Jestli jsem si přála udělat s někým rozhovor, pak to byl Jiří Bárta. Měla jsem ho v úctě, a to nejen pro jeho virtuozitu, ale i lidské vlastnosti, uměleckou pokoru a absolutní oddanost hudbě. Čekala jsem, až mu bude konečně padesát, aby splňoval věkový limit našeho časopisu. A zatím, než jsme se domluvili, uteklo dalších pět let. Za tu dobu odehrál nespočet krásných koncertů, stačil se znovu oženit a přivést na svět dva další potomky – ten poslední se narodil den před naším setkáním.

Gratuluji, Jiří. Jaké to je, být počtvrté šťastným otcem?

V pětapadesáti. Ale jsou případy i starších otců. Je to krásné, já jsem rád, jen je náročnější skloubit
rodinu a hraní. Hlavně pro vaši manželku. To je pravda. Hrajeme spolu jednak v duu, a jinak v triu s Romanem Patočkou. Terezie je vynikající klavíristka, poprvé vlastně mám stálého klavírního partnera. Kromě Jana Čecha, s kterým jsem hrál pravidelně, jsem nikdy neměl stabilní klavírní spolupráci, a ani jsem se o ni nesnažil, ale teď zjišťuji, že soustavná práce s jedním člověkem má velké výhody.

Často jsem vzpomínala na vaše rodiče, kteří nevynechali jediný váš koncert, jak seděli vždycky v první řadě a nábožně poslouchali. Chodí ještě stále na všechny koncerty?

Chodí pořád, i když už ne s takovou železnou pravidelností jako kdysi, protože už mám konkurenci
v dětech. Ayla má patnáct, hraje na klavír, Josef, tomu je jedenáct, hraje na violoncello. Rodiče je velice pečlivě sledují, nenechají si ujít žádné jejich vystoupení, soutěže, co kde zahrají. Oba jsou šikovní, už posbírali pár cen v soutěžích, i v mezinárodních. Dokonce vystupovali spolu, třeba v rámci  mezinárodního festivalu ve Znojmě. S Josefem jsme také už společně několikrát hráli, naposledy
ve Valticích s komorním orchestrem České filharmonie.

A co říkají na to, že měl jejich tatínek ve škole dvojku z hudební výchovy? Dokonce vícekrát?

To víte od maminky? Nebo jsem vám to někdy vykládal? Je to pravda. Já jsem chodil do školy v Kladské, a tam byla jedna paní učitelka, ale ona za to nemohla, pravděpodobně byly takové osnovy,
že jsme se v rámci hudební výchovy museli naučit nějaké penzum písniček, takových těch budovatelských nebo lidových. Ale o to nejde, já jsem byl neschopen se naučit text. Mě to nebavilo,
s tím jsem bojoval i v češtině, naučit se báseň byl pro mě největší trest. A ona to známkovala, to byly
vlastně jediné známky z hudební výchovy, které jsme dostávali. Mně a ještě jednomu fotbalistovi
dávala dvojku, z milosrdenství, správně jsem měl mít asi trojku, dostal jsem pár koulí. Ale pak to
přišlo. Maminka, když bylo jasné, že se chystám na konzervatoř, se zmínila na třídní schůzce, že
se připravuju na přijímačky a že mám celkem dobrý prospěch, kromě té hudební výchovy. Dostat
se na konzervatoř byla velká událost, a naši si mysleli, že by mě dvojka z hudebky mohla ohrozit.
A jestli by se s tím tedy nedalo něco udělat, vždyť Jiří je talentovanej. Učitelka vyhrkla: Cože?! Ona to vůbec netušila. Pak už jsem měl pořád jedničky.

Nicméně tenhle příběh má pokračování. Když jsem letěl někam hrát, musel jsem mít na violoncello
normální letenku, a tenkrát ještě šlo, to bylo tak v roce 2004, 2005, když jsme měli na letišti
známého, že nás nechal s cellem na palubu projít. To už by dneska nešlo ani náhodou. Já jsem měl
na Ruzyni jednu známou paní, zval jsem ji na koncerty, a kdykoli jsem se na ni obrátil, ona to vždycky zařídila, dokonce i na zpáteční cestě už o mně věděli. Načež mi jednou před Vánoci zavolala, jestli bych nezahrál pro děti u nich ve škole. A že jejich třídní mě zná, jestli si ji pamatuju, že mě učila hudební výchovu a že by si toho strašně vážila. Takže já jsem po letech pro ni hrál!

Někde jste řekl, že dnes to mají začínající muzikanti lehčí, že za vás existoval jenom Pragokoncert, který protežoval pár vyvolených. Ale vám také v začátcích pomohl. Kdo vás tehdy dostal například na mistrovské kurzy k Borisu Pergamenščikovi?

Pragokoncert mě zaregistroval, až když jsem vyhrál velkou interpretační soutěž v USA, to mi už bylo
tak pětadvacet. U Pergamenščikova jsem byl daleko předtím. A měl jsem velký koncert v roce 1989 s filharmonií v Dortmundu. Mně nejvíc pomohla studia. Vždycky jsem přemýšlel, jak hrát líp, nebo jak bych se dostal s hraním dál, a když byl v Praze třeba Heinrich Schiff, jeden z největších světových cellistů, chtěl jsem vědět, jak to dělá, že mu to cello zní jinak, než co běžně slýchávám. A on mě pozval na svoje kurzy v rámci Schleswig-Holstein festivalu. To samozřejmě nebylo snadné jako dnes, že by člověk vzal pas a vyjel. Musela jste prokázat, že všechno budou hradit, že budete dostávat diety, abyste dostala výjezdní doložku od ministerstva kultury, trvalo mi dva a půl roku, než jsem to vyběhal na 14 dní u Schiffa. Pak jsem byl u něho i v roce následujícím, i v tom dalším, a mezitím jsem ještě studoval
v Kolíně nad Rýnem. O Pergamenščikovi jsem předtím nikdy neslyšel, ale dostal jsem nabídku a bylo to setkání, které mě ovlivnilo na celý život. Umělecky i lidsky. Dodělával jsem si tehdy pražskou  akademii, takže jsem k němu dojížděl, stále ještě s obtížemi, aby mě pouštěli. Pak jsem ještě odjel na rok do Spojených států, ale to už je jiná historie.

Nezvažoval jste jeho nabídku zůstat v Německu?

To taky víte? Tenkrát si mě vzal stranou a říkal, že by se nevracel, i kdyby nevyšla sólová kariéra že bych se vždycky dostal do dobrého orchestru. Ale to byl tehdy jeho názor. Pak byly i další možnosti… Já jsem pořád s touto myšlenkou koketoval. Vždycky jsem se nerad vracel za ostnaté dráty, ale zase nemožnost vrátit se do Čech bylo pro mě daleko větší trauma.

Jedním z mezníků vaší kariéry bylo získání Rostropovičovy ceny v 90. letech v Los Angeles. Bylo podobných milníků na vaší umělecké cestě víc?

To nebyla jenom ta cena. Ale v rámci ní jsem měl pár zajímavých vystoupení, a ta byla recenzovaná
v dobrých novinách uznávanými recenzenty velice pochvalně. V roce ‘92 mi vyšla první deska v Supraphonu, která byla velmi dobře přijata. A druhá deska dostala cenu za nejlepší nahrávku roku. Všechny tyto recenze mi hodně pomohly. Ale možná, že tím prvním milníkem byl koncert v Dortmundu, o němž jsem se zmínil. V Praze jsem měl první velký koncert v roce 1994 s FOK,
s Bělohlávkem, to byl možná milník pro český život.

V té době jsme se už znali. Hrával jste na Bertramce s Janem Čechem, s panem Sukem… Zavřené oči, naprosto koncentrovaný na hru, vnitřně zcela ztotožněný s hudbou. Zdálo se, že nasloucháte jen svému nástroji, a nic ani nikoho kolem sebe nevnímáte.

Vy cítíte obecenstvo jako partnera. Nebo jako určitou energii, která vás může nabíjet, nebo naopak vysávat. Komunikace s ním není v tom, že se na ně usmívám, ale můžu mít oči zavřené celou dobu,
přesto je cítím.

A když vás něco vytrhne ze soustředění? Pamatujete na Svjatoslava Richtěra v Praze? Zakázal si focení během koncertu, ale někdo chtěl mít exkluzivní snímek, a jak klapla spoušť, Richtěr přestal hrát, odešel do zákulisí, pak se vrátil, zkusil začít znovu, ale už se nemohl soustředit, a koncert se nekonal.

Že bych vysloveně odešel z koncertu, se mi nestalo. Ale přestal jsem hrát. Zrovna nedávno jsem hrál v Karolinu pro lékařskou fakultu, zavřené oči, a najednou kolem mě někdo prošel. Já jsem se lekl, co se děje. A vidím za sebou fotografa, jak fotí nějaké záběry. Přede všemi jsem mu řekl, jak ho to může napadnout, v tom největším tichu, v sále by bylo slyšet špendlík. Anebo, to už je ale dávno, na Pražském jaru v Obecním domě jsem hrál Šostakoviče, a v kadenci, kde hraje samotné cello, zazvonil telefon. Přestal jsem hrát, ale udělal jsem to v momentě, kde nikdo nepoznal, jestli to tam patří, nebo nepatří. V principu mě dokážou rozhodit maličkosti.

Znám vás jako umělce, který se nezajímá o nic jiného než o hraní, ani po holkách jste se nedíval…

To jsem se díval, asi jste si jen nevšimla.

…a najednou řídíte mezinárodní hudební festival. Navíc dramaturgicky odlišný od jiných festivalů.

Já jsem jezdil na takové festivaly do Spojených států, v Austrálii jsem byl na podobném, kde se setkají muzikanti a zkouší a hrají nazkoušený repertoár, nejenom stálé ansámbly, a to mi tady v Čechách chybělo. Mně to přišlo jako obrovská výzva. Tenhle nápad vyslyšela paní produkční Alenka Turková, která má agenturu Lotos a pochází z Kutné Hory…

Proto se koná v Kutné Hoře?

Nejen proto. Zezačátku jsem měl představu nějakého menšího objektu, pořádat ho někde na zámku,
ale tady máme ideální podmínky. Krásné zázemí hudební školy, kde můžeme zkoušet, kostely s báječnou akustikou, skvělé publikum, koncerty tam mají nádhernou atmosféru.

Kutnohorský festival je spíš taková tvůrčí dílna. Dáváte dohromady umělce, kteří spolu třeba nikdy nehráli – kdy stačí nazkoušet program?

Skladba se zkouší, dokud není nazkoušená, třeba do rána. Má to svoje kouzlo, úplně jinou energii,
než když to sehraný ansámbl hraje potřicáté, popadesáté, už nastupuje, nechci říct únava, ale určitá energie vymizí. Kdežto když hrajete s někým poprvé a na dvě zkoušky, má to úplně jiné parametry.

Hrajete i skladby na pomezí žánrů, spojení klasické hudby se soudobou, jazzem, dokonce i rockem. Najde se pro to dostatek hudební literatury?

Festival je založen na komorní hudbě, z ní se dá čerpat neomezeně. Samozřejmě projektů, které přecházejí v jiné žánry, není moc. Třeba Iva Bittová se naučila slavnou skladbu Arnolda Schönberga
Pierrot Lunaire (Měsíční pierot), melodrama, kde interpretka napůl zpívá, napůl mluví, to byl velice úspěšný koncert. Nebo jsme měli na programu Pink Floyd − Atom Heart Mother, což je originální partitura pro dechový orchestr, sbor, violoncello a rockovou kapelu. Tu jsem dohledal, i autora, který ji
tenkrát pro Floydy instrumentoval, a po dlouhé anabázi a samozřejmě zaplacení jsme dostali oficiálně
půjčené noty z Anglie, a došlo k provedení. Já se snažím třeba spojit improvizace, např. Miroslav
Vitouš s Danem Bártou a já. Ale to jsou spíš třešničky na dortu.

Přiznejte se, že jste festival založil, abyste si mohl zahrát repertoár, který jinde nemáte možnost hrát?

To jo. A s lidmi, kteří jsou třeba v zahraničí, přivézt je do Čech. Kolikrát zde byly opravdu velké osobnosti, které hrály poprvé v Čechách. Takže v Kutné Hoře se někdy děly skutečně významné věci.

Nedávno vznikla vaše nahrávka všech šesti Bachových suit pro violoncello solo. Už jste je jednou natočil před třiadvaceti lety, ale tentokrát jste volil barokní cello. Je to jiný způsob hraní?

Já jsem se je vždycky snažil hrát tzv. autenticky, podle nějakých interpretačních zásad té doby, ale
hrál jsem na moderní nástroj, kovové struny, moderní smyčce. Krátce potom, co jsem natočil první nahrávku, se mi podařilo koupit cello pražského mistra ze začátku 18. století, hezký nástroj, hodící se ideálně na starou hudbu. Pořídil jsem si kopii barokních smyčců a hrál jsem na tohle cello i jiné skladby. Pak jsem se zase vrátil k modernímu nástroji, takže pro mě to není nic neobvyklého.

Poslední nahrávku mám v hlavě už asi deset let. Před sedmi lety pro mě postavili v Německu cello, které mě  naprosto oslnilo, a v tom momentě jsem chtěl suity natočit na tenhle nástroj. A už jsem začal u nás v  kostelíku na chalupě, Česká televize o tom udělala i dokument v rámci seriálu Můj pokus o mistrovský opus, točil ho Jakub Somr, a dokonce za něj dostal v Anglii cenu za nejlepší zahraniční dokument. Pak o nahrávku projevilo zájem vydavatelství Animal Music, a tak jsem si řekl, když je budu točit znovu, natočím je na autentický nástroj.

Ale vůbec jsem se nesnažil o nějaké autentické hraní, hrál jsem barokním smyčcem na střevové struny bez nějakého přemýšlení, na co hraju, byl jsem omezený jenom tím, co ten nástroj dovolí, a on dovolí kupodivu možná víc než ten moderní.

Dosáhl jste vrcholu své kariéry?

O tom se nedá takhle uvažovat. Já měl vždycky pocit, že jsem na začátku. A nikdy jsem nepřemýšlel
nad tím, jestli jsem nějak známý. Rodiče hodně žili mým hraním, sbírali všechny výstřižky, co o mně kdo napsal, a jednou se mi dostala do ruky krabice s těmito výstřižky, programy a rozhovory z 90. let, a já jsem si najednou uvědomil, jak vlastně jsem měl nakročeno k takové popularitě. Ale já jsem to  nechtěl, mně šlo hlavně o muziku, hrát dobře, to byl cíl mého snažení. Spoustu rozhovorů jsem odmítal, protože jsem potřeboval cvičit, mně to bralo moc energie. A ten pocit, že jsem na začátku, že ten kámen valím a pořád není dovalený tam, kde bych ho chtěl mít, mám dodnes.

Co vás pohání? Vrozená nespokojenost? Nebo nepřekonatelná ctižádost? Touha po  absolutní dokonalosti, jíž člověk nemůže nikdy docílit?

Nechci říkat, že absolutně nejsem ctižádostivý. Ctižádost je už jenom v tom, že mi dělá dobře, když vidím, jak jsou lidé v zajetí té hudby, to je pro mě obrovská odměna. Když cítím to napětí v sále, že je ovládáte, hypnotizujete tím jedním cellem. Jsou momenty, kdy je to úplně hmatatelné, že je máte v moci. Ale vím, že abyste dosáhla toho momentu, kdy můžete hovořit skrz nástroj, musíte zapomenout na svoje já. Samozřejmě existuje v Americe a ve světě spousta muzikantů populárních, ale myslím, že na ten nejvyšší stupínek se může člověk dostat, jen když v sobě potlačí přirozenou lidskou ctižádost.

Text: Vlasta Cibulová
foto: Daniel Havel, Petra Hajská, agentura Lotos a rodinný archiv