krasa
festival
vanoce

Category Archives: Seriály

Ohlédnu se a co vidím? – Charlie   Chaplina

Pročítám a narychlo krátím, či spíše aktualizuji svůj někdejší článek o Charlesi Chaplinovi, protože ráno odjíždím do Švýcarska na schůzku, o které se mi v minulosti ani nesnilo: V Chaplinově vile ve Vevey, která se stala muzeem, mě bude očekávat jeden z Chaplinových synů – Eugene Chaplin. až s ním natočím plánovaný rozhovor pro Český rozhlas, provede prý mě po vile a budu si moct cokoli vyfotografovat.

Brigitte Bardotová – 23. ohlédnutí

„Líbí se mi, že svou kariéru ukončila v době své největší slávy,“ říká o herečce Brigitte Bardotové v současné době nejslavnější francouzská zpěvačka šansonu i jazzu zaz, vlastním jménem isabelle Geffroy. Podobným rozhodnutím jako legendární BB ukončila kdysi svoji kariéru − nejspíš poprvé v historii zvukového filmu − švédská hvězda Greta Garbo. Obě herečky se tak rozhodly před čtyřicátým rokem svého života.

O Brigittě Bardotové jsem napsal od šedesátých let několik článků. Posledním z nich byl právě ten, který vyšel v revue 50plus…

neodcházej,

když víš, jak pláču. Neodcházej, když  znáš můj žal…  zpívala kdysi Jiřina Salačová, na kterou jsem tady vzpomínal nedávno. Jen o něco později si zas pochvalovala, že tvůj krok zní jak  deště šumění − obojí s Orchestrem Karla Vlacha a obojí podle not, které dodal skladatel Alfons Jindra, a slova přiložil textař Jaroslav Moravec. (celý článek najdete v tištěném vydání č. 10/2017,

Miloš Kopecký

Letos 22. srpna by se byl dožil 95 let jeden z nejpopulárnějších a nejlepších českých herců − Miloš Kopecký. A tak se mi zachtělo na něj zavzpomínat. Byl to člověk velice komplikovaný, se spoustou protichůdných vlastností, zdaleka ne tak veselý na to, jak dovedl skvěle hrát své komické role, do jisté míry nemocný, do jisté míry předstírající, jak jednou řekl jeho osobní lékař a přítel dr. Plzák, ne moc vzdělaný (školu nenáviděl a už v primě byl ze studia vyloučen), a přesto zábavně a chytře filozofující, napůl statečný, napůl bázlivý, napůl velkorysý, napůl Harpagonek. A tak bych mohla pokračovat dál, od extrému k extrému, patrně také zaviněných jeho maniodepresivními stavy. i můj vztah k němu kolísal od obdivu k pohrdání, od přátelství ke lhostejnosti.

Ondřeje Suchého 22. ohlédnutí.

Letos 1. července došlo v rámci karlovarského Mezinárodního fi lmového festivalu ve Velkém sále hotelu Thermal ke slavnostnímu uvedení digitálně restaurovaného fi lmu režisérů Jána Kadára a Elmara Klose Obchod na korze. Jednalo se už o pátou premiéru digitálně zrestaurované kopie fi lmu z iniciativy Nadace české bijáky, která tak navázala na premiéry snímků uvedených v minulých letech (Hoří, má panenko, Všichni dobří rodáci, Ostře sledované vlaky a Intimní osvětlení). Oscarový fi lm Obchod na korze získal kdysi v Cannes Zvláštní čestné uznání pro hlavní představitele Jozefa Kronera a Idu Kamińskou, nezapomenutelnou v postavě Rozálie Lautmanové. Skutečnost, že se tento fi lm vrací v roce 2017 na plátna našich kin, mi připomněla životní zážitek, kdy jsem ji poznal osobně…

Ničevó, ničevó,

NIČEVÓ, NIČEVÓ,
kde nic, tu nic, ničevó, ničevó, da, da, da, panebóže, to to (u)vypadá, prozpěvoval si odhadem před osmdesáti roky na svém jevišti ředitel a současně oblíbený mladokomik pražského divadla, které neslo hrdý název Velká opereta a sídlilo v budově, kde bylo později Divadlo Jiřího Wolkera a kde je dnes Divadlo v Dlouhé. Ten ředitel a herec se jmenoval Hugo Kraus a citovaný refrén písničky patřil do operety Balalajka, která se tam v onom zmíněném čase s úspěchem hrála.

Ohlédnu se – a co vidím?

Rád se ohlížím, zvláště za významnými lidmi, které jsem mohl poznat osobně anebo s nimi přijít do styku jen tak, tváří v tvář. Rád se ohlížím. Mám na to už věk. Jsou osobnosti, na které nikdy nezapomenu a v jejichž blízkosti jsem se kdy ocitl, žel šlo jen o chvíli zvláštního nepopsatelného pocitu, o který se rozdělit neumím. Oproti tomu jsou nezapomenutelné osobnosti, které mám dodnes před očima, a ten zvláštní pocit ze setkání s nimi dokážu popsat. Včetně toho, co jsem od nich slyšel a jak jsem je vnímal. Takové dva slavné muže vám chci také dneska představit.

Dějiny chodily rozhlasem.

Josef Laufer po šesti letech opět mohl promluvit k posluchačům, rozechvělým hlasem, a dojatě pohladit mikrofon. František Gel po návratu z války, ještě v uniformě, zlákán Jiřím Hronkem do rozhlasu ujištěním, že tam žádné konve nemají − slovutný redaktor Lidových novin se totiž bránil vábení argumentem, že nerozezná mikrofon od kropicí konve. Ladislav Smutek, muž, který na Radiu Luxembourg před několika dny ohlásil konec války, se vyptával Pražanů, kdeže ten Československý rozhlas sídlí, protože tam byl svými šéfy doporučen. Začínal čas romantický, slibný a nadějný. O tři roky později skončil.

Džentlmen a sport.

Na VII. letních olympijských hrách v Antverpách se v dubnu 1920 hrál hokejový turnaj, ve kterém čs. tým vůbec nestačil na zaoceánské soupeře, podlehl Kanadě 0:15 a USA 0:16. Až v utkání o 3. místo porazil Švédsko 1:0. Nevím, jestli to nebyla tak trochu hozená rukavice do ringu našich džentlmenů, která podnítila jejich touhu po sportu. Faktem je, že onen hokejový turnaj byl uznán až v r. 1982 jako první světové mistrovství v ledním hokeji, ale sportovní duch našich mužů sílil už mnohem dřív.

Džentlmen a láska.

Podle chytré paní Wikipedie je láska široký pojem pro silný, kladný a spíše trvalý vztah k jiné osobě, případně i k ideji nebo věci či zvířeti. Mohou v ní být různě silně zastoupeny aspekty přitažlivosti, touhy, obdivu, nezištné náklonnosti a oddanosti až po odevzdanost vůči druhému, vůči předmětu lásky. V základním významu se týká především vztahu dvou osob, na to však navazuje i řada dalších významů, jako je láska k určité věci, k místu a vlasti, k nějakému hnutí nebo ideji. Protože je měsíc květen a my si povídáme o mužích – džentlemenech dvacátých let, zůstaneme u jejich lásek milostných.

Dvacáté ohlédnutí.

Jednou jsem tu začínal větou: „V životě jsem měl to štěstí setkat se také s mnoha populárními zahraničními umělci, a tak se chci ve svých ohlédnutích vracet k těm momentům, kdy jsem přišel s těmito osobnostmi do kontaktu.“ Tehdy jsem měl na mysli kontakt v tom smyslu, že jsem s dotyčnými přímo hovořil nebo vedl korespondenci, případně je i navštěvoval. Dnes vám přináším vzpomínky na to, jak jsem se NESETKAL se dvěma významnými osobnostmi, a přesto stojí za to uchovat si ty okamžiky v paměti. Proč? No, posuďte sami…

Už, už, už …

už se podzim blíží, už, už, už, už to cítím v kříži… zpívá hajný Štětivec v „lidové“ operetě skladatele Járy Beneše a libretistů Tobise, Rohana, Špilara a Mírovského Natý louce zelený, která, ač měla premiéru v roce 1935, dodnes se na současná jeviště tam či onde vrací. A u diváků vítězí. Možná se skřípěním zubů divadelních dramaturgů − vždyť je to úpadkový žánr, ba řekněme rovnou kýč − zato se souhlasným mručením pokladníků a ekonomů, neboť se dosud nestalo, aby tenhle veselý oddechový kousek jejich prázdnící se žebravé kasy nenaplnil.

Dějiny chodily rozhlasem.

Historická zapomnětlivost postihla již i ony květnové dny roku 1945. Každoročně se sice schází u budovy českého rozhlasu hlouček Pražanů, vyslechne hymnu i pár projevů a přihlíží kladení věnců. Cestující v tramvajích, které projíždějí kolem, se pouze zeptají, pokud jim to lhostejnost vůbec dovolí, cože to tam kdo zase slaví nebo demonstruje.
Začalo to legendární drzou a odvážnou současně větou 5. května 1945 ráno: „Je sechs hodin.“ Hlasatel Zdeněk Mančal zahájil ranní vysílání stanice Praha. Německou hlasatelku Margräfovou vykázal ze studia, s kolegou Josefem Junkem odstranili německé nápisy na dveřích hlasatelen a zajistili odchod německé ochranky. Pražské povstání začalo.

OHLÉDNU SE – A CO VIDÍM? (19)

Kdysi jsem si za pár korun koupil v bazaru několik krabiček krátkých filmů z třicátých let. Byly na nich záběry z berlínské olympiády a pak také úryvek z grotesky pro mě do té doby neznámého německého komika, který hrál vášnivého filatelistu. Shrbený dlouhán na hubených nohách s nakrátko ostříhanými vlasy, propadlým obličejem a výrazným zašpičatělým nosem. Jak jsem se o něm tehdy dočetl, byl lidovým hercem, komikem, významnou osobností předválečného německého kabaretu a jmenoval se KAREL VALENTIN.

JÁ ČASTO, ČASTO VZPOMÍNÁM…

a kdo by nevzpomínal, když už má většinu života za sebou a když ví, že vzpomínají i mladší. Proto přece rádi čteme knihy a svazky pamětí, abychom ke vzpomínkám svým přidávali cizí, našim zhusta podobné, a přece v podrobnostech jiné, vhodné ke srovnávání, k potvrzení i k polemice.

OHLÉDNU SE – A CO VIDÍM? (18)

V životě jsem měl to štěstí setkat se také s mnoha populárními zahraničními umělci. A tak se chci letos ve svých Ohlédnutích pro změnu vracet k těm momentům, kdy jsem přišel s těmito osobnostmi do kontaktu. Minule jsem se rozepsal o polské herečce Barbaře Polomské a rakouském zpěvákovi Udu Jürgensovi, tentokrát zavzpomínám na dva francouzské umělce – významného kreslíře a karikaturistu Jeana Effela a pěveckou stálici Johnnyho Hallydaye. Budete se divit, ale ti dva měli (jistě nechtěně) něco společného: rock and roll.
Jean Effel
Pamatuji si ho z roku 1956 jako váženého hosta Mezinárodního fi lmového festivalu v Karlových Varech. Tvářil se poněkud nedostupně, ale nám klukům rozdával své autogramy psané ve tvaru kytiček vždy, všude a ochotně. Tehdy už se vědělo, že díky němu vzniká francouzsko-československý animovaný fi lm Stvoření světa, který napsal a nakreslil a jehož scénáře a režie se ujal náš Eduard Hofman.
Johnny Hallyday
Opakovaně si poslední dobou pouštím záznamy z koncertu, na který si v Paříži přizval tehdy sedmdesátiletý rocker, zpěvák a herec Johnny Hallyday, přezdívaný „francouzský Elvis Presley“, v současné době největší ženskou hvězdu francouzského šansonu, popu i jazzu, zpěvačku Zaz. Zvláště rokenrol v jejich podání, který s nimi zpívá celá koncertní hala, je úchvatný.

Ohlédnu se – a co vidím?

V životě jsem měl to štěstí se setkat – ať už jako novinář, nebo jen jako zvídavý fanoušek – také s mnoha populárními zahraničními umělci. A tak se chci letos ve svých Ohlédnutích pro změnu vracet k těm vzácným chvílím, kdy jsem se od těchto osobností dověděl něco, co by mohlo zajímat i čtenáře Revue 50plus. Dnes se vrátím do minulosti zcela nedávné – k polské herečce Barbaře Polomské a k rakouskému zpěvákovi Udu Jürgensovi.

Jiří Ješ

Potřeboval jsem poradit, zatelefonoval jsem mu. Mobilem. Ten pronikne všude. I do nemocnice,na onkologii. Jiří Ješ se ozval a odmítl moje omluvy. „No co, ležím ve špitálu, ale ještě myslím i mluvím, co potřebujete?“

No Thumbnail

KDE JE MOJE MÁMA,

KDE JE MOJE MÁMA, kde je, kdo ji zná? Někde za horama na mě vzpomíná…

protože ví (nebo možná neví), že sám já chodívám rád a že si, marný a v lásce zhrzený, říkám zapomeň, že už se loučíme. A chceš-li, tož vzpomeň, a třebaže je ti to líto, tož i zapomeň na leccos dalšího, co se zpívávalo v době, na kterou coby její svědkové vzpomínají už jen poslední pamětníci.

Jaroslav Foglar – Jestřáb

Byl to můj, a věřím, že i mnohých z vás, idol mládí. Bytost téměř nadpozemská, ideál, Rikitan. A pak jsme se poprvé setkali – jaké zklamání. Účetní z čistírny, charakterizoval kdysi klasik podobné typy.

Ohlédnu se – a co vidím?

Od mládí žil jen pro hudbu, hrál na saxofon a na klavír, na bicí nástroje už v předválečném orchestru Gramoklubu Jana Šímy. V roce 1937 nazpíval s orchestrem Karla Vlacha svou první písničku, slowfox Jen tys moje láska. Z vážné hudby poslouchal nejraději Debussyho, ze sportů rád lyžoval a plaval, zpíval v Německu, Jugoslávii, Polsku, Bulharsku, Rumunsku a Maďarsku, ze zahraničních zpěváků nejvíc obdivoval Binga Crosbyho a z našich nejvíc fandil Karlu Gottovi, který se mu od první chvíle líbil „svým projevem a přemýšlením při práci“. Když Gott vyhrál poprvé Zlatého slavíka (1963), sám se tehdy umístil na 23. místě (hned za začínajícím Pavlem Bobkem). Jeho nejznámějšími hity byly Už nikdy víc milovat nebudu, Hm, hm, Povím to tancem, Šeptám ti do ouška, Měsíc to zavinil, Plaménky v očích tvých, Doktor Swing. Zpěvák, skladatel, hudebník a celoživotní recesista Arnošt KAVKA.

„Letí, letí, do tmy odletí,

láska je radost i prokletí,“ a to je stará pravda pravdoucí, nic nového pod sluncem, i když se nad tím málokdo zamýšlí a hlavně málokdo připouští, že by láska mohla být jen radostí, kdybychom si jí více vážili, kdybychom ji tak často nezrazovali a nezaměňovali ji s lacinými náhražkami.

Kouzelné pletací jehlice a háčky

Skutečně dokázaly kouzla. Kovové, dřevěné či kosticové jehlice a háčky by však bez šikovných a pracovitých ženských rukou toho moc nezmohly. Babičky a maminky uměly uplést a uháčkovat téměř všechno. Od ozdobné dečky na stůl přes pánský klobouk až po večerní šaty. Většinou vkusně, téměř profesionálně.

Z vlny a bavlny vzniklo v domácnostech nespočetné množství typických výrobků pro dospělé a děti. Hlavně se přeplétalo z páraných výrobků. Pletenina měla, ve srovnání s textilií, řadu výhod. Především se po rozpárání dala opětovně použít v jiné kombinaci, byla pružná, nemačkala se a forma zpracování byla velice přizpůsobivá. Pletení nebo háčkování se dalo vzít s sebou kamkoliv do kabelky, rychle rozložit a pokračovat v práci. Využít se dala každá volná chvilka. Oblíbenou inspirací byly střihy a návody.

Dobré zprávy Ondřeje Suchého

Vážení čtenáři!
Mám staršího bratra, jmenuje se Jiří Suchý a právě oslavil 85. narozeniny. Když ho kdysi postihlo proslavení, měl jsem zrovna namířeno do puberty a přiznávám, že jsem mu tu slávu tajně záviděl. Proslavený sourozenec na mě neměl v té době zrovna moc času, a tak jeho první slova útěchy, nabádající mě k trpělivosti, jsem uslyšel až ve svých dvaceti letech. Postěžoval jsem si tenkrát, že se mi dělají na obličeji stále nové a nové uhry a že už si zoufám.

Ten náš páternoster – 8

Natěšení vrátili jsme se po prázdninách na fotbalové hřiště našich místních borců a užasli jsme. Trenér pryč, šel za lepším, dva nejlepší hráči pryč, tamtéž, „pozůstalí“ snad kopanou hrát zapomněli, ale co mnohem horšího: trávník, ještě na jaře pýcha všech, pažit přímo lákající k poležení, zežloutl, místy vytrhané drny vyprahlé půdy. Studna vyschla, k tomu zákaz zalévání z obecního vodovodu. Katastrofa!

Ohlédnu se – a co vidím?

Byl prý jedním z těch herců, u nichž dokonalý vzhled znamenal vstupenku do ateliérů. Filmový encyklopedista Miloš Fikejz o něm píše, že osud, který ho spojil s filmem, měl jméno Miloš Havel, producent a zároveň majitel baru Lucerna. Mladý student práv, na kterého si chci dnes zavzpomínat vzdor tomu, že jsem s ním jen párkrát telefonoval, tam chodíval se svou slečnou, tehdejší Miss Czechoslovakia. A protože dobře tančili, požádal prý je Miloš Havel, aby před půlnocí předvedli sólo. Mezi hosty byl tehdy zrovna Hugo Haas, který hledal sličného mládence do právě natáčeného filmu Děvčata, nedejte se! A tak se − po boku Adiny Mandlové – poprvé objevil před kamerou Vilém (Wilém) PRUNER

„Když gavota sálem zněla

tak sladce bylo nám, že chtěli jsme jenom spolu tančit dál…“, proto se prosím nedivte, že mi ta zpráva nedá pokoj a chtě nechtě toužím aspoň částečně ukojit zvědavost ve vše- obecné encyklopedii. Tuším sice, co gavota je, ale že je to „Gavota (fr.), gavotte − fr. lid. tanec mírného tempa ze 16. století“, to jsem tak přesně nevěděl.

Petr Prokop Siostrzonek

„Kdy bude vysílat pan převor Siostrzonek? Chceme si nařídit budíka na čtvrtou, určitě budeme poslouchat,“ volali nejednou posluchači stanice Praha Českého rozhlasu. Tou čtvrtou byla čtvrtá ranní a poslech Dobrého jitra trval čtyři hodiny. Jedním z těch, kdo tenkrát, už to bude dvacet let, posluchačům učarovali, byl převor – administrátor kláštera benediktinů v Praze Břevnově.

Ten náš český páternoster (7)

Úhor je zapomenutý kout, nevyužitý cípek mezi polnostmi, zanedbaná plocha omezená železniční tratí, silnicí nebo stavbami, nevábné místo, na kterém by jen málokdo hledal přírodní poklady. Přesto jsou i takovéto šedivé, bodláčím a plevelem zarostlé pozemky významnými útočišti, zejména v zemědělské krajině.

Maminko, mámo, šel bych rád,

na chvíli k vám si zaplakat, kdybyste u mě, mámo, byla, hlavičku byste pohladila …, slýchal jsem občas coby nejvýš tříleté děcko svého otce, když si ještě zpívával, někdy s maminkou, jindy dokonce sám. Muselo to být těsně před válkou, před tou druhou, světovou, protože během ní a po ní už to bylo doma se zpěvem horší. Jenže to a příčiny toho uvědomil jsem si až později. A ještě později jsem se také dozvěděl, že zmíněnou písničku o mámě složil tramp z legendární osady Ztracenka Jarka neboli Jaroslav Mottl, vlastně otec zakladatel nebo jeden z otců zakladatelů našeho trampského písničkaření, který dobu jeho největší slávy o dost přežil, neboť jeho život byl ohraničen letopočty 1900 a 1986.

Podzimní přešívání do školy

„Každá z našich žen se snaží být ve své domácnosti nejlepší hospodyňkou. Proto nejen vydává podle příjmu, ale nakupuje nové věci jen tehdy, nedají-li se staré již opravit. Tedy počítá i se starým materiálem, který doplní částečně novým, aniž by musela vynaložit značnou částku. Stejně je tomu i v našem národním hospodářství.“ E. Horáková, sjezd Československého svazu žen, r. 1951.

Ohlédnutí: klaun a mim Jengibarov

Když se v 60. letech objevil v Praze klaun a mim Jengibarov, byl uváděn na plakátech jako „klaun z Jerevanu“. Ve stejném desetiletí se představil českému publiku i Jengibarovův vrstevník, uváděný na plakátech pro změnu jako „klaun z Ascony“. Začínal jako žák slavného francouzského mima Marcela Marceaua. Poté, co se osamostatnil, povzbuzen velkými úspěchy ve Švýcarsku, kde mu v cirkusu Knie nejednou složil hold i sám velký Charlie Chaplin, vydal se na turné po světě. V osmdesátých létech, za dobu svého působení v newyorském Big Apple Cirkuse, získal i zasloužený obdiv Američanů. Vystupoval po celém světě, v roce 1971 založil se svou ženou v rodném Švýcarsku vlastní divadlo, o čtyři roky později vlastní divadelní školu, v roce 1978 vlastní skupinu a v roce 2000 nakonec i muzeum. Mluvilo se o něm jako o jediném důstojném nástupci nejslavnějšího cirkusového klauna všech dob, legendárního Grocka, a také on se proslavil jedním uměleckým jménem. Jmenoval se

František Filip – Bezruký Frantík

Nebude to dnes o zázračném lékaři, o vědci, který svým objevem zachránil svět, o hrdinném bojovníkovi. Obyčejného chlapa z vesnice v horách představím. Ještě k tomu chlapa bez rukou. Ale nejenom o něm chci vyprávět. Inspirovala mě před časem, přesně před více než deseti lety, badatelka z Národní knihovny ČR doktorka Františka Vrbenská: „Co píchne a zabolí, jsou knihy v antikvariátech, které byly vypuzeny. Dvojnásob silně hovoří k citlivému čtenáři knížka napsaná před druhou světovou válkou hoteliérem z Frenštátu pod Radhoštěm. Jmenuje se Bezruký Frantík. Ten člověk ji psal vlastníma nohama, protože se narodil bez rukou. Velmi jemnou a svým způsobem kultivovanou knihu o životě, o svém zápase za sebeuplatnění, jak bychom řekli moderní formou dnes, o lásce ke zvířatům, o pejskovi, kterého si našel, vypiplal, přichýlil, a ten s ním putoval životem – a co se s tím člověkem stalo? Zbyl jenom ten útlý sešitek a ztracený osud.“

Za úsměv jediný, má krásná paní,

za pouhý ruky stisk bělostných dlaní širým chci světem jít přes hory, klestí a pro vás vymodlit též trochu štěstí. Tuhle píseň milovala moje maminka, rád se k ní proto vracím.

Ohlédnutí: Arménský klaun Leonid Jengibarov

Letos v dubnu by měl 80. narozeniny. V šedesátých letech byl u nás Leonid Jengibarov (správně arménsky Jengibarjan) velmi známý. Do Československa přijel poprvé s cirkusem Jerevan v roce 1963, samostatně se představil v Divadle Na Zábradlí a v Divadle Jiřího Wolkera, vystupoval ve Varieté Praga i v našem cirkusu Humberto. V roce 1964 zvítězil v mezinárodní soutěži klaunů o Cenu Eduarda Basse a Čs. televize natočila několik jeho etud a scének.

Čert ví proč

polka nám prsty pokouší, čert ví proč, musíme polku hrát, zpíval můj oblíbený Rudolf Cortés s Allanovými sestrami za doprovodu Orchestru Karla Vlacha už víc než před půl stoletím

Ta naše jedenáctka válí,

ať je to doma nebo v dáli, náš útok, ten je od rány, a umí dávat banány, zpívá se na fotbalových hřištích leckde dodnes, ačkoli písničce je už drahně let – odhaduji tak okolo osmdesáti – a ačkoli to dnes s českým fotbalem není zdaleka tak slavné jako v časech legendární Klapzubovy jedenáctky.

Zapomeň, že už se loučíme a zapomeň, může-li,

První přání je názvem valčíkové písně herce a skladatele Emana Fialy a textaře a libretisty Jaroslava Mottla, znící v roce 1933 ve filmu režiséra Martina Friče Pobočník Jeho Výsosti, druhé patří tangu operetního skladatele Jary Beneše a textařské trojfirmy Mírovský, Špilar, Tobis, které se v roce 1944 stalo jednou z deseti nejprodávanějších písní na gramofonových deskách Esta.

Adolf Branald

Když jsem tu kdysi vzpomínal na svého přítele, spisovatele a cestovatele Franka Elstnera, vypočítával jsem, s kým vším sousedil v Kersku; že to nebyl pouze „Bogan“ Hrabal (jak mu říkal), ale také skladatel Šikola, malíř Albich a pak ještě další spisovatel, který se mi později stal v mých psavých začátcích vlídným rádcem. Ten spisovatel s vážným, někdy až přísným vzezřením, mně byl – podobně jako jeho skorovrstevník a kolega František Kožík – vždy ochoten pomoci dobrou radou. Jmenoval se Adolf Branald.

Profesor MUDr. Jaroslav Procházka

Patřil k těm, kdo porušili historické tabu – sáhl na lidské srdce. Nebyl první, ale jeden z průkopníků srdeční chirurgie. Lékařem chtěl být od dětství. Dokonce tak raného, že doma „operoval“ ulomenou nohu židle a důkladně ji zafačoval. Mám rád lidi, mám rád slušné lidi, dobrou společnost, kulturu a nenávidím blbce a zlé lidi , vyslovil svoje krédo při devadesátých narozeninách v roce 2003.

Standa Procházka – ohlédnutí

Když byl úplně malý kluk, existovaly místo rozhlasových přijímačů ještě krystalky, gramofony byly na kliku a filmy v biografech dosud němé. Byl posledním pamětníkem staropražských kabaretů. Vystupoval například v kabaretu U Šenfloků (o kterém Jiří Šlitr zpíval v jedné písničce, že někdo někoho „probod´ U Šenfloků vidličkou“ – tehdy jsem si také zapamatoval ten název). Znali

Nad Vltavou se stmívá

16. dubna odpoledne po patnácté hodině šel spát (bohužel navždy) i ten, kdo před šedesáti lety pomáhal uvést melodické tango Slávy Tkačuka a Ladislava Jacury do posluchačské paměti, zpěvák Standa Procházka. Chybělo málo − byl by v srpnu oslavil devadesáté sedmé narozeniny a mohl by pomalu vyhlížet ke stovce. To mu dopřáno nebylo, ale i tak za jeho výjimečný

Sůl země

Jednat s ním byla rozkoš i peklo. Statný, hřmotný, vzdělaný a moudrý muž činu. Také cholerik občas pálící od boku bez přípravy. Lékař, nevlastní otec jedenapadesáti dětí, zakladatel české Ligy proti rakovině Zdeněk DIENSTBIER Zakladatel Ústavu nukleární medicíny, tenkrát ještě nazývaném Ústavem lékařské fyziky, přivezl vybavení do nových prostor

Ohlédnutí: Josef Škvorecký

Když mi náš rodinný přítel, výstřední karlovarský farář Dan, půjčil knížku Zbabělci, za kterou zaplatil pod pultem neuvěřitelných 500,- Kčs, protože byla vzápětí zakázaná a stahovala se ze všech knihkupectví, psal se rok 1958 a mně bylo třináct. V pětačtyřiceti letech jsem si začal s panem spisovatelem dopisovat, a když mi bylo čtyřiapadesát, vepsal mi do těch Zbabělců krásné věnování. Přihodilo se mi tak něco, o čem se mi v životě ani nesnilo – spřátelil jsem se nejen se svým oblíbeným spisovatelem, ale zároveň s báječným, skromným a jak pozdější léta ukázala i pokaždé vstřícným a zcela nezištným člověkem.

Vojáci, rejtaří bílí,

vojno veselá, proč by vás děvčata chvíli milovat neměla?  To je dobrá otázka. Proč?! Ale stejně oprávněný je i dotaz opačný: proč by vás milovat měla? Jste chvíli tam a chvíli jinde, posádky se přesouvají v míru i za války,  nestálost a nejistotu, život vabank jako kdyby měli vojín, četař i poručík napsanou přímo na lodičce

Editoriál Miloně Čepelky

Vážení všichni,
kdo máte rádi tento časopis, přiznám se, že měsíc listopad nepatří k mým nejmilejším. Vždyť koho by těšil nedostatek světla a stálé pošmourno. Málem sotva se rozbřeskne, už se zase stmívá. Leč slíbil jsem úvodník, a tak abych vás nenakazil nějakou svou depkou, záměrně zavzpomínám jen na zážitek, který mě během nedávno uplynulého času potěšil. Třeba bude podobný vašim, a to naši čtenářskou rodinu navede na společnou kolej.

Madono má

a těm očím tvým, o kterých sním, jdu hrát… Pardon, vím, že jednu madonu už jsme tu měli. Nedávno. Nebyla to ta současná slavná hvězda z Ameriky, byla z filmu Muži nestárnou, kde ji (a jí) zpíval Jan Pivec. Téhle dnes v titulu uvedené (ani ona není americká, nýbrž česká,

TGM

Je to generační znak postarších pamětníků. Měsíc březen máme spojen s datem narození našeho prvního prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka 7. března 1850. Již 165 let uplynulo, pro mnohé z nás je to stále svátek téměř osobní. I tichá výzva zajímat se a možná i objevovat. Proto vznikl tento seriál, nejen o TGM,