Jiří Ješ
Potřeboval jsem poradit, zatelefonoval jsem mu. Mobilem. Ten pronikne všude. I do nemocnice,na onkologii. Jiří Ješ se ozval a odmítl moje omluvy. „No co, ležím ve špitálu, ale ještě myslím i mluvím, co potřebujete?“
Potřeboval jsem poradit, zatelefonoval jsem mu. Mobilem. Ten pronikne všude. I do nemocnice,na onkologii. Jiří Ješ se ozval a odmítl moje omluvy. „No co, ležím ve špitálu, ale ještě myslím i mluvím, co potřebujete?“
Byl to můj, a věřím, že i mnohých z vás, idol mládí. Bytost téměř nadpozemská, ideál, Rikitan. A pak jsme se poprvé setkali – jaké zklamání. Účetní z čistírny, charakterizoval kdysi klasik podobné typy.
Natěšení vrátili jsme se po prázdninách na fotbalové hřiště našich místních borců a užasli jsme. Trenér pryč, šel za lepším, dva nejlepší hráči pryč, tamtéž, „pozůstalí“ snad kopanou hrát zapomněli, ale co mnohem horšího: trávník, ještě na jaře pýcha všech, pažit přímo lákající k poležení, zežloutl, místy vytrhané drny vyprahlé půdy. Studna vyschla, k tomu zákaz zalévání z obecního vodovodu. Katastrofa!
„Kdy bude vysílat pan převor Siostrzonek? Chceme si nařídit budíka na čtvrtou, určitě budeme poslouchat,“ volali nejednou posluchači stanice Praha Českého rozhlasu. Tou čtvrtou byla čtvrtá ranní a poslech Dobrého jitra trval čtyři hodiny. Jedním z těch, kdo tenkrát, už to bude dvacet let, posluchačům učarovali, byl převor – administrátor kláštera benediktinů v Praze Břevnově.
Nebude to dnes o zázračném lékaři, o vědci, který svým objevem zachránil svět, o hrdinném bojovníkovi. Obyčejného chlapa z vesnice v horách představím. Ještě k tomu chlapa bez rukou. Ale nejenom o něm chci vyprávět. Inspirovala mě před časem, přesně před více než deseti lety, badatelka z Národní knihovny ČR doktorka Františka Vrbenská: „Co píchne a zabolí, jsou knihy v antikvariátech, které byly vypuzeny. Dvojnásob silně hovoří k citlivému čtenáři knížka napsaná před druhou světovou válkou hoteliérem z Frenštátu pod Radhoštěm. Jmenuje se Bezruký Frantík. Ten člověk ji psal vlastníma nohama, protože se narodil bez rukou. Velmi jemnou a svým způsobem kultivovanou knihu o životě, o svém zápase za sebeuplatnění, jak bychom řekli moderní formou dnes, o lásce ke zvířatům, o pejskovi, kterého si našel, vypiplal, přichýlil, a ten s ním putoval životem – a co se s tím člověkem stalo? Zbyl jenom ten útlý sešitek a ztracený osud.“
Jednat s ním byla rozkoš i peklo. Statný, hřmotný, vzdělaný a moudrý muž činu. Také cholerik občas pálící od boku bez přípravy. Lékař, nevlastní otec jedenapadesáti dětí, zakladatel české Ligy proti rakovině Zdeněk DIENSTBIER Zakladatel Ústavu nukleární medicíny, tenkrát ještě nazývaném Ústavem lékařské fyziky, přivezl vybavení do nových prostor