Objevený osud

Nebyl to ztracený osud, paní doktorko – a děkuji za tip. Rozhlasoví posluchači stanice Praha mi tenkrát pomohli. Stačilo zmínit se ve vysílání a už jsem věděl, kam vyrazit. Jamné v Orlických horách, ve východní části pohoří, žije tam na 700 obyvatel, určitě více než tenkrát, kdy náš příběh začal, leží ve výšce 596 metrů, obec je dlouhá 4 kilometry a pořád do kopce. „Od spodní části po poslední dům, který je téměř pod lesem, výškový rozdíl činí 250 metrů. Je co šlapat,“ ujistila mě paní Jarmila Kvapilová, dobrá duše místního Obecního úřadu. Dodnes. Fotografie, které provázejí tento text, mi poslala mailem ona.

Jen jsem tehdy na úřad dorazil, chtěl jsem vidět tu lavici. Protože ta rozhodla o Frantíkově osudu. Narodil se 20. února 1904 v dřevěné chalupě čísla popisného 19 do rodiny Filipových jako šesté dítě. Nejprve o ně pečovala porodní bába a matce, jmenovala se Marie, bylo divné, že chlapce hned po koupeli zabalila do osušky a šup do postýlky. „Ukaž mi ho, chci to svoje dítě vidět!“ „Chceš, uvidíš,“ a Frantíka, trup bez paží, matce ukázala.

I ten, kdo byl zdravý a silný, se měl tenkrát v horském kraji co ohánět. Mrzákovy vyhlídky nikdo nechtěl ani domýšlet. Snad do cirkusu jako atrakci ho dát, co jinak s ním v obyčejném životě. První, kdo se nevzdal, byla matka. „Uživila jsem pět dětí, uživím i Františka.“