dermat
canafest
krasa
senniorfitnes

Category Archives: Miloň Čepelka

Cortés: Už bude šest, už se jí dočkáte…

Už bude šest, už se jí dočkáte, už bude šest, a řekla o páté…

zpíval asi před dva- či třiašedesáti lety mužný barytonista Rudolf Cortés, na nějž chovám tak obdivnou vzpomínku, že medailonek o něm pořád odkládám.
Pro mne je totiž vzdor pádícímu času minulostí jen nedávnou, subjektivně skoro současností. (Tak se my lidé s chutí obelháváme, to je první ne nové poznání na této stránce.) Slova k uvedené písni houpavého živého rytmu napsal Vladimír Dvořák, hudba je od klavíristy, skladatele a aranžéra Miloslava Ducháče. Na toho chci zavzpomínat.

Častokrát jsem se tázala…

Častokrát jsem se tázala, když jsem kytici vázala, častokrát jsem se tázala, komu ji dám…Tahle otázka, která je základem někdejší populární Ježkovy, Voskovcovy a Werichovy písně, patří dnes už jistě k jejich méně známým, beru-li za měřítko znalosti mladší a mladou vrstvu naší současné společnosti. Stejně to platí o jiné, která se pro změnu mužskými ústy ptá dívky Mercedes, proč tvé rudé srdce do tvých skrání, proč více krve nevhání anebo ještě o jiné, trápící se skutečností po výtce ještě existencionálnější, proč nemohu spát. A tak jsem byl víc než rád, když jsem je zničehonic všechny tři a řadu dalších slyšel na koncertu s divadelními prvky, po té poslední ze tří pojmenovaném PROČ NEMOHU SPÁT, a to právě od mladých, přesně řečeno od zpěváků ORCHESTRU JEŽKOVY STOPY na Vinohradech ve Slavíkově ulici v podzemním sále Venuše. Ten jsem až dosud neznal, a není divu, neboť soudě podle jeho omšelosti byl asi drahnou dobu nepoužívaný nebo snad zneužívaný účely méně kulturními. To nevím, to se jen dohaduji. V onen říjnový večer, kdy jsem ho navštívil, dokázal se však rozsvítit, ba rozzářit a rozdýchat. A rozjasnil i mou, tehdy před volbami trochu zpovykanou dušičku. Ale tuhle okolnost nechám stranou, tu sem nebudu plést.

neodcházej,

když víš, jak pláču. Neodcházej, když  znáš můj žal…  zpívala kdysi Jiřina Salačová, na kterou jsem tady vzpomínal nedávno. Jen o něco později si zas pochvalovala, že tvůj krok zní jak  deště šumění − obojí s Orchestrem Karla Vlacha a obojí podle not, které dodal skladatel Alfons Jindra, a slova přiložil textař Jaroslav Moravec. (celý článek najdete v tištěném vydání č. 10/2017,

Ničevó, ničevó,

NIČEVÓ, NIČEVÓ,
kde nic, tu nic, ničevó, ničevó, da, da, da, panebóže, to to (u)vypadá, prozpěvoval si odhadem před osmdesáti roky na svém jevišti ředitel a současně oblíbený mladokomik pražského divadla, které neslo hrdý název Velká opereta a sídlilo v budově, kde bylo později Divadlo Jiřího Wolkera a kde je dnes Divadlo v Dlouhé. Ten ředitel a herec se jmenoval Hugo Kraus a citovaný refrén písničky patřil do operety Balalajka, která se tam v onom zmíněném čase s úspěchem hrála.

Už, už, už …

už se podzim blíží, už, už, už, už to cítím v kříži… zpívá hajný Štětivec v „lidové“ operetě skladatele Járy Beneše a libretistů Tobise, Rohana, Špilara a Mírovského Natý louce zelený, která, ač měla premiéru v roce 1935, dodnes se na současná jeviště tam či onde vrací. A u diváků vítězí. Možná se skřípěním zubů divadelních dramaturgů − vždyť je to úpadkový žánr, ba řekněme rovnou kýč − zato se souhlasným mručením pokladníků a ekonomů, neboť se dosud nestalo, aby tenhle veselý oddechový kousek jejich prázdnící se žebravé kasy nenaplnil.

JÁ ČASTO, ČASTO VZPOMÍNÁM…

a kdo by nevzpomínal, když už má většinu života za sebou a když ví, že vzpomínají i mladší. Proto přece rádi čteme knihy a svazky pamětí, abychom ke vzpomínkám svým přidávali cizí, našim zhusta podobné, a přece v podrobnostech jiné, vhodné ke srovnávání, k potvrzení i k polemice.

No Thumbnail

KDE JE MOJE MÁMA,

KDE JE MOJE MÁMA, kde je, kdo ji zná? Někde za horama na mě vzpomíná…

protože ví (nebo možná neví), že sám já chodívám rád a že si, marný a v lásce zhrzený, říkám zapomeň, že už se loučíme. A chceš-li, tož vzpomeň, a třebaže je ti to líto, tož i zapomeň na leccos dalšího, co se zpívávalo v době, na kterou coby její svědkové vzpomínají už jen poslední pamětníci.

„Letí, letí, do tmy odletí,

láska je radost i prokletí,“ a to je stará pravda pravdoucí, nic nového pod sluncem, i když se nad tím málokdo zamýšlí a hlavně málokdo připouští, že by láska mohla být jen radostí, kdybychom si jí více vážili, kdybychom ji tak často nezrazovali a nezaměňovali ji s lacinými náhražkami.

„Když gavota sálem zněla

tak sladce bylo nám, že chtěli jsme jenom spolu tančit dál…“, proto se prosím nedivte, že mi ta zpráva nedá pokoj a chtě nechtě toužím aspoň částečně ukojit zvědavost ve vše- obecné encyklopedii. Tuším sice, co gavota je, ale že je to „Gavota (fr.), gavotte − fr. lid. tanec mírného tempa ze 16. století“, to jsem tak přesně nevěděl.

Maminko, mámo, šel bych rád,

na chvíli k vám si zaplakat, kdybyste u mě, mámo, byla, hlavičku byste pohladila …, slýchal jsem občas coby nejvýš tříleté děcko svého otce, když si ještě zpívával, někdy s maminkou, jindy dokonce sám. Muselo to být těsně před válkou, před tou druhou, světovou, protože během ní a po ní už to bylo doma se zpěvem horší. Jenže to a příčiny toho uvědomil jsem si až později. A ještě později jsem se také dozvěděl, že zmíněnou písničku o mámě složil tramp z legendární osady Ztracenka Jarka neboli Jaroslav Mottl, vlastně otec zakladatel nebo jeden z otců zakladatelů našeho trampského písničkaření, který dobu jeho největší slávy o dost přežil, neboť jeho život byl ohraničen letopočty 1900 a 1986.

Za úsměv jediný, má krásná paní,

za pouhý ruky stisk bělostných dlaní širým chci světem jít přes hory, klestí a pro vás vymodlit též trochu štěstí. Tuhle píseň milovala moje maminka, rád se k ní proto vracím.

Čert ví proč

polka nám prsty pokouší, čert ví proč, musíme polku hrát, zpíval můj oblíbený Rudolf Cortés s Allanovými sestrami za doprovodu Orchestru Karla Vlacha už víc než před půl stoletím

Ta naše jedenáctka válí,

ať je to doma nebo v dáli, náš útok, ten je od rány, a umí dávat banány, zpívá se na fotbalových hřištích leckde dodnes, ačkoli písničce je už drahně let – odhaduji tak okolo osmdesáti – a ačkoli to dnes s českým fotbalem není zdaleka tak slavné jako v časech legendární Klapzubovy jedenáctky.

Zapomeň, že už se loučíme a zapomeň, může-li,

První přání je názvem valčíkové písně herce a skladatele Emana Fialy a textaře a libretisty Jaroslava Mottla, znící v roce 1933 ve filmu režiséra Martina Friče Pobočník Jeho Výsosti, druhé patří tangu operetního skladatele Jary Beneše a textařské trojfirmy Mírovský, Špilar, Tobis, které se v roce 1944 stalo jednou z deseti nejprodávanějších písní na gramofonových deskách Esta.

Nad Vltavou se stmívá

16. dubna odpoledne po patnácté hodině šel spát (bohužel navždy) i ten, kdo před šedesáti lety pomáhal uvést melodické tango Slávy Tkačuka a Ladislava Jacury do posluchačské paměti, zpěvák Standa Procházka. Chybělo málo − byl by v srpnu oslavil devadesáté sedmé narozeniny a mohl by pomalu vyhlížet ke stovce. To mu dopřáno nebylo, ale i tak za jeho výjimečný

Vojáci, rejtaří bílí,

vojno veselá, proč by vás děvčata chvíli milovat neměla?  To je dobrá otázka. Proč?! Ale stejně oprávněný je i dotaz opačný: proč by vás milovat měla? Jste chvíli tam a chvíli jinde, posádky se přesouvají v míru i za války,  nestálost a nejistotu, život vabank jako kdyby měli vojín, četař i poručík napsanou přímo na lodičce

Editoriál Miloně Čepelky

Vážení všichni,
kdo máte rádi tento časopis, přiznám se, že měsíc listopad nepatří k mým nejmilejším. Vždyť koho by těšil nedostatek světla a stálé pošmourno. Málem sotva se rozbřeskne, už se zase stmívá. Leč slíbil jsem úvodník, a tak abych vás nenakazil nějakou svou depkou, záměrně zavzpomínám jen na zážitek, který mě během nedávno uplynulého času potěšil. Třeba bude podobný vašim, a to naši čtenářskou rodinu navede na společnou kolej.

Madono má

a těm očím tvým, o kterých sním, jdu hrát… Pardon, vím, že jednu madonu už jsme tu měli. Nedávno. Nebyla to ta současná slavná hvězda z Ameriky, byla z filmu Muži nestárnou, kde ji (a jí) zpíval Jan Pivec. Téhle dnes v titulu uvedené (ani ona není americká, nýbrž česká,