K velkým požitkářům uměleckého světa patřil bezesporu prof. Dr. Adolf Hoffmeister. Už celý jeho vzhled nasvědčoval tomu, že nic lidského mu není cizí. Všechno, čemu se věnoval, dělal dokonale, i to, co bylo nad rámec jeho profese, o tom jeho žena Lilly věděla své. Ale snad právě proto měl neobyčejnou přitažlivost, byl člověkem veskrze barokním, šířil kolem sebe jakousi magickou atmosféru.

Vidět ho v jeho malířské haleně, s nezbytnou sklenkou whisky v ruce, a poslouchat ho, jak vykládá o výtvarném umění, o malování, byl sám od sebe požitek. Vidět ho, jak přemýšlí nad rozepsanou knihou, byl pohled do hlubin umělcovy duše. Vidět ho na recepci v jeho diplomatické misi byla podívaná
na intelektuálního bonvivána, který všechno ví a všechno umí a je si vědom svého charizmatu. Jenomže, jak už to bývá, závist a žárlivost se prosazují všude, a tak Adovi kolegové výtvarníci ho moc chválili jako vynikajícího spisovatele, zatímco literáti prohlašovali, že tak skvělého velvyslance
v Paříži jsme určitě ještě neměli, a diplomaté obdivovali jeho kresby a koláže, s podtextem – ševče, měl by ses držet svého kopyta.

(celý článek najdete v tištěném vydání č. 1_2/2019, ročník XV. – objednání předplatného zde)