncertu, na který si v Paříži přizval tehdy sedmdesátiletý rocker, zpěvák a herec Johnny Hallyday, přezdívaný „francouzský Elvis Presley“, v současné době největší ženskou hvězdu francouzského šansonu, popu i jazzu, zpěvačku Zaz. Zvláště rokenrol v jejich podání, který s nimi zpívá celá koncertní hala, je úchvatný.

Postit znamená především pustit.

Od počátku března věřící prožívají postní období. Kdo se postí, tedy kdo si něco odříká, je buď tlustý, nebo šetří, nebo je příliš zbožný. Takto zjednodušeně se dívají na půst lidé dnešní doby. Smysl oběti, půstu spočívá podle této domněnky ve zřeknutí se radostí tohoto světa. Ve skutečnosti však bez postu nemůžeme správně vychutnat vůbec žádnou radost světa. Jen z těch věcí mohu mít radost, jen z těch věcí se mohu opravdově těšit, na nichž jsem nezávislý. Sklenička vína ve vhodnou dobu mezi přáteli udělá radost. Kdo však už bez alkoholu nedokáže žít, ten musí pít, i když z toho nemá vlastně radost a je mu špatně. Už není pánem sama sebe, nýbrž otrokem své pijácké vášně. Toto platí o všem, co člověk dělá nebo užívá. Kdo přijde z práce domů, zapne televizi a vypne ji teprve, až jde spát, kdo ji má tedy jako nezbytnou kulisu svého domácího prostředí, tomu ani ten nejlepší televizní pořad neudělá opravdovou radost. Naopak je takový člověk nevýslovně bezmocný a nešťastný, když televize jednoho dne přestane hrát. A tak bychom mohli pokračovat.

Syllaba – Národní lékař

Odkud se vzalo to zvláštní, nečesky znějící jméno Syllaba, není jisté; zato však s určitostí víme, že rodina Syllabova žila už od 18. století v Bystřici u Benešova. Jeden z jejích výhonků, kupec a hostinský František si vedl tak dobře, že se v polovině 19. století stal v obci starostou. Se svou manželkou Annou měl osm dětí − což ostatně tehdy nebylo nic výjimečného. Peněz sice v tak velké rodině nikdy nebylo nazbyt, ale přesto měli Syllabovi kluci a holky hezké dětství. A třebaže se muselo šetřit, snažili se jim rodiče poskytnout vzdělání.

Dějiny chodily rozhlasem

Dovolím si dopovědět vtip spolužáka Vladimíra Jiránka. Pohlédněte, prosím. Tudy prošly české dějiny, chlapče. A tudy šly zase zpátky. A určitě se zastavily, alespoň na chvíli, v rozhlasu, dodávám. Jen pošimrejme svoji paměť. Obešla se jakákoli významná událost minulého století bez rozhlasové odezvy? Nevzpomeneme si, protože takové nebylo. Pokusím se dnes i v příštích číslech některé připomenout. I pohledem do zákulisí.

Džentlmen

Když jsem rekapitulovala své články v našem časopisu, zjistila jsem, že jsou sice plné povídání a fotografi í o módě, společenských zvyklostech, příbězích, prostě o společenském životě minulého století, ale překvapilo mě, jak málo prostoru v něm dostali muži. Nebyl to vůbec úmysl, ale i tak se to pokusím v letošním roce napravit. Věnovat se především muži – džentlmenovi a zaměřit se i na období jeho „zrodu“. I když úplně bez žen to asi nebude.

Golfová akademie 3. věku

S Ing. Jaroslavem Šefrnou se známe desítky let. Jeho pracovní náplní a láskou vždycky byla a je hudba. Účinkoval v Národním divadle, byl sólistou Komorní opery Praha, sólistou operních divadel i v zahraničí, ředitelem a zakladatelem umělecké a koncertní agentury Camerata. Výčet by pokračoval přes dramaturga cyklů komorní hudby a vedoucího koncertního jednatelství Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK, kde jako manažer působí dodnes. Kromě zaujetí hudbou je Jaroslav Šefrna také nadšeným golfistou. Této své druhé lásce se věnuje nejen jako rekreační hráč, ale i jako trenér. A co víc – chce získat pro golf seniory.

Ocenění našich autorů.

Za článek Concertino Praga oslavilo padesátiny, který vyšel v Revue 50plus 11/2016, získali Věnceslava Dezortová a Jovan Dezort čestné uznání v novinářské soutěži Czech Travel Press 2016. Ceny jim byly předány v lednu v Brně na veletrhu GO a Regiontour.

Cyril Höschl – Svět se vylepšuje velmi pomalu a vždy za cenu dočasných ztrát.

Pana profesora není třeba představovat, médii je oprávněně hýčkán a často se vyjadřuje k aktuálním otázkám našeho i světového dění. Takže jen pro pořádek pár vybraných informací: celosvětově uznávaný psychiatr, autor mnoha odborných knih, popularizátor vědy a vysokoškolský pedagog, který se zaměřuje na biologickou psychiatrii, klinickou psychofarmakologii, psychoneuroendokrinologii a etologii. Po roce 1989 byl prvním svobodně zvoleným děkanem 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy (1990−1997). Od roku 1990 je přednostou Psychiatrické kliniky 3. lékařské fakulty UK a ředitelem Národního ústavu duševního zdraví v Klecanech.

Slovo převora Břevnovského kláštera

V době, kdy v Americe Franklin vyslovil poučku „čas jsou peníze“, napsal jeho současník francouzský filozof Jean Jacque Rousseau pozoruhodnou větu: „Času, který věnujeme dětem, nemusíme nikdy litovat. Vrátí se nám v podobě vychovaných dětí.“ Rousseau tedy neviděl v člověku „tvora vyrábějícího nástroje“, ale svobodnou bytost, která se v čase má dopracovat k odpovědnosti za sebe, za rodinu, za společnost.

Novoroční hokej.

Jak na nový rok, tak po celý rok, říká jedno staré české přísloví. Že na něm „něco“ je i na poli sportovním, dokládá naše ohlédnutí za dvěma ve světě nejznámějšími hokejovými turnaji v ledním hokeji pořádanými na našem  kontinentu. Hrávaly se od Vánoc do Silvestra a vítězové si na Nový rok vezli domů vítěznou trofej a tučné  startovné v letech dřívějších, nyní zvané „globálně“  price money.

Ohlédnu se – a co vidím?

V životě jsem měl to štěstí se setkat – ať už jako novinář, nebo jen jako zvídavý fanoušek – také s mnoha populárními zahraničními umělci. A tak se chci letos ve svých Ohlédnutích pro změnu vracet k těm vzácným chvílím, kdy jsem se od těchto osobností dověděl něco, co by mohlo zajímat i čtenáře Revue 50plus. Dnes se vrátím do minulosti zcela nedávné – k polské herečce Barbaře Polomské a k rakouskému zpěvákovi Udu Jürgensovi.

Mgr. Jarmila Podhorná:

„Věřím, že gemmoterapeutika jsou správným prostředkem pomoci lidem.“
Představte si v duchu, jak asi vypadá moravská víska Brodek u Konice. Ano, nemýlíte se: tak trochu konec světa, řečeno dětskou říkankou Za hory, za doly, ukrytá mezi lesy a loukami. Na mapě to z Boskovic vypadá na malý kousíček, tam budeme za chvilku, ale nakonec se houpete mírnými kopečky civilizací nedotčenou krajinou Drahanské vysočiny, alespoň na Středočecha nekonečně dlouho. Tak takhle vypadá čistá Morava. Bylo by zajímavé rozebírat název malebné vesnice, nás ale zaujalo jméno bývalé místní paní učitelky. Autorka knihy Byliny léčí se po skončení dráhy kantorky v pětapadesáti letech vydala plnit životní úkol: zprostředkovat lidem zdraví obsažené v bylinách. Místo odchodu na odpočinek se rozhodla zabývat u nás neznámou gemmoterapií a od skromných začátků došla k vybudování vlastní firmy s rozsáhlou bylinkovou zahradou. A tím její plány zdaleka nekončí.

O naší sportovní diplomacii.

Čeští sportovní diplomaté se aktivně věnovali činnostem ve vrcholných světových orgánech a organizacích ještě před založením vlastního státu. Významně se zasloužili o dobrou pověst a světový kredit své vlasti.

Návštěva u Jiřího Žáčka

Jiří Žáček (*1945 v Chomutově), básník, překladatel, scénárista, jeden z našich nejvýraznějších literárních autorů, tvůrce dětské poezie, pohádek a učebnic. Původní profesí vodohospodářský inženýr pracoval jako nakladatelský a časopisecký redaktor, od roku 1992 na volné noze. Vydal deset sbírek básní, knihy epigramů a parodií, aforismů bajek, satirických monologů, fejetonů, a řadu knížek veršů a pohádek pro děti (např. Aprílová škola, Máme rádi zvířata, Bajky a nebajky, Počítání oveček, Kdo nevěří, ať tam běží, Kočkování, Krysáci, Sedmero pohádek, Hrůzostrašné pohádky a d.). Je autorem divadelní parafráze Ptákoviny podle Aristofana (prem. 1989, knižně 1991), slabikáře pro prvňáčky (1992–2015) a dětské encyklopedie. Za svou tvorbu pro děti získal několik nakladatelských cen a 4 Zlaté stuhy. V loňském roce obdržel od prezidenta republiky Medaili za zásluhy.

Prognózy Václava VĚTVIČKY

Dva roky mi trvalo, než se mi podařilo svého skorosouseda přimět, aby mi přišel poradit, jak prodloužit životnost převislým jasanům, které zahradní architekt důmyslně vsadil v 30. letech na naši zahradu, a které rozprostírají mohutný zelený deštník nad odpočinkovým zákoutím. Nositel titulu „Šarmantní osobnost roku 2013“

Josef LAUFER – den, kdy se stal velkou hvězdou.

Před devadesáti roky se uskutečnila v našich zemích první přímá rozhlasová reportáž z fotbalu. Tady je hřiště SK Slavie na Letné, kde před chvílí začal fotbalový zápas Slavie s mistrem Maďarska Hungarií… to byla první slova, která vyřkl do rozhlasového mikrofonu dodnes uznávaný „král sportovních reportérů“ Josef Laufer. Byla neděle 3. října roku 1926 krátce po třetí hodině odpolední. Začala se psát nová historie rozhlasové sportovní reportáže v našich zemích.

Ten náš páternoster – 8

Natěšení vrátili jsme se po prázdninách na fotbalové hřiště našich místních borců a užasli jsme. Trenér pryč, šel za lepším, dva nejlepší hráči pryč, tamtéž, „pozůstalí“ snad kopanou hrát zapomněli, ale co mnohem horšího: trávník, ještě na jaře pýcha všech, pažit přímo lákající k poležení, zežloutl, místy vytrhané drny vyprahlé půdy. Studna vyschla, k tomu zákaz zalévání z obecního vodovodu. Katastrofa!

Ohlédnu se – a co vidím?

Byl prý jedním z těch herců, u nichž dokonalý vzhled znamenal vstupenku do ateliérů. Filmový encyklopedista Miloš Fikejz o něm píše, že osud, který ho spojil s filmem, měl jméno Miloš Havel, producent a zároveň majitel baru Lucerna. Mladý student práv, na kterého si chci dnes zavzpomínat vzdor tomu, že jsem s ním jen párkrát telefonoval, tam chodíval se svou slečnou, tehdejší Miss Czechoslovakia. A protože dobře tančili, požádal prý je Miloš Havel, aby před půlnocí předvedli sólo. Mezi hosty byl tehdy zrovna Hugo Haas, který hledal sličného mládence do právě natáčeného filmu Děvčata, nedejte se! A tak se − po boku Adiny Mandlové – poprvé objevil před kamerou Vilém (Wilém) PRUNER

„Když gavota sálem zněla

tak sladce bylo nám, že chtěli jsme jenom spolu tančit dál…“, proto se prosím nedivte, že mi ta zpráva nedá pokoj a chtě nechtě toužím aspoň částečně ukojit zvědavost ve vše- obecné encyklopedii. Tuším sice, co gavota je, ale že je to „Gavota (fr.), gavotte − fr. lid. tanec mírného tempa ze 16. století“, to jsem tak přesně nevěděl.

Petr Prokop Siostrzonek

„Kdy bude vysílat pan převor Siostrzonek? Chceme si nařídit budíka na čtvrtou, určitě budeme poslouchat,“ volali nejednou posluchači stanice Praha Českého rozhlasu. Tou čtvrtou byla čtvrtá ranní a poslech Dobrého jitra trval čtyři hodiny. Jedním z těch, kdo tenkrát, už to bude dvacet let, posluchačům učarovali, byl převor – administrátor kláštera benediktinů v Praze Břevnově.

Anna LAUERMANNOVÁ (1852–1932)

Když byla Anna Lauermannová ještě malá holčička, chodívala často do Pasířské (dnes Palackého) ulice za svou kamarádkou Márinkou Riegrovou. Od dětství tedy dobře znala Františka Ladislava Riegra, který byl tehdy na vrcholu kariéry. A nejednou se tu potkala i s Márinčiným dědečkem: uctívaným „otcem národa“ Františkem Palackým. Starý pán, obklopený aurou velebnosti, byl prý velice milý a vlídný, ale holčičky přesto v jeho přítomnosti ztichly a změnily se v dokonale vzorná dítka. Pro temperamentní, neposednou Aninku to bylo jistě obtížné.

Věra Jourová věří v bezpečnou budoucnost Evropy

Frustrace komunistickým režimem, beznaděj ze sounáležitosti se sovětským blokem… Každé setkání s přáteli se zvrhlo v debatu o politice, i když ji pokaždé opepřily vtipy, které měly ve stávajících nesmyslných pořádcích výživnou půdu. Po roce 89 jsme si oddechli, nastává čas stability a rozumných pořádků. Ne nadlouho. Opět nás tíží politické klima, nesmyslné kroky politiků, jenom ten humor se jaksi nedostavuje. Evropa přestává být bezpečná. Jak vidí naši budoucnost evropská komisařka Věra Jourová?

SVĚTOVÝ POHÁR znovu magnetizuje hokejový svět

Ta tradice se zrodila právě před čtyřiceti léty. Už nemělo cenu předstírat, že jsou tu dva hokeje – západní profesionální a socialistický státně amatérský – a svět ledových ploch potřebuje vrcholný turnaj, kde se utkají skutečně nejlepší s nejlepšími z obou táborů. Toho úkolu se chopila „kolébka“ hokeje a na začátku sezóny 1976/77 uspořádala turnaj nejlepších reprezentačních mužstev. Canada cup, po česku Kanadský pohár.

Ten náš český páternoster (7)

Úhor je zapomenutý kout, nevyužitý cípek mezi polnostmi, zanedbaná plocha omezená železniční tratí, silnicí nebo stavbami, nevábné místo, na kterém by jen málokdo hledal přírodní poklady. Přesto jsou i takovéto šedivé, bodláčím a plevelem zarostlé pozemky významnými útočišti, zejména v zemědělské krajině.

Maminko, mámo, šel bych rád,

na chvíli k vám si zaplakat, kdybyste u mě, mámo, byla, hlavičku byste pohladila …, slýchal jsem občas coby nejvýš tříleté děcko svého otce, když si ještě zpívával, někdy s maminkou, jindy dokonce sám. Muselo to být těsně před válkou, před tou druhou, světovou, protože během ní a po ní už to bylo doma se zpěvem horší. Jenže to a příčiny toho uvědomil jsem si až později. A ještě později jsem se také dozvěděl, že zmíněnou písničku o mámě složil tramp z legendární osady Ztracenka Jarka neboli Jaroslav Mottl, vlastně otec zakladatel nebo jeden z otců zakladatelů našeho trampského písničkaření, který dobu jeho největší slávy o dost přežil, neboť jeho život byl ohraničen letopočty 1900 a 1986.

Podzimní přešívání do školy

„Každá z našich žen se snaží být ve své domácnosti nejlepší hospodyňkou. Proto nejen vydává podle příjmu, ale nakupuje nové věci jen tehdy, nedají-li se staré již opravit. Tedy počítá i se starým materiálem, který doplní částečně novým, aniž by musela vynaložit značnou částku. Stejně je tomu i v našem národním hospodářství.“ E. Horáková, sjezd Československého svazu žen, r. 1951.

Ohlédnutí: klaun a mim Jengibarov

Když se v 60. letech objevil v Praze klaun a mim Jengibarov, byl uváděn na plakátech jako „klaun z Jerevanu“. Ve stejném desetiletí se představil českému publiku i Jengibarovův vrstevník, uváděný na plakátech pro změnu jako „klaun z Ascony“. Začínal jako žák slavného francouzského mima Marcela Marceaua. Poté, co se osamostatnil, povzbuzen velkými úspěchy ve Švýcarsku, kde mu v cirkusu Knie nejednou složil hold i sám velký Charlie Chaplin, vydal se na turné po světě. V osmdesátých létech, za dobu svého působení v newyorském Big Apple Cirkuse, získal i zasloužený obdiv Američanů. Vystupoval po celém světě, v roce 1971 založil se svou ženou v rodném Švýcarsku vlastní divadlo, o čtyři roky později vlastní divadelní školu, v roce 1978 vlastní skupinu a v roce 2000 nakonec i muzeum. Mluvilo se o něm jako o jediném důstojném nástupci nejslavnějšího cirkusového klauna všech dob, legendárního Grocka, a také on se proslavil jedním uměleckým jménem. Jmenoval se

František Filip – Bezruký Frantík

Nebude to dnes o zázračném lékaři, o vědci, který svým objevem zachránil svět, o hrdinném bojovníkovi. Obyčejného chlapa z vesnice v horách představím. Ještě k tomu chlapa bez rukou. Ale nejenom o něm chci vyprávět. Inspirovala mě před časem, přesně před více než deseti lety, badatelka z Národní knihovny ČR doktorka Františka Vrbenská: „Co píchne a zabolí, jsou knihy v antikvariátech, které byly vypuzeny. Dvojnásob silně hovoří k citlivému čtenáři knížka napsaná před druhou světovou válkou hoteliérem z Frenštátu pod Radhoštěm. Jmenuje se Bezruký Frantík. Ten člověk ji psal vlastníma nohama, protože se narodil bez rukou. Velmi jemnou a svým způsobem kultivovanou knihu o životě, o svém zápase za sebeuplatnění, jak bychom řekli moderní formou dnes, o lásce ke zvířatům, o pejskovi, kterého si našel, vypiplal, přichýlil, a ten s ním putoval životem – a co se s tím člověkem stalo? Zbyl jenom ten útlý sešitek a ztracený osud.“

Jiří Dienstbier: Lidské právo je i právo na důstojné stáří

Mgr. Jiří Dienstbier, ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu, je ve vládě České republiky zodpovědný za oblast lidských práv a řídí Legislativní radu vlády. Mnoho lidí má jen vágní představu o tom, čím se ministr s tímto pověřením konkrétně zabývá, přitom velká část jeho práce se dotýká i postavení a životní situace seniorů.

Ten náš český páternoster (6)

„Tak nám zkazili olympiádu“, mohla by oslovit legendární posluhovačka svého nájemníka. „A kterou, paní Müllerová“, otázal by se Švejk. „Co já vím, tak peníze, podvody a lidská blbost zkazily snad všechny hry, které se od těch prvních v roce 1896 v Aténách konaly.“

Za úsměv jediný, má krásná paní,

za pouhý ruky stisk bělostných dlaní širým chci světem jít přes hory, klestí a pro vás vymodlit též trochu štěstí. Tuhle píseň milovala moje maminka, rád se k ní proto vracím.

Příběh úspěšné podnikatelky Terézie SVÁTOVÉ

Do soutěže o nejúspěšnější české podnikatelky jsou nominovány ženy, které jsou 100% vlastníkem české společnosti a splňují přísná ekonomická kritéria. V loňském roce z vybraných 17 929 obchodních společností vlastněných ženami odborný garant doporučil do semifiále 649 českých podnikatelek.

Ohlédnutí: Arménský klaun Leonid Jengibarov

Letos v dubnu by měl 80. narozeniny. V šedesátých letech byl u nás Leonid Jengibarov (správně arménsky Jengibarjan) velmi známý. Do Československa přijel poprvé s cirkusem Jerevan v roce 1963, samostatně se představil v Divadle Na Zábradlí a v Divadle Jiřího Wolkera, vystupoval ve Varieté Praga i v našem cirkusu Humberto. V roce 1964 zvítězil v mezinárodní soutěži klaunů o Cenu Eduarda Basse a Čs. televize natočila několik jeho etud a scének.

Čert ví proč

polka nám prsty pokouší, čert ví proč, musíme polku hrát, zpíval můj oblíbený Rudolf Cortés s Allanovými sestrami za doprovodu Orchestru Karla Vlacha už víc než před půl stoletím

Ta naše jedenáctka válí,

ať je to doma nebo v dáli, náš útok, ten je od rány, a umí dávat banány, zpívá se na fotbalových hřištích leckde dodnes, ačkoli písničce je už drahně let – odhaduji tak okolo osmdesáti – a ačkoli to dnes s českým fotbalem není zdaleka tak slavné jako v časech legendární Klapzubovy jedenáctky.

Milan Lasica: Společný jmenovatel je HUMOR

To, jaký humor dělám, anebo jsme dělali se Satinským, o tom ať uvažují nebo ho analyzují jiní. Termín intelektuální humor se vyskytoval, ale myslím si, že to se může stát jen v zemi, kde považují za intelektuála už toho, kdo dovede říci souvislou větu…

Zapomeň, že už se loučíme a zapomeň, může-li,

První přání je názvem valčíkové písně herce a skladatele Emana Fialy a textaře a libretisty Jaroslava Mottla, znící v roce 1933 ve filmu režiséra Martina Friče Pobočník Jeho Výsosti, druhé patří tangu operetního skladatele Jary Beneše a textařské trojfirmy Mírovský, Špilar, Tobis, které se v roce 1944 stalo jednou z deseti nejprodávanějších písní na gramofonových deskách Esta.

My a zbytek světa… padesátá léta.

Lidová tvořivost, zdroj inspirace v módě.

Zjevně je přehnané stavět vedle sebe dobu pobělohorskou a léta padesátá, ale od pobělohorské katastrofy byl nositelem kultury většinou venkovský lid. Šlechta a měšťanstvo naši zemi opustily a rozptýlily se v cizině. Přežili jsme germanizaci, zachovali po celá staletí národní jazyk a uměleckou tvořivost. Z té vycházely módní prvky právě i v letech padesátých, jako by chtěly částečně suplovat ztracený luxus, eleganci a národní sebevědomí.

Adolf Branald

Když jsem tu kdysi vzpomínal na svého přítele, spisovatele a cestovatele Franka Elstnera, vypočítával jsem, s kým vším sousedil v Kersku; že to nebyl pouze „Bogan“ Hrabal (jak mu říkal), ale také skladatel Šikola, malíř Albich a pak ještě další spisovatel, který se mi později stal v mých psavých začátcích vlídným rádcem. Ten spisovatel s vážným, někdy až přísným vzezřením, mně byl – podobně jako jeho skorovrstevník a kolega František Kožík – vždy ochoten pomoci dobrou radou. Jmenoval se Adolf Branald.

Volám na shledanou,

vrať se z divokých bouří nebo moře, pohádko má, moře, vidino snů, moře záhadné, náruč tvá svádí? Divná otázka, uznávám. Dám ji jinak: Yradierova slavná píseň La Paloma čili Holubice s českými slovy Bohuslava Nádvorníka nebo s textem Karla Ballinga?

Revue 50plus č. 6/2016

Vážení a milí čtenáři,
dnes, těsně před tiskem, měním červnový editorial za zprávu na poslední chvíli: Koncem května proběhla v Praze konference Stáří spojuje, která se věnovala kvalitě života ve stáří, sociálním rolím starších lidí i péči o ně. Konferenci uspořádal Život 90 a nám dovolte se s vámi o závěry z přednášek předních odborníků na stáří podělit. Konference potvrdila závažné a dlouhotrvající nedostatky ve společenkém řešení podmínek pro kvalitní život ve stáří.

Báječné dámy – Milka Hrdličková

„Už se na nás nehněvejte, že jste přitom nebyli, když jsme se my s mojí milou ženili…“ Báseň „Naše svatební“ je natolik známá, že mnozí, kdo ji dnes citují na svatebních oznámeních, vlastně ani neznají jejího autora.

Vyrážíme k vodě a za sportem

Měsíc červen je každoroční jistotou nastupujícího léta, prázdnin a dovolených. Když si jeho kouzlo zasadím do padesátých let, neomylně se mi začne před očima odvíjet film s Jaroslavem Marvanem z roku 1952 – „Dovolená s Andělem“. Tam je vše o společnosti a módě, spojené s létem a sportem. Myslím tím u nás, v naší republice. Pokud bych chtěla vědět něco o tomtéž, ale za našimi západními hranicemi, musela bych v hlavě tu svou promítačku přepnout přinejmenším na film „Prázdniny v Římě“.

Lidová tvořivost v šatníku padesátých let.

Zjevně je přehnané stavět vedle sebe dobu pobělohorskou a léta padesátá, ale od pobělohorské katastrofy byl nositelem kultury většinou venkovský lid. Šlechta a měšťanstvo naši zemi opustily a rozptýlily se v cizině. Přežili jsme germanizaci, zachovali po celá staletí národní jazyk a uměleckou tvořivost. Z té vycházely módní prvky právě i v letech padesátých, jako by chtěly částečně suplovat ztracený luxus, eleganci a národní sebevědomí.

Sůl země

Jednat s ním byla rozkoš i peklo. Statný, hřmotný, vzdělaný a moudrý muž činu. Také cholerik občas pálící od boku bez přípravy. Lékař, nevlastní otec jedenapadesáti dětí, zakladatel české Ligy proti rakovině Zdeněk DIENSTBIER Zakladatel Ústavu nukleární medicíny, tenkrát ještě nazývaném Ústavem lékařské fyziky, přivezl vybavení do nových prostor

Jiří Grygar – astronom se sportovním srdcem

Doktor Jiří Grygar je bezesporu osobou hodně známou. Snad každý si v souvislosti s ním vybaví televizní seriál Okna vesmíru dokořán či rozhlasová Dobrá jitra z Prahy. Publikační činnost? Tak to je nekončící seriál odborných prací, populárně-vědeckých statí či poskytnutých rozhovorů.

Pavel Kosatík – o empatii a objektivitě

Spisovatel literatury faktu Pavel Kosatík po monografiích věnovaných významným českým nebo exilovým osobnostem, jakými byli Jan Masaryk, Olga Havlová nebo Ferdinand Peroutka, zamířil do světa opery. Po bádání v archivech Vídně, Salzburgu, Berlína a Ameriky napsal knížku o Jarmile Novotné, největší české operní pěvkyni 20. století. Doplnil tak další bílé místo v naší kulturní historii.