Sedím nad hromádkou dopisů a ještě větším množstvím e-mailů (prožili jsme s Josefem Škvoreckým oba v průběhu devadesátých let onen rychlý technický pokrok − od klasické pošty, přes fax až k poště elektronické) a teprve s odstupem času si uvědomuji, jak poctivě a obsáhle mi tento velký český spisovatel odpovídal na otázky všeho druhu. Ptal jsem se ho většinou na lidi, o nichž jsem měl v úmyslu psát, a chtěl jsem o nich vědět co nejvíc pokud možno neznámých či méně známých podrobností. Končíval proto obvykle nějakou povzbudivou větou a nikdy se mě pak v budoucnu nezapomněl zeptat, jak jsem s tím či oním daleko. Díky těmto popobízením vznikly tak mé knížky Inka Zemánková, dívka k rytmu zrozená, Tři životy Lídy Baarové a Čemu se smála Adina Mandlová? Bohužel, vydání knížky o Adině se už nedožil…

První, na koho jsem se ptal a zajímal mě na něj Josefův názor, byli Jiří Šlitr a Jiří Voskovec. Můj dopis zastihl adresáta až v Austrálii, kde ve městě Canberra působil na The Australian National University.

(celý článek najdete v tištěném vydání 4/2016, ročník XII. - objednání předplatného zde)