Ptáme se na naše stárnutí prof. MUDr. Evy Topinkové, CSc.

Paní profesorko, kdy jste si vybrala lidské stárnutí jako svůj celoživotní obor?

Musím se přiznat, že obor geriatrie jsem si v mládí nijak neplánovala, ba ani aktivně nevybrala. Po absolvování studia se uvolnilo místo u pana profesora Pacovského na 3. interní klinice fakultní nemocnice, která jako jeden ze specializovaných medicínských oborů měla i geriatrii. Byla to tehdy novinka, do roku 1983 u nás ještě geriatrie jako obor neexistovala! Nevyučovala se ani na lékařských fakultách. A právě profesor Pacovský se zasadil o to, že vznikla geriatrie jako samostatný obor. Já jsem tak zcela náhodně naskočila do toho oboru v jeho začátcích, a postupně jsem se v něm našla. Protože jsem zjistila, že současná medicína je starým lidem schopna hodně prospět, ale je jim bohužel také někdy schopna hodně ublížit. Právě znalost geriatrie nám pomůže v rozhodování, kdy můžeme pomoct a kdy bychom mohli uškodit. Geriatrie vyžaduje klinickou i životní zkušenost, vyžaduje vysoce lidský přístup, je v ní méně vrcholných technologií, ale více lidského kontaktu a soucitu.

Vy tedy pamatujete historii geriatrie od samého počátku?

Dá se říci, že moje začátky medicínské jsou také začátky toho oboru. První atestace v České republice
se konala v roce 1986 a já jsem tak vlastně až do roku 2005, než se převedlo specializační vzdělávání
na lékařské fakulty, byla školitelem předatestačních kurzů a byla jsem přítomna u atestací snad všech lékařů, kteří v ČR z geriatrie atestovali. Takže z toho oboru a z té historie hodně pamatuji a za chvíli budu asi jedna z mála lidí, kteří jeho vznik a vývoj od poloviny 70. let zažili.

(celý článek najdete v tištěném vydání č. 9/2018, ročník XIV. – objednání předplatného zde)