rehaprotex
forinterior

Category Archives: Miloň Čepelka

Ničevó, ničevó,

NIČEVÓ, NIČEVÓ,
kde nic, tu nic, ničevó, ničevó, da, da, da, panebóže, to to (u)vypadá, prozpěvoval si odhadem před osmdesáti roky na svém jevišti ředitel a současně oblíbený mladokomik pražského divadla, které neslo hrdý název Velká opereta a sídlilo v budově, kde bylo později Divadlo Jiřího Wolkera a kde je dnes Divadlo v Dlouhé. Ten ředitel a herec se jmenoval Hugo Kraus a citovaný refrén písničky patřil do operety Balalajka, která se tam v onom zmíněném čase s úspěchem hrála.

Už, už, už …

už se podzim blíží, už, už, už, už to cítím v kříži… zpívá hajný Štětivec v „lidové“ operetě skladatele Járy Beneše a libretistů Tobise, Rohana, Špilara a Mírovského Natý louce zelený, která, ač měla premiéru v roce 1935, dodnes se na současná jeviště tam či onde vrací. A u diváků vítězí. Možná se skřípěním zubů divadelních dramaturgů − vždyť je to úpadkový žánr, ba řekněme rovnou kýč − zato se souhlasným mručením pokladníků a ekonomů, neboť se dosud nestalo, aby tenhle veselý oddechový kousek jejich prázdnící se žebravé kasy nenaplnil.

JÁ ČASTO, ČASTO VZPOMÍNÁM…

a kdo by nevzpomínal, když už má většinu života za sebou a když ví, že vzpomínají i mladší. Proto přece rádi čteme knihy a svazky pamětí, abychom ke vzpomínkám svým přidávali cizí, našim zhusta podobné, a přece v podrobnostech jiné, vhodné ke srovnávání, k potvrzení i k polemice.

No Thumbnail

KDE JE MOJE MÁMA,

KDE JE MOJE MÁMA, kde je, kdo ji zná? Někde za horama na mě vzpomíná…

protože ví (nebo možná neví), že sám já chodívám rád a že si, marný a v lásce zhrzený, říkám zapomeň, že už se loučíme. A chceš-li, tož vzpomeň, a třebaže je ti to líto, tož i zapomeň na leccos dalšího, co se zpívávalo v době, na kterou coby její svědkové vzpomínají už jen poslední pamětníci.

„Letí, letí, do tmy odletí,

láska je radost i prokletí,“ a to je stará pravda pravdoucí, nic nového pod sluncem, i když se nad tím málokdo zamýšlí a hlavně málokdo připouští, že by láska mohla být jen radostí, kdybychom si jí více vážili, kdybychom ji tak často nezrazovali a nezaměňovali ji s lacinými náhražkami.

„Když gavota sálem zněla

tak sladce bylo nám, že chtěli jsme jenom spolu tančit dál…“, proto se prosím nedivte, že mi ta zpráva nedá pokoj a chtě nechtě toužím aspoň částečně ukojit zvědavost ve vše- obecné encyklopedii. Tuším sice, co gavota je, ale že je to „Gavota (fr.), gavotte − fr. lid. tanec mírného tempa ze 16. století“, to jsem tak přesně nevěděl.

Maminko, mámo, šel bych rád,

na chvíli k vám si zaplakat, kdybyste u mě, mámo, byla, hlavičku byste pohladila …, slýchal jsem občas coby nejvýš tříleté děcko svého otce, když si ještě zpívával, někdy s maminkou, jindy dokonce sám. Muselo to být těsně před válkou, před tou druhou, světovou, protože během ní a po ní už to bylo doma se zpěvem horší. Jenže to a příčiny toho uvědomil jsem si až později. A ještě později jsem se také dozvěděl, že zmíněnou písničku o mámě složil tramp z legendární osady Ztracenka Jarka neboli Jaroslav Mottl, vlastně otec zakladatel nebo jeden z otců zakladatelů našeho trampského písničkaření, který dobu jeho největší slávy o dost přežil, neboť jeho život byl ohraničen letopočty 1900 a 1986.

Za úsměv jediný, má krásná paní,

za pouhý ruky stisk bělostných dlaní širým chci světem jít přes hory, klestí a pro vás vymodlit též trochu štěstí. Tuhle píseň milovala moje maminka, rád se k ní proto vracím.

Čert ví proč

polka nám prsty pokouší, čert ví proč, musíme polku hrát, zpíval můj oblíbený Rudolf Cortés s Allanovými sestrami za doprovodu Orchestru Karla Vlacha už víc než před půl stoletím

Ta naše jedenáctka válí,

ať je to doma nebo v dáli, náš útok, ten je od rány, a umí dávat banány, zpívá se na fotbalových hřištích leckde dodnes, ačkoli písničce je už drahně let – odhaduji tak okolo osmdesáti – a ačkoli to dnes s českým fotbalem není zdaleka tak slavné jako v časech legendární Klapzubovy jedenáctky.

Zapomeň, že už se loučíme a zapomeň, může-li,

První přání je názvem valčíkové písně herce a skladatele Emana Fialy a textaře a libretisty Jaroslava Mottla, znící v roce 1933 ve filmu režiséra Martina Friče Pobočník Jeho Výsosti, druhé patří tangu operetního skladatele Jary Beneše a textařské trojfirmy Mírovský, Špilar, Tobis, které se v roce 1944 stalo jednou z deseti nejprodávanějších písní na gramofonových deskách Esta.

Nad Vltavou se stmívá

16. dubna odpoledne po patnácté hodině šel spát (bohužel navždy) i ten, kdo před šedesáti lety pomáhal uvést melodické tango Slávy Tkačuka a Ladislava Jacury do posluchačské paměti, zpěvák Standa Procházka. Chybělo málo − byl by v srpnu oslavil devadesáté sedmé narozeniny a mohl by pomalu vyhlížet ke stovce. To mu dopřáno nebylo, ale i tak za jeho výjimečný

Vojáci, rejtaří bílí,

vojno veselá, proč by vás děvčata chvíli milovat neměla?  To je dobrá otázka. Proč?! Ale stejně oprávněný je i dotaz opačný: proč by vás milovat měla? Jste chvíli tam a chvíli jinde, posádky se přesouvají v míru i za války,  nestálost a nejistotu, život vabank jako kdyby měli vojín, četař i poručík napsanou přímo na lodičce

Editoriál Miloně Čepelky

Vážení všichni,
kdo máte rádi tento časopis, přiznám se, že měsíc listopad nepatří k mým nejmilejším. Vždyť koho by těšil nedostatek světla a stálé pošmourno. Málem sotva se rozbřeskne, už se zase stmívá. Leč slíbil jsem úvodník, a tak abych vás nenakazil nějakou svou depkou, záměrně zavzpomínám jen na zážitek, který mě během nedávno uplynulého času potěšil. Třeba bude podobný vašim, a to naši čtenářskou rodinu navede na společnou kolej.

Madono má

a těm očím tvým, o kterých sním, jdu hrát… Pardon, vím, že jednu madonu už jsme tu měli. Nedávno. Nebyla to ta současná slavná hvězda z Ameriky, byla z filmu Muži nestárnou, kde ji (a jí) zpíval Jan Pivec. Téhle dnes v titulu uvedené (ani ona není americká, nýbrž česká,