vždy připraven

Michal Horáček rozvinul český jazyk o novotvar. Kde vzít v češtině při vší úctě k její bohatosti název pro představení, kde se zpívá, hraje, tančí, recituje – a není to muzikál? Není to odpočinková podívaná s chytlavými melodiemi a lineárním příběhem, ale poetické dílo uchvacující nápaditými příměry, hloubkou myšlenek a skrytých sdělení. Michal Horáček uvedl na scénu „lyrikál“. Precizně nastudované představení Kudykam brilantního básníka, filozofa, nekonformního autora s hudbou Petra Hapky se hrálo v pražské Státní opeře jen něco málo přes jednu sezónu. Prostě – není to „masovka“. Jak uspěje kandidát na prezidentskou funkci u široké obce českých voličů?

 Souhlasíte se mnou, že jít do prezidentské volební kampaně je velkou sázkou, v níž se dá získat všechno nebo také hodně ztratit?

Já se dívám na svět optikou hry. A zjišťuji, že každé naše rozhodnutí je sázkou. Ohromnou sázkou třeba je, koho si zvolíme za svého životního partnera, se kterým budeme mít děti. Obrovskou otázkou je, co budeme studovat nebo se budeme učit, a můžeme zvolit dobře a ta sázka je vyhraná, nebo zvolit špatně a sázka je prohraná. Každý z nás jsme zažili obojí, nepochybně. A prezidentská volba je totéž. Nesázejí se tam peníze, nebo aspoň ne primárně, sází se tam mnohem víc: vlastní reputace člověka, který musí být připraven na to, že bude pod velkým útokem ze všech stran a že ty útoky, bohužel, ne vždycky budou férové. Takže ano, dívám se na to tímhle způsobem. Ve vaší rodinné historii najdeme rektora Univerzity Karlovy, prvního českého nositele Nobelovy ceny, šlechtické předky.

Cítíte se povinován rodinné tradici mít na sebe vysoké nároky?

Mám štěstí, že jsem se narodil v rodině opravdu vzdělaných a tvůrčích lidí. Nejen ti, co mě vychovávali, to znamená máma s tátou a taky dědeček s babičkou, ale i další příbuzní, všichni měli akademické tituly a tahle tradice se táhne hluboko do 19. století. Očekávali ode mě hodně, v každém případě si přinejmenším přáli, abych měl akademický titul také. To jsem splnil, ačkoli v té době už byli mrtví. Udělal jsem si doktorát v 59 letech, ale udělal. Nevím, jak by se dívali na prezidentskou volbu, zdali by považovali takový politický úřad, ačkoli je úctyhodný, za to nejvyšší, čeho člověk může dosáhnout, spíš by si představovali nějaké vědecké nebo umělecké úspěchy. Snad jsem i to malinko splnil svými devíti knihami a patnácti alby, ale zdali by jim to připadalo dost dobré, mi řeknou, až se s nimi setkám tam, kam odešli.

Angažoval jste se v politickém dění, a to výrazně, v přelomovém roce 1989. Kandidujete opět z přesvědčení, že je potřeba něco změnit v naší současné společnosti?

V roce 1989 jsme s Michalem Kocábem založili iniciativu Most, která měla za cíl dovést k jednomu stolu zástupce disentu, resp. pozdějšího Občanského fóra a někoho, kdo by představoval komunistickou vládnoucí garnituru, aby se dalo jednat a například se snížilo riziko krveprolití. Myslím si dodnes, že bylo dobře, že jsem to udělal, protože politická výzva té chvíle byla obrovská − šlo o to, kam se naše země bude ubírat v následujících možná desetiletích. Teď cítím po 27 letech podobnou situaci. Ano, jsem hrubě nespokojen s tím, jak naši poslední prezidenti zastávali úřad hlavy státu, jsem hrubě nespokojen s tím, že neplnili svoje základní ústavní povinnosti jako např. zastupovat stát navenek, a to důstojně a prospěšně. A jsem přesvědčen, že není prospěšné jezdit po světě a poučovat jiné hlavy státu o tom, že nedochází ke globálnímu oteplování, a už vůbec ne jezdit do Číny sdělovat, že se od nich chceme učit, jak stabilizovat společnost. Za to bychom neměli platit svého nejvyššího reprezentanta.

(celý článek najdete v tištěném vydání č. 5/2017, ročník XIII. - objednání předplatného zde)