Zato bylo a je nesporné, že slavná píseň o růžové krinolíně, jakou ti koupím, dítě mé, až půjdeš jednou na veliký bál, v níž je gavota překvapivě zmíněna, je, světe div se, až ze století dvacátého a přivádí nás ke dvěma pozapomenutým jménům, jejichž nositelé si zaslouží v tomto seriálu vzpomínku. Skladatel František Svojík a textař, libretista a rovněž i skladatel Vladimír Eddy Fořt.Zvláštní spojení. První byl jazzový muzikant z konce první republiky, souputník swingařů Kamila Běhounka a Jiřího Traxlera, který měl na konci 30. let na Kladně vlastní orchestr, druhý byl o celou generaci starší vystudovaný právník a jeden z klasiků především české trampské písně, patřící spíše k Jaroslavu Mottlovi, o kterém jsem zde psal v minulém čísle. Souvislost jsem tím připomněl, ale dnes raději, abych netříštil pozornost, zůstanu jen u prvního z nich. Když jsem byl mladý, leč dychtivý neznalec, který se nedávných opomíjených, ba zakazovaných dějin chytal, jak se dalo, nakrátko jsem si Svojíka mylně spojil s otcem českého skautingu A. B. Svojsíkem, spolehnuv se na hláskovou podobnost obou příjmení a rozdílnost počátečních písmen jmen křestních pomíjeje. (Nevadí vám, že budím k životu téměř již vyhynulé přechodníky? Dopřejte mi to prosím, dělá mi to radost a k minulosti to patří.) Zaměněná totožnost byla v mém vědomí s povděkem k oběma mužům brzy vysvětlena, ale zase mi začala v mozku vrtat žánrová rozdílnost písní Svojíkem podepsaných: Růžová krinolína, zřejmě nejslavnější a beze vší pochyby zevrgrínovělá, Fakír, Ukolébavka z Harlemu (Spi, mé malé kučeravé dítě), Ty lesovské stráně, proslavené krátkou filmovou kariérou herečky Zdenky Sulanové, Vyděšené strašidlo, obnoveně strašící v repertoáru zasloužilého exhumanitátora šlágrů Ondřeje Havelky, Láska je fata morgana atd.

(celý článek najdete v tištěném vydání 10/2016, ročník XII. - objednání předplatného zde)