dermat
cesty_senior

JÁ ČASTO, ČASTO VZPOMÍNÁM…

Proto mi asi přišla zničehonic na mysl právě píseň s výše uvedenou textovou hlavou, jejíž mnoho dalších slov už jsem zapomněl, vím však, jak končí − repeticí úvodního sloganu a pak adresnou pointou: „… když zírám v hvězdné nebe a ve hvězdičce, jež byla tvá, vidím, má duše, tebe“.

Co je mezi začátkem a tímto koncem, se mi z paměti vykouřilo, zato vím, že jsme píseň zpívali ve škole. Někdy v sedmé nebo osmé třídě, kdy nás měl v Opočně na hudební výchovu pan učitel Kraus, vyhlášený místní tenor, kvůli nemocné páteři sevřený v pevném krunýři, a proto stále trochu nahrblý, v těle neohebný, ale s hlasem vzpínajícím se do odvážných výšek, který si s místními ochotníky troufal i na opery, na Blodkovu V studni či na Křičkovy Ogary. Málem prazážitek, vždyť je tomu teprve nějakých pětašedesát roků. Proto vím, že jsem píseň tehdy slýchal také z rádia, nejspíš od Standy Procházky a od Orchestru F. A. Tichého (i když na to nepřísahám), ale určitě od Járy Pospíšila. Snad proto si z té doby pamatuji jméno skladatele písně: HUGO DOHNAL. Jinde a nikdy později jsem o něm neslyšel, jméno však zůstalo v mozku zasuto a vytanulo mi nedávno bůhvíproč s těmi pár slovy a s melodií, která je něžně podpírá.

Nelenil jsem, zkusil zagúglovat, a hle, už vím a vám předávám: Hugo Dohnal se narodil ve středočeském Březně 3. května 1890 a zemřel téměř čtyřiašedesátiletý 30. března 1954 v Mladé Boleslavi. Studoval na mladoboleslavské reálce a na učitelském ústavu v Hradci Králové. V roce 1916 za 1. světové války se stal učitelem na domovské březenské škole, odkud v roce 1932 povýšil na řídícího učitele nově postavené školy v Horních Stakorách. Z profesního hlediska žádná závratná kariéra, ale snad, věřím v to, spokojený život.