Chystáme se oslavit sto let naší státnosti. A proto už několik měsíců z mnoha úst (i z těch, od kterých bychom to nečekali) zaznívají patetická slova o národě, o kořenech křesťanství a kultury v našem národě, o hájení národních zájmů. Ozývá se časté volání některých: Čechy Čechům!

Jsem přesvědčen, že nám všem jde o hájení národních zájmů. Hájení zájmů obyvatel země zvané Čechy (mám tím samozřejmě na mysli i Moravu a Slezsko). Tatáž země se ovšem po tisíc let jmenuje
také Bohemia, a každý její obyvatel je tudíž také Bohemus. Mnoho století byla tato země také nazývána Böhmen, a její obyvatel je tudíž Böhme. My všichni, kteří zde žijeme, máme co hájit. Podle našich starých pověstí v mytickém počátku přišel do této země praotec Čech − víme to od latinského
kronikáře Kosmy, v jehož kronice ovšem čteme pouhé označení „antipater Bohemus“. My to vytrvale překládáme „praotec Čech“, ale nebyl to třeba náčelník kmene Bójů−Boiohaemů−Bohemů? Důležité je, že chtěl, aby jeho země „oplývala mlékem a medem“.