Blíží se sto desáté výročí jeho narození. S ním přišel na tento svět jeden z největších herců své doby, člověk žijící tolika životy na jevišti, i ve svém pestrém živobytí. Karel Höger.

Vzpomínám na něj s láskou, která nevymizela ani v době, kdy jsme se rozešli. Vlastně nerozešli, zůstali jsme přátelé, jen šel každý svou vlastní cestou.

Bylo o něm mnoho napsáno, dobrého i zlého, protože není na světě člověk ten, aby se zalíbil lidem všem, a on byl příliš velkou osobností na to, aby se nestal trnem v oku různých mocipánů, kterým se nelíbily jeho názory, jeho postoje. A on, pro kterého Národní divadlo znamenalo vrchol, pro něž žil, byl Přemyslem Kočím, tehdejším ředitelem, zproštěn členství v umělecké radě, jíž věnoval všechen svůj čas, bylo mu zakázáno filmovat, hrát v televizi, a v divadle dostával jen malé roličky, nedůstojné tak velkého umělce. Ale to už je tak dávno, svět se mění, málokdo si ještě zavzpomíná na tu skvělou hereckou generaci − Pivce, Štěpánka, Peška, Smolíka, Fabiánovou, Šejbalovou, Matulovou, Glázrovou atd., a Karel se připomene jen čas od času, když televize vysílá Romea a Julii v listopadu nebo Lístek z památníku.

(celý článek najdete v tištěném vydání č. 5/2019, ročník XV. – objednání předplatného zde)