Taky se už u nás na něj zapomíná. Já ho mám pořád zapsaného ve svých vzpomínkách velice hluboko.

Pro mne byl mužem ryzí povahy. Od mládí levě orientovaný, věřící na vítězství marxismu, v roce 1939 se dokonce pokusil před Hitlerem utéct do Sovětského svazu, byl však zadržen, poslán do koncentračního tábora a posléze na nucené práce v Německu. Podařilo se mu utéci do Valašských Klobouk, jeho rodného městečka, kde začal okamžitě pracovat v partyzánském hnutí.

V Praze jsme se vlastně vídali jen zřídka. Na obědě v Klubu spisovatelů, při nějaké přednášce, na protestních vystoupeních. Ve Vídni jsem ho naopak potkávala často, vlastně denně. On se rozhodl v Rakousku zůstat. Koupil v Burgenlandu u Eisenstadtu parcelu, s níž měl velké
plány, chtěl tam pěstovat víno a snad založit i vinařství. Postavil tam hezkou vilku a začal ji zařizovat. Já jsem v té době bydlela se svým mužem ve starém malém vídeňském palácku, který si kdysi postavil Auer von Wells- bach, vynálezce plynových lamp. V patře jsme měli byt, v přízemí měl manžel kanceláře a v suterénu byla spou- sta harampádí, takový skoro sklep, a ten si Mňačko oku- poval a vyráběl tam pro svůj nový domov zařízení. Nakupoval starý dřevěný rozpadlý nábytek, někdy jen prkna, a tvořil z nich krásné skříně, stolky, židle, jako umělecký truhlář − kde se to naučil, ví Bůh. Málokdo ví, že byl vlastně vyučeným prodavačem v lékárně a také pracoval jako stavební dělník.

(celý článek najdete v tištěném vydání č. 1-2/2018, ročník XIV. – objednání předplatného zde)