I v případě žlučníkových záchvatů, nebo se zánětem okostice, nechoďme k jiným lékařům než k psychiatrům!

Dr. Miroslav Plzák byl jedním z těch kamarádů, se kterými jsem si ráda povídala o všemožných věcech, jenomže nakonec se rozhovor stočil vždycky na jeho profesi psychiatra, sexuologa, filozofa. Toto téma ho naplňovalo celý život, zvnějšku i zevnitř. To, že jeho bytím procházelo mnoho krásných mladých úspěšných dívek, je známo, stejně tak známe jeho názory na manželské soužití z mnoha jeho knížek. Víme i to, že byl rádcem v manželských poradnách i vyhledávaným lékařem proti selhávání potence. Od vynálezu viagry se pak jeho klientela nápadně zmenšila.

Jednou jsem se ho zeptala, jaký vliv měly jeho vědomosti na jeho soukromý život. Tenkrát řekl: „Já sám jsem to vlastně nezvládl. Ale to je myslím úděl všech psychiatrů. Vždycky prohlašuji, že profesionál se žení jenom jednou, já jsem ženatý podruhé. Myslím si, že dovedu proniknout do lidských duší, ale můj jediný syn spáchal jako mladý sebevraždu a já dodnes nevím proč. Tam, kde jsem pomáhal a pomohl druhým, jsem u sebe byl bezradný. Jako když herec žije plně desítky životů
na jevišti a v tom vlastním jen živoří. Tím nechci o svém životě říct, že to bylo živoření, naopak, měl jsem život bohatý, vášnivý i neřestný, někdy až moc, ale ptala ses na vliv mé profese, a tak musím říct, že jsem sám sobě asi moc dobře neporadil.“ Každý člověk má zkrátka svou třináctou komnatu. Byl člověkem populárním, uznávaným. A i trochu rozporuplným. Říkalo se o něm, že za komunistů podepsal spolupráci s StB. Nevím, i když tenkrát byli nebezpeční lidé, kteří nic nepodepsali ani třeba nebyli v partaji, a z vrozené závisti a nenávisti udávali kdekoho, tím jim vzrostlo sebevědomí a ubližovali víc než ti, kteří se upsali ďáblu. Mnozí z nich proto, aby naopak mohli pomáhat ohroženým. Myslím, že Mirek, pakliže jeho podpis skutečně někde existuje, spíš svého postavení využíval k pomoci druhým, vždyť jeho pacienty byli Ladislav Fuchs, Werich, Vlasta Chramostová, Václav Havel a jiní, kteří patřili k disidentskému kruhu a s Plzákem byli dobrými přáteli. To by se přece vědělo, kdyby někomu ublížil. Já ho měla ráda a nevěřím v jeho selhání.

(celý článek najdete v tištěném vydání č. 6/2017, ročník XIII. - objednání předplatného zde)