dermat
cesty_senior

Konec i začátek.

Brány odjakživa někam vedly. Do města nebo z města. Do kláštera nebo z kláštera. A teď si představte bránu, která nevede nikam. Žádná slavobrána pro vítěze nebo vojevůdce. Ta brána, kterou mám na mysli, nebyla postavena pro člověka.

Byla postavena proto, aby jejím středem prošel každý rok jednou − v den slunovratu − paprsek slunce. A aby všichni přítomní mohli oslavit, že nastal další rok. Ta brána je stará asi tři tisíce let a stojí na jedné náhorní planině v Bolívii. Je dokladem toho, že dávní předkové dnešních bolivijských indiánů
znali výborně astronomii. A také stavitelství a sochařství, protože kromě sluneční brány postavili kolem krásné paláce a sochy ohromné velikosti. Z nich jsou dnes jen rozvaliny, jen brána slunce jakoby unikala času. I v dnešní době přicházejí indiáni a zvědaví turisté, aby jedenkrát za rok viděli ten východ slunce.
Měřit čas − to bylo vždy touhou lidstva. My nemáme bránu, ale kalendář. Ten nám zase na konci měsíce řekne, že se změnilo postavení Slunce a Země tak, že uplynul jeden rok. Slunce zase projde branou a budeme o rok dál! Mnohé národy dávaly svým zemřelým do hrobu předměty, které jim měly sloužit na druhé straně. V Egyptě dávali loďku, protože věřili, že tam se musí plout po posvátné
řece podobné Nilu. Někteří vládcové brávali s sebou do hrobu manželky, služebnictvo, dobytek. Podvědomě tušili, že něco z toho, čím žijeme, budeme potřebovat i tam. Řekové vkládali svým mrtvým pod jazyk peníz, aby mohli zaplatit převozníkovi přes řeku Léthé.


(celý článek najdete v tištěném vydání č. 12/2018, ročník XIV. – objednání předplatného zde)