Před časem jsem si někde na toto téma přečetl krásnou povídku, díky níž hledám pravdu o pravdě…

Lež byla krásná a vypadala mladší. Pravda byla utahaná, a ač to byla dvojčata, vypadala o dost starší. Každá byla jiná, jako by to ani nebyly sestry. Jednou se pohádaly o to, koho mají lidé raději. Pravdu, či lež? Lež říká: „Já dávám lidem bezstarostnost a jednoduché odpovědi na všechno.“ Pravda na to: „Ale já dávám skutečné odpovědi a rozuzlení.“ Lež opáčí: „Ale mnozí nechtějí slyšet pravdu a schovají se raději ve lži.“ „Ale o to víc je pak pravda bolí,“ hájí se Pravda. „A kdo ti o pravdu stojí?“ křičí Lež.

Rozhodly se jít do světa. Lež si s sebou nic nevzala. Jen se svůdně oblékla a osedlala svou nejmilejší kobylku − Závist. Zato Pravda si vzala velikou krosnu a do ní nandala všechny argumenty a pravdy. Šla pěšky. Vyrazily spolu, ale Lež všude byla o hodně dříve než Pravda. Na muže se stačilo pousmát a ukázat své vnady. Na ženy platilo pár hezkých slovíček a lichotek navrch. Voněla a byla krásná, všude ji pohostili.

(celý článek najdete v tištěném vydání č. 3/2018, ročník XIV. – objednání předplatného zde)