Rád bych si spolu s vámi povšiml z řecké mytologie muže jménem Narkissos, který se utrápil láskou.

V lese přišel ke studánce s křišťálovou vodou. Chtěl se z ní napít a v zrcadle studánky spatřil obraz, který ho uchvátil. Vztáhl ruce, aby jej objal, ale jen rozčeřil vodu a obraz zmizel. Když se hladina uklidnila, znova a znova obdivoval nevídanou krásu, do níž se zamiloval. Poznal, že ten obraz je on sám. Jeho zoufalství se jen zvýšilo: nikde nenajde takovou dokonalost, kterou by mohl milovat, neskonale miluje sám sebe. Z té lásky chřadl, až u studánky zemřel. Nymfy Narkissa hledaly, až nakonec na jaře našly místo jeho těla žlutavé květy, kterým vroubilo kalich šest bílých lístků. Nazvaly ten květ narcisem. 

Z mýtu o Narkissovi nezbyl jen narcis, ale i okřídlené slovo narcismus jako výraz pro nadměrnou sebelásku, zahleděnost do sebe, do svého já, své důležitosti a významu. Narcismus se užívá i v širším kontextu pro přepjatou národní výlučnost, z níž pramení nacionalismus a šovinismus, pro rasovou výlučnost, která je základem rasismu. Každá takto pojatá nadřazenost je nebezpečím, jistě nepoměrně větším než přepjatá výlučnost jedince. Narcismus v určitém stupni se může stát chorobou, která dovede rozpoltit mysl a odloučit člověka od společnosti. Počátkem našeho věku napsal moudrý římský filozof Seneca: „Nemůže žít blaženě nikdo, kdo se dívá jen na sebe, kdo všechno obrací na svůj prospěch; musíš žít pro druhého, chceš-li žít pro sebe.“ 

(celý článek najdete v tištěném vydání č. 5/2017, ročník XIII. - objednání předplatného zde)