Ono setkání se událo v redakci tehdy slavného týdeníku začínal rok 1968 a pozvali nás několik k debatě naší mládeži. Už si nevzpomínám, kdo všechno a jak mluvil. Jenom jednoho z účastníků vidím dodnes sebou. Muž střední postavy, nenápadného zjevu, váhavý, když promluvil, sotva mu bylo rozumět, neoslnil, opatrně volil slova i myšlenky. To že můj idol, můj Rikitan? Až později jsem si uvědomil,

„Jestřáb neměl opravdové přátele. V pokročilém věku však hlubší vztahy s několika lidmi přeci jen navázal. Nesporné přátelství až příbuzenský vztah nalezl v rodině inženýra Raby. Také o paní Lídě Markové, své důvěrnici a sekretářce, mluví vždy s neskrývanou vřelostí a úctou,“ napsal Jiří Polák v důležité foglarovské knížce Poselství žlutého kvítku. Díky Jirkovi mohl jsem pobýt v mansardě černošické chaty, kde Jestřáb psával, posedět na zahradní, docela obyčejné lavici, na té Jestřáb vysedával zvláště rád, a vyslechnout příběh jabloně, uschlé a odumřelé. Jestřáb ji uchránil před pilou a sekerou, nedovolil porazit; po jeho smrti znovu oživla, vykvetla a rodí jablíčka, jaká on a jeho maminka měli tak rádi. A pomalu jsem poznával, že za ochranným štítem nenápadného človíčka se skrýval pozoruhodný a zajímavý muž.

(celý článek najdete v tištěném vydání 11/2016, ročník XII. - objednání předplatného zde)