letni slavnosti
spa
ck iriny

Dějiny chodily rozhlasem.

Skončila válka, začal boj.
Josef Laufer po šesti letech opět mohl promluvit k posluchačům, rozechvělým hlasem, a dojatě pohladit mikrofon. František Gel po návratu z války, ještě v uniformě, zlákán Jiřím Hronkem do rozhlasu ujištěním, že tam žádné konve nemají − slovutný redaktor Lidových novin se totiž bránil vábení argumentem, že nerozezná mikrofon od kropicí konve. Ladislav Smutek, muž, který na Radiu Luxembourg před několika dny ohlásil konec války, se vyptával Pražanů, kdeže ten Československý rozhlas sídlí, protože tam byl svými šéfy doporučen. Začínal čas romantický, slibný a nadějný. O tři roky později skončil.
Pěšky na letiště, s krokoměrem rozhlasem.

Připomeňme si onen čas osudy několika protagonistů té doby. Ladislav Smutek ukončil právě další etapu svého dramatického života. Coby uprchlík z totálního nasazení v době války dospěl po dobrodružné pouti Evropou až do sídla Radia Luxembourg, domluvil se tam několika jazyky, pověřován stále odpovědnějšími úkoly, náhodou zavítal k dálnopisu vyťukávajícímu zprávu, že Japonsko podepsalo kapitulaci, a oznámil Evropě jako první, že válka definitivně skončila. S doporučujícími glejty vyslán do Prahy, aby se hlásil ve svobodném Československém rozhlasu. Poprvé v životě v Praze doptal se na legendární adresu Praha XII, Stalinova 12. Byl přijat a stal se redaktorem. Byl to smutný pohled. Hlavní vchod úplně rozbitý, všude známky boje. Vybavení redaktorů a techniků doslova ubohé. Ani auto jsme neměli. Když bylo třeba jet na letiště uvítat zahraniční návštěvu, a vysílat o tom zprávu, šel jsem nejednou i několik kilometrů pěšky, žádná tramvaj ani autobus tam nejezdily, občas mě svezl některý kolega z novin, vyprávěl mi pan Smutek o rozhlasových poválečných začátcích.

(celý článek najdete v tištěném vydání č. 6/2017, ročník XIII. - objednání předplatného zde)