Ale cože nebo kdo že to letí do tmy? Přece Noční motýl, ten ze stejnojmenného filmu, natočeného režisérem Františkem Čápem v roce 1941, kde o něm výše uvedenými slovy od K. M. Walló (na melodii, jejíž základ si skladatel Roman Blahník přiznaně vypůjčil z Císařského valčíku Johanna Strausse) zpívala posmutněle krásná herečka Hana Vítová, vlastním jménem Jana Lašková, zrozená z manželského lože tatínka Hanuše a maminky Hany, kteří oba byli operními pěvci.

Potud základní fakta ke vzpomínce,kterou ve mně vyvolaly mé zářijové osmdesátiny, promiňte mi prosím tuhle ryze osobní pohnutku. Když totiž přijdou na člověka vysoká léta, je to důvod k nenápadnému účtování, a tak jsem si návratem do dětství k rodinným kořenům připomněl, že Hanu Vítovou obdivovala moje maminka. Mám za to, že právě snad kvůli její posmutnělé kráse, protože ona si při četbě a při sledování filmů ráda poplakala. Navíc byly obě z téže generace. 

Herečka se narodila 24. ledna 1914, chtěla být učitelkou, ale zřejmě na přání uměleckých rodičů šla na konzervatoř. V roce 1930 se stala členkou Osvobozeného divadla (tam se prý zamilovala do Jiřího Voskovce), ale vzala si slavného operetního
tenora Járu Pospíšila, se kterým dokonce odešla do Olomouce. Po návratu do Prahy se jejich cesty rozdělily, stala se manželkou novináře Bedřicha Rádla, s nímž měla dceru, která se však v osmnácti letech z nešťastné lásky zabila, a tak hereččin teskný půvab dostal osudové opodstatnění.

(celý článek najdete v tištěném vydání 11/2016, ročník XII. – objednání předplatného zde)