„Ztratil jsem všechny naděje, pokud jde o budoucnost naší země, až dnešní mládež převezme do svých rukou otěže řízení. Je to mládež neukázněná, drzá a nesnesitelná.“

Ani toto není povzdech starších dam na lavičce jednoho z pražských parků.

V roce 720 př. Kr. tato slova napsal řecký básník Hesiodos.

A nebudu vás napínat. Věta: „Náš svět je v kritickém stavu. Děti neposlouchají rodiče, neučí se, nemají snahu po vzdělání. Konec světa není příliš daleko…“ není také současná, ale pronesl ji egyptský kněz 2000 let př. Kr.

Vždycky si lidé stěžovali na nedostatečnou poslušnost různých stupňů autorit. Ale neubráním se dojmu – sám jako představený v církvi, který očekává poslušnost ze strany podřízených – že pod pojmem poslušnost si mnohdy představujeme bezvýhradné přijetí vlastního názoru. Slovo autorita pochází z latinského „augere“ – to znamená množit. Můžeme dodat: množit dobro druhého. Ten, vůči němuž projevujeme svou autoritu, má naším působením dojít k plnosti všeho, co je pro život nezbytné. Autorita tedy nespočívá v tom, jak se mnozí mylně domnívají, žádat po druhém, aby se mi podrobil, ale spočívá ve vedení druhého, aby spěl ke stále většímu dobru. Z toho důvodu můžeme rozlišovat autoritu pravou a falešnou. Ta falešná druhého zotročuje, protože myslí na vlastní právo, nedává příležitost k osobnímu rozvoji, nepomáhá druhému k opravdovému dobru.