a těm očím tvým, o kterých sním, jdu hrát… Pardon, vím, že jednu madonu už jsme tu měli. Nedávno. Nebyla to ta současná slavná hvězda z Ameriky, byla z filmu Muži nestárnou, kde ji (a jí) zpíval Jan Pivec. Téhle dnes v titulu uvedené (ani ona není americká, nýbrž česká, ač s italským koloritem) už jsem se dotkl, když jsem vám připomínal skladatele a dirigenta.

Miloň Čepelka

Vracím se k ní oklikou přes autora jejího textu, jímž byl Karel Hrnčíř, rodák z Dobrušky, mého maturitního města. Tam jsem se totiž u své dávné spolužačky letos o prázdninách nečekaně setkal s jeho dcerou a tam jsem se krátce předtím (vždyť říkám, že náhody neexistují) zastavil na nedalekém hřbitově u jeho hrobu a zavzpomínal, že byl především spoluautorem většiny písní a kupletů a skečů proslulých Kocourkovských učitelů, kteří snad z povědomí nejen pamětníků ještě docela neodešli. Sám Hrnčíř ovšem psal i pro mnohé jiné (Alois Aust, Roman Blahník) kdysi populární.

Když jsem si někdy před víc než šedesáti roky vyškemral na rodičích gramofon, tak jedna z prvních desek, které jsem dostal, byla Annabela (Madono má). A protože jsem byl odjakživa zatížený na písmenka, nikde žádné nezůstalo nepřečtené, už tehdy jsem si zapamatoval jak jména autorů, tak zpěváka písně nesoucí označení serenáda. Byl jím Oldřich Kovář, a ten zpíval dál: Když Neapol v červáncích zahoří, o lásce mandolina hovoří, Madono má, tys nejkrásnější ze všech žen, já tebe jen mám rád. Pak pokračoval: Purpurem zhasínajícím poplujem…

(celý článek najdete v tištěném vydání 10/2015, ročník XII. - objednání předplatného zde)