krasa
festival
vanoce

Podzim života.

     Stáří je životní období, kterého se mnozí bojí, s nímž se neumějí vyrovnat, ať už ho prožívají sami, anebo se s ním setkávají v životě jiných. Mnozí si možná myslí, že mají už i podzim života za sebou a prožívají jen zimu, jakousi strnulost, která už nic neočekává…

     Představa moudrého starce, zralého, který stojí před vrcholem svého života − to je pro mnohé utopická představa! Dnes většinou mládí charakterizuje staré takto: „Jsou to zlostní dědci a nabručené báby, na všechny mladé jen hubují. Ze zásady nechtějí chápat, že se časy změnily a že se dnes žije jinak. Vedou často s rodinou směšný boj. Bývají nevlídní, podezíraví, nepřející, ba až lakomí; a to vše ze zlosti, že mladí smýšlejí jinak než oni, staří.“ Stařecká roztrpčenost je vlastně jakási puberta naruby: stejně jako v pubertě považují mladí za hloupé své rodiče a všechny starší, tak starší zase považují za hloupé všechny mladé. Ano, známe zplaněné, nanicovaté stáří, ale známe i jiné stáří. Víme, že i ve vyšším věku může být život zajímavý a bohatý. V padesáti zkomponoval Strauss svého Netopýra a Roentgen objevil paprsky X. Ve čtyřiapadesáti zkomponoval Beethoven svou Devátou symfonii. V pětapadesáti začal Zeppelin se stavbou vzducholodi. V sedmdesáti postavil Stradivari nejlepší housle. V sedmašedesáti byl Angelo Roncalli zvolen papežem, přijal jméno Jan XXIII. a za devadesát dní nato svolal 2. vatikánský koncil. V osmdesáti dokončil Goethe Fausta. V jedenaosmdesáti řídil Michelangelo stavbu svatopetrské kopule. V pětaosmdesáti složil Verdi nesmrtelná díla. V osmadevadesáti Tizian vytvořil „Bitvu u Lepanta“ a o rok později „Korunování trním“.

(celý článek najdete v tištěném vydání č. 10/2017, ročník XIII. – objednání předplatného zde)