vanoce

Ondřeje Suchého 22. ohlédnutí.

Ida Kamińská

V roce 1968, dva roky po té, co byl Obchod na korze ve světě tak vysoce oceněn i její zásluhou, jsem se s paní Idou sešel ve Varšavě. Nenapadlo mne, že naše první setkání je i setkáním posledním − ještě téhož roku Ida Kamińská emigrovala do Spojených států. Tehdy mě pozvala na představení do svého divadla. V roce 1968 to bylo Státní židovské divadlo, které ve Varšavě existovalo od roku 1945. Jeho budova, stojící na kraji staré Varšavy, byla nevzhledná, nízká, záměrně neopravovaná coby kus svědectví druhé světové války. Ida Kamińská ho řídila od roku 1947, tedy přes dvacet let.

Hodinu před představením hry Jakuba Gordina Mirele Efros, v níž paní Kamińská hrála hlavní roli, jsem za ní přišel do její malé divadelní šatny. Povídali jsme si, zatímco se líčila. Dovolila mi také fotografovat, dokonce jsme se kvůli dalšímu focení sešli i druhý den. Vyprávěla mi o svém životě, především o své mamince, herečce Rachel Ester Kamińské, kterou velmi milovala a jejíž busta byla také vystavena ve foyeru divadla: „Já jsem těch fi lmů moc nenatočila, musím se přiznat, že mám radši divadlo než fi lm. Začala jsem hrát už v pěti letech spolu se svou maminkou. Když jsem vyrostla, objevila se ta hra, ve které jsem tenkrát vystupovala, znovu na repertoáru a já jsem hrála maminčinu roli… Důvod, proč mám divadlo tak ráda, je také ten, že se prakticky celá moje rodina skládá ze samých herců. Maminka byla nejslavnější, to byla velká herečka. Otec rovněž hrál, také moje sestra a herečkou je i moje dcera Ruth.“