Jednat s ním byla rozkoš i peklo. Statný, hřmotný, vzdělaný a moudrý muž činu. Také cholerik občas pálící od boku bez přípravy. Lékař, nevlastní otec jedenapadesáti dětí, zakladatel české Ligy proti rakovině Zdeněk DIENSTBIER

Zakladatel Ústavu nukleární medicíny, tenkrát ještě nazývaném Ústavem lékařské fyziky, přivezl vybavení do nových prostor vskutku originálním způsobem – jako zelinář na dvoukoláku. To bylo ještě předtím, než v roce 1957 na nové pracoviště nastoupil mladý dvaatřicetiletý lékař Zdeněk Dienstbier, mnohé to však napoví a vysvětlí, lépe se budeme orientovat, až nás tam nový šéf zavede. Ten promoval s první poválečnou vlnou a nejprve musel odvrátit hrozbu vojenské služby jako za Marie Terezie. Čerství lékaři tehdy rukovali na dvouletou základní vojenskou službu a potom ještě povinně na tříleté vojenské cvičení. Kolegům na 1. Interní klinice se mladý doktor líbil, nechtěli ho ztratit a vymysleli kličku. Jmenovala se Ústředí pro výchovu vědeckých kádrů, novinka té doby, a pro MUDr. Z. Dienstbiera tam vymysleli rentgenovou diagnostiku. Pro kliniku byl zachráněn. Z oboru sice brzy zběhl k biologickému studiu účinků záření na živý organismus, a vydal se na celoživotní pouť až k těm jedenapadesáti nevlastním dětem.

Svět tehdy hledal pilulku na ochranu proti zbraním nukleárního ničení. Mladý doktor dostal k dispozici sice prošlý a ve sklepě málem zapomenutý, ale cenný materiál, bojovou chemickou látku z první světové války, a zjistil, jak snížit práh rizikovosti záření o padesát procent. Radost z úspěchu zatrhli vojáci, zakázali výsledky experimentu publikovat. „Chápal jsem to,“ vzpomíná profesor Dienstbier, „nepřítel se přeci nesměl dozvědět, v jakém jsme srabu.“ Ale obzor byl otevřen, cesta nastoupena. Ještě jedna zkušenost rozhodla o jejím směru. „Byl to můj první citový prožitek ve vztahu lékaře a pacienta, protože jsem pohřbil svoji spolužačku, která podlehla nemoci zvané Hodgkinův lymfom, zhoubné nádorové onemocnění mízních uzlin. U lůžka této pacientky jsem měl strašné výčitky, že bych jí tak rád pomohl, ale že to není v možnostech tehdejší medicíny.“

Rodí se ústav

Pozoruhodné zařízení to v roce 1957 bylo, když tam Zdeněk Dienstbier jako zástupce šéfa nastoupil. Čtyři místnosti, sekretářka, která do té doby ústavu vládla, uklízečka a čtyři čerství lékaři, ne však s titulem MUDr., ale promovaný lékař, jak tenkrát přizpůsobila komunistická strana naše zvyklosti východním vzorům, dále jedna fyzička a dva laboranti. Činnost? Vážení na mikrováhách a elementární úlohy na úrovni středoškolské fyziky. Pracovna přednosty byla pro situaci ústavu charakteristická: dlouhá místnost z poloviny vyplněná stupínkem, na stupínku pracovní stůl a za ním všemu vévodila sekretářka. I v tomto bizarním prostředí převážil elán mladých a touha tvořit, hledat a nacházet. Zrodila se československá nukleární medicína, obor, který dodnes tvrdí medicínskou diagnostiku.

<pre>(celý článek najdete v tištěném vydání 3/2016, ročník XII. - <a href="http://www.seniorrevue.cz/predplatne/">objednání předplatného zde</a>)</pre>
<h5></h5>