O neviditelné součásti života Pražanů.

Svítit, vařit, prát, umýt nádobí v myčce, jezdit tramvají, ale dnes také především: pracovat s počítačem a pustit si internet… Dokud všechno funguje, bereme to jako samozřejmost a neuvažujeme nad tím, jak jsme na zdroji všech těchto vymožeností závislí. Řeč je samozřejmě o elektřině, neviditelném pomocníku našich životů.

Kam až sahají kořeny Pražské energetiky?

Předchůdci naší společnosti byli u zakládání energetiky v českých zemích, což bylo ještě za Rakouska-Uherska, kdy se elektřina začala šířit kolem Prahy. Říkám úmyslně kolem, protože tehdy Praha končila někde u Negrelliho viaduktu a Smíchova. První elektrárny se logicky objevily u manufaktur, což bylo v Karlíně, v Libni a na Smíchově v Ringhofferově továrně. Vyráběly elektřinu pro jejich potřebu, a teprve případné přebytky se začaly využívat v okolních domech. Ukázalo se, že elektřina je užitečná věc, kterou by stálo za to rozšířit. Mluvím o éře Křižíka, jeho elektrických drah, první na Letné, druhé na Vinohradech. Postupně se elektřina rozšířila do vnitřní Prahy, rozsvítily se elektrické lampy a nastala potřeba koordinace. Proto v roce 1897 vznikly Elektrické podniky královského hlavního města Prahy. To byl náš první právní předchůdce, firma, která se starala o rozvoj elektrifikace v tomto městě.

(celý článek najdete v tištěném vydání č. 4/2018, ročník XIV. – objednání předplatného zde)