dermat
Vantrh
canafest

Milan Lasica: Společný jmenovatel je HUMOR

Sedím v první řadě kinosálu v Trenčianských Teplicích a vzpomínám si, jak jsem jako malý chlapec poslouchal zvukovou amatérskou kazetovou MILAN LASICA foto(c)Ctibor Bachratý 105kopii zakázaného vystoupení slovenské dvojice Milan Lasica a Julius Satinský.

Mnoho let uběhlo a vedle mne sedí Milan Lasica, můj divadelní idol, s nímž za chvíli na jevišti převezmu Medaili Karla Čapka. Julek Satinský byl také mezi námi − jen latentně − a v našich myšlenkách – neboť cena byla určena „in memoriam“ i jemu. Byla to nezapomenutelná chvíle, splnění dětského snu a možná i pocit, že to, co dělám, má nějaký smysl.

Díky mamince a strýci Jaroslavovi jsem téměř denně pobíhal v Divadle na Vinohradech, kde jsem se odmalinka setkával s velkými osobnostmi české kultury – někteří z nich byly dokonce našimi rodinnými kamarády, ale slovenští herci a režiséři – ti byli o mnoho vzácnější. Jako kdyby přicházeli z tajemné cizokrajné země, kam jsem jezdil občas za babičkou na prázdniny.

Obehraná stará kazeta u nás téměř zlidověla, ale především stala se pro mne přímo i nepřímo inspirací: jak přemýšlet, jak psát, jak vytvořit vtipný dialog. Jednou jsem dokonce i uplatnil ve svém scénáři variantu na výrok ze závěru „humoristického dialógu“, v němž měl Satinský za úkol rozvinout jakékoliv „téma“. Téma rozváděl, ale když se dostal „do úzkých“, zeptal se Lasici: „A inů tému nemáte?“ Od té doby se v naší rodině tato věta traduje, a když nějaká rodinná debata nemá konce, následuje pravidelně otázka: „A inů tému nemáte?“

Kazeta už nehraje, ale inspirace zůstala. Několikrát jsem se s panem Lasicou setkal – například při přípravě Cen Thálie, které moderoval, při natáčení dokumentu o Milce Vášáryové – a nezapomenu také na jeho smuteční řeč na pohřbu Emilčina manžela, výtvarníka Milana Čorby: celý divadelní sál se smál a plakal zároveň; klobouk dolů, mistře Lasico!

(celý článek najdete v tištěném vydání 5/2016, ročník XII. - objednání předplatného zde)