Aram CHAČATURJAN

Začátkem 50. let byla u nás jazzová hudba v nemilosti. Velké orchestry zanikaly, repertoár měnily na tzv. hudbu estrádní a „náladovou“, jak se též říkalo. Populární orchestr Karla Vlacha našel dočasné útočiště u státních cirkusů a varieté. Mnozí muzikanti však i v nepřejícné době našli způsob, jak se nezpronevěřit zcela svému stylu, a tak se v jazzových úpravách začaly objevovat skladby sovětských autorů. Proti tomu si nikdo nedovolil nic namítat. Hrál se Dunajevskij, Kabalevskij, Solověv-Sědoj a samozřejmě Chačaturjan, konkrétně jeho úžasný Šavlový tanec…..

Peter USTINOV

Z momentů, které by vás mohly pobavit a na které nikdy nezapomenu, se mi vybavuje jeden opravdu nepilovsky roztomilý. U stánku kteréhosi německého nakladatelství visela černá tabulka, na níž byla křídou napsána jména významných hostů, kteří byli právě
zde toho dne očekáváni a s nimiž pracovníci nakladatelství přichystali pro návštěvníky autogramiádu. Na tabulce mě okamžitě upoutalo jméno − Peter Ustinov! Slavný herec, komik, režisér, spisovatel, dramatik, televizní bavič, zkrátka muž mnoha profesí, obdivovaný také naším Miroslavem Horníčkem, ba i Janem Werichem, pro mě pak hvězda první velikosti, s níž kdybych se byť jen na pár minut setkal, byl by to pro mne zážitek vskutku na věčné časy. Peter Ustinov byl avizován na čtrnáctou hodinu. Bylo teprve třináct. Celou hodinu jsem se tedy procházel nedaleko onoho stánku, abych ho snad neztratil z dohledu! Když jsem se u něj před druhou hodinou postavil, přišel muž v bílé košili a tmavé kravatě, natáhl se k tabulce a přepsal hodinu začátku na 14.30. Vyrazil jsem tedy na novou pochůzku a zopakoval si stánky, které už jsem z předešlé hodiny důvěrně znal. Když jsem se k ustinovskému stánku vrátil znovu, před půl třetí, na minutu přesně vyšel opět muž v bílé košili a tma vé kravatě a přepsal hodinu začátku autogramiády tentokrát na 15.30. Tak to moc lituji, milý pane Ustinove, ale další hodinu čekání do vás investovat ne mohu − vy tu budete trávit ještě spoustu času, zatím co já za několik málo hodin usedám do autobusu a uháním zpátky, směr Praha….

(celý článek najdete v tištěném vydání č. 5/2017, ročník XIII. - objednání předplatného zde)