Luďku Munzarovi vděčím za dvacet let krásného, hlubokého přátelství a profesionální spolupráce. Poznali jsme se, když ode mne přebíral scénáře pro Janu Hlaváčovou, se kterou jsem několik let dělal pořad Šansony, songy a písničky. Nosil jsem je s bohémským zpožděním, což Jana nesla právem velmi nelibě, neboť byla to, čemu se říká stará dobrá škola,
a chtěla mít víc času na přípravu. Nakonec mi vždycky všechno velkoryse odpustila a máme se rádi dodnes.

Samozřejmě, že v pořadu nechyběly ani moje básničky, ty se líbily oběma a sblížily nás tak, že jsme pak s Luďkem začali chodit do jedné modřanské cukrárny na „hřbitovní soupravu“, což byla rakvička, věneček a černá káva. Bylo to záhy i několikrát týdně, jen místo zmíněné soupravy už před Luďkem dobýval jeho chuťové buňky harlekýn a mně byl nejbližší větrník. Luděk měl za sebou nelehké období,
nabíral sil a slovíčka byla stále vřelejší, důvěrnější a na lávce zrozeného přátelství jsme přecházeli přes řeky trampot mnohem snáz. Najednou jsem s ním poznával krásu i záludnosti herecké profese a známá i tajná zákoutí jeho života. Běhal jsem s ním v duchu po náhonu smiřického mlýna, žasl nad jeho všestranností. Duševní, vzdělanostní i fyzickou. Kdo si dnes vzpomene, že při představení roznožkou přeskočil královský trůn i s královnou? A nedávný televizní záznam Našich furiantů připomněl i jeho perfektní stoj na rukou na hospodské židli. Navíc ukázal, jak poutavě a krásně se dá zahrát divadelní klasika, když to někdo umí. A tak jsem ho také poznal jako fotbalistu, skvělého jezdce na koni a samozřejmě motoristu. Vždyť u strýčka v autodílně získal výuční list a řídil auto, které jako
by jelo samo, protože za volantem nebyl vidět. Většinou víte, že pak už za ním vidět byl, a to i na světové závodní dráze, ze které přivážel trofeje nejcennější. Dík autu osudu zazářil i ve filmu Dědeček automobil, který ho vlastně, obrazně řečeno, dovezl až na jeviště Národního divadla.

(celý článek najdete v tištěném vydání č. 1_2/2019, ročník XV. – objednání předplatného zde)