cesty_senior
dermat

Rozhovor s Prof. Martinem Hilským

 

Život s Shakespearem.

Ta kniha vyšla už v r. 2011, a samozřejmě takové abstinenční příznaky, docela silné, musím říct, jsem měl. Na jednu stranu jsem byl rád, že ta opravdu náročná práce skončila, ale na druhou stranu to pak vlastně schází, i s tím, že už nemám to trápení, které je s tím také spjato. Často se stalo, že člověk narazil na hranici možného. Já jsem začínal vždy od piky, u každé hry, nikdy jsem nedokázal předvídat, co mě čeká. Ale mělo to velký půvab, protože to byl takový Mount Everest, úsilí o něco zdánlivě nedosažitelného, a pak se to začalo blížit, a už nešlo sejít dolů, musel jsem jenom nahoru – a to najednou přestalo. Vždycky, když děláte něco, co je obtížné a když vás to baví, pocit prázdnoty přijde, ale nevěděl jsem, že bude trvat tak dlouho a že to bude tak těžké.

Má to ještě jeden důvod. Shakespeare je z hlediska překladu opravdu jedinečný. Nedávno jsem přeložil Fausta Christophera Marlowa. Úžasný dramatik, Shakespeare byl obklopen nesmírně talentovanými dramatiky. Ale to, co Shakespeare dělá s řečí, nemá srovnání. Jeho řeč má tolik poloh, od velmi drsného slangu až po absolutní jemnost a něhu. Tenhle rejstřík výrazový a významový jsem u nikoho jiného nenašel, i když jsem to hledal.

Vracíte se teď k překladům jiných autorů? Překládal jste Steinbecka, Shafferova Amadea…
Já samozřejmě mám spoustu práce, možná víc než dřív. Dělám veřejné přednášky, občas něco přeložím, naposledy krásnou mystickou báseň Čtyři kvartety od Eliota, a píšu nové knihy na různá témata. Především jsem dopsal knihu o Shakespearovi Jeviště svět, což je vlastně takový průvodce k tomu kompletnímu dílu. Kromě toho bych chtěl napsat knihu o Shakespearovi a jeho době, jak lidé kolem Shakespeara žili, co byli zač a jak ta doba vypadala. To je nekonečné. Chtěl bych se vrátit k modernistům. Knihu Modernisté o současné britské literatuře jsem napsal před dvaceti lety a je úplně vyprodaná. Asi by bylo možné ji vzít a přetisknout, ale byla by to, myslím, trochu škoda. Uvidím, jestli se k tomu dostanu. Já mám hodně nápadů, ale hodinky mi tikají čím dál rychleji. Tak nedokážu odhadnout, co ještě stačím. Rád bych napsal knihu o překladech, jmenovalo by se to O řeči nebo Dar řeči. Titul už znám, teď jenom zbývá napsat zhruba těch čtyři sta stránek. To by mě moc těšilo, protože já bych ji psal z hlediska praktikujícího překladatele, tedy pohled z dílny, žádná teorie překladu. Pak se nabízí obrovské téma Napsal Shakespeare Shakespeara?

Budete pokračovat i v dvojjazyčné edici, kde stavíte vedle sebe anglický originál a překlad? Doplňujete i obsáhlým komentářem – nedokáže čeština vyjádřit všechny nuance Shakespearovy básnické řeči, nemá patřičné ekvivalenty dobových reálií?

Ten důvod je jiný. Není to míněno tak, že čeština není schopna všechno vyjádřit, ale aby čtenář, který chce, nemusel pracně chodit po knihovnách a hledat anglický originál, aby to měl proti sobě. Vysvětluji i ty renesanční výrazy, takže je to vlastně i takový příruční slovníček. Opět čtenář to nemusí složitě hledat, a někdy je ani ve slovníku nenajde. Ty knihy jsou strašně pracné, proto jich je zatím jenom šest: Othello, Hamlet, Král Leer, Sen noci svatojánské, Kupec benátský a Sonety. Tento rok vyjde ještě Macbeth.
Je třeba si uvědomit, že málo lidí u nás může číst Shakespeara v angličtině. Shakespeare v originále je obtížný i pro anglické a americké studenty.

Stará angličtina není úplně srozumitelná ani pro rodilého Brita, přitom se Shakespeare v anglicky mluvících zemích hraje výhradně v originále. Proč se nepřekládá se do současného jazyka?

Překlady do moderní angličtiny a američtiny se dělaly a dělají, ale většinou fungují jako ryze pedagogické pomůcky. Když si vezmete třeba Sen noci svatojánské, vlevo dáte originál a vpravo překlad do současné angličtiny − víte, co se děje? Ten vpravo vůbec není Shakespeare. Jinými slovy, žádný anglický režisér hodný toho jména nesáhne po tomto textu a k mé radosti to tak bude i dál. Režiséři pracují tak, že modernizují řeč výslovnostně a dělají překlad prostřednictvím režie, kostýmů a scénografie. To, že něco není srozumitelné, nevadí, protože divadlo komunikuje i neverbálně. Představte si, že by chtěl někdo přeložit Karla Hynka Máchu.
Angličané mají tu výhodu, že hrají pořád ten starý text. My máme tu výhodu, že každá generace má svého Shakespeara, a tak je Shakespeare pořád mladý, pořád srozumitelný a současný.

Otázka, zda mohl dokázat syn rukavičkáře ze Stratfordu napsat tak rozsáhlé a dosud nepřekonané dílo, anebo si jeho jméno vypůjčil autor, který chtěl zůstat v anonymitě, rozděluje shakespearology v zásadě na dva tábory: stratforďany, kteří zastávají autorství Shakespeara, a oxforďany, ty, co připisují autorství hraběti z Oxfordu. A pak jsou ještě přívrženci dalších jmen. Vy se kloníte ke kterému názoru?

Shakespeare byl určitě. Jde o to, jestli napsal to, co napsal. Moje odpověď je ano. Dokud se nepotvrdí jiná hypotéza, držím se tzv. presumpce neviny. Čili já jsem stratforďan.
Stoupenců Oxforda je hodně, v současné době řada významných britských herců věří této teorii. Sedmnáctý hrabě z Oxfordu, vlastním jménem Edward de Vere, je podepsán pod mnoha hrami, má básně. Proti tomu autorství ale velmi svědčí okolnost, že zemřel v r. 1604.

Marlowa také vylučujete? Jaké tady máte protiargumenty?

Pro někoho je Marlowe doposud jedním z horkých kandidátů, pro mě rozhodně ne. Poté, co jsem přeložil Fausta, vím, že Marlowův přístup k řeči je výrazně jiný, to je úplně jiná poetika. Takový velmi krásný argument je výrok Woodyho Allena, který řekl nesmírně jednoduchou věc: Dobře, ale když Marlowe napsal Shakespeara, kdo napsal Marlowa? Na tom něco je. Marlowe umřel hodně mlád, ve 29 letech.
Dalším kandidátem byl dlouho filozof Francis Bacon. Tam byl uplatněn argument, že Shakespearovo dílo musel napsat někdo, kdo byl neobyčejně vzdělaný, a Bacon byl nejznámějším filozofem té doby a zcela jistě i jeden z nejvzdělanějších mužů své generace. Ale u něho to platí zvláště – jestli Bacon napsal Shakespeara, kdo napsal Bacona? On byl veřejně činná osoba, byl sudí, předsedal mnoha politickým procesům, kde padly i rozsudky smrti, ať už to byl lékař královny Alžběty Lopéz, nebo Essex, kterého dala Alžběta popravit, protože proti ní povstal. Bacon byl jednu dobu kancléřem, tedy druhým mužem ve státě, byl členem anglického parlamentu, udělal ohromnou politickou kariéru, která byla sama o sobě časově vyčerpávající, a k tomu napsal úctyhodné vědecké dílo. Že by napsal obojí je naprosto vyloučené.

Není podezřelé, že se nezachoval jediný Shakespearův rukopis? Nemůže to být tak, že někdo po sobě pečlivě smazal stopy?

To rozhodně ne. Je to asi hluboce nešťastné, a paradoxní v každém případě, ale ne podezřelé. Nezachoval se ani řádek, kromě poslední vůle a pár dlužních úpisů, tam naštěstí známe Shakespearův vlastní rukopis, což je důležité pro grafologické analýzy. Pravděpodobně všechno shořelo, protože divadlo vyhořelo dokonce dvakrát. Jediné, co po něm zbylo, jsou fragmenty hry jménem Thomas More. More byl za vlády Jindřicha VIII. kancléř Anglie, odmítl však uznat krále za hlavu církve, protože byl katolík a nesouhlasil s reformací. Hru o něm napsalo šest lidí, a tam se zjistilo laboratorním srovnáním podpisů na poslední vůli a dlužních úpisech, že některé fragmenty byly psány Shakespearovou rukou.

Mohl Shakespeare znát tak dobře dvorské způsoby a intriky? Na druhou stranu – dokázal by hrabě z Oxfordu tak vykreslit lidové typy? K tomu ten obrovitý objem díla – nikdy nepadla hypotéza, že by šlo o autorskou dílnu?
Kolektivní autorství bylo zvykem, ale v jiné divadelní společnosti. Konkrétně se dotýká divadelního manažera, podnikatele jménem Henslowe. Ten si najímal na jednu hru několik autorů, protože byla rychleji hotová. Po těch hrách dnes neštěkne ani pes. I v Shakespearově díle jsou prokázáni zcela výjimečně spoluautoři. U té poslední, Dva vznešení příbuzní, u nás dost neznámé hry, je jasné, že ten druhý autor byl John Fletcher. Scénu s čarodějnicí Hekaté v Macbethovi pravděpodobně napsal Thomas Middleton. Ale o shakesperovské autorské dílně nejsou žádné dokumenty. Werich řekl, že Shakespeare je zámek plný spisovatelů, a obrazně měl pravdu. Protože to, co Shakespeare dokázal, je opravdu s podivem. Ale když znáte jeho dílo, a já jsem si ho osahal od prvního do posledního, vidíte tam zřetelné otisky stejného autora, třebaže ta pozdní jsou úplně jiná než ta raná.

Kromě vylučovací metody, jaké jsou vaše argumenty, které svědčí pro autorství Shakespeara?

Předně, v Shakespearově době tuto pochybnost nikdo nevznesl. Což je pozoruhodné. Protože to by se vědělo. Největším nepřímým důkazem Shakespearova autorství je první kompletní vydání Shakespearových her, jemuž se říká „první fólio“. Vyšlo roku 1623. V úvodu se píše, že tato kniha vznikla z rukopisu Williama Shakespeara, který měli jeho herečtí kolegové k dispozici. Lze se samozřejmě ptát, zda říkají pravdu. Ale už to, že 36 her vyšlo a že o nich lidé, kteří ho osobně znali a byli s ním v jednom divadle, píší jednoznačně jako o díle Williama Shakespeara, je výmluvné. Podobný důkaz autorství nemá ani Oxford, ani Bacon, ani Marlowe. Přiznám se, že pro mě jako překladatele není tato otázka podstatná. Pro mě je důležité, že Hamlet je, že Sonety jsou, je Sen noci svatojánské. Těch nepřímých důkazů pro Shakespearovo autorství je hodně a jsou přesvědčivější než ty, jimiž se ohánějí zastánci jiných teorií.

Sonety pokládáte za Shakespearovo kultovní dílo. Ale přitom jste v doslovu napsal: Žádné velké myšlenky, žádné věčné pravdy.

Tam nejsou myšlenky ve smyslu myšlenek filozofických. Když to řeknu zjednodušeně, Shakespeare podle mě není básník idejí. To ale vůbec neznamená, že nebyl myslitel a že v Sonetech a jeho hrách není myšlení, je to myšlení v konkrétních situacích. V Sonetech máte de facto všechny podoby lásky, šťastnou, nešťastnou, zrazenou, erotickou, lásku k bližnímu, to je přece také myšlení o světě. On sděluje zkušenosti, konkrétní lidské prožitky, a ty nelze oddělit od myšlení, jako je nelze oddělit od cítění. Výsledky jsou naprosto úžasné už svou dramatičností. Každý sonet je vlastně umělecké dílo. Nějak začíná, nějak končí, má pointu. To je vlastnost anglického sonetu, který vznikl překladem sonetu italského, ale těch 14 veršů je rozloženo úplně jinak. Pro anglický sonet je typická forma 12 + 2, kdy pointa je v posledních dvou verších, a to je daleko výraznější než u italského sonetu 8 + 6. Navíc jsou to mikrodramata. V tom je jejich hodnota především.

Čím to, že za celá staletí nevznikla tragédie, která by dosahovala Shakespearovy úrovně? Obrovskou érou dramatu bylo období antiky, pak přišla renesance a zjevení Shakespeara – myslíte, že přijde nějaká třetí éra, kdy se objeví nový talent velikosti Shakespeara?

Máte pravdu v tom, že zvlášť pokud jde o tragédii, těžko hledáme lepší, než jsou Hamlet, Macbeth, Král Lear, Othello. V komediích už jsou Oscar Wilde, G. B. Shaw, ale to je skoro začátek 20. století. Takže Shakespeare je výjimečný jev. A víte proč? Když se podíváte na evropskou renesanci, Anglie nemá Michelangela, nemá to úžasné výtvarné umění, které má Itálie, ale má dramatiky a básníky. Já si myslím, že to bylo způsobeno reformací, která byla založená na slově. Anglická renesanční kultura se opírá především o slovo. A každá doba má svoji dominantu. Ale když mi dáte otázku: bude druhý Shakespeare? Odpovím vám jednoznačně, že nebude nikdy. Ne proto, že by nebyly po Shakespearovi obrovské talenty. V literatuře i v životě jde vždycky o to, být ve správnou dobu na správném místě. A Shakespeare se narodil ve stejné době, kdy se narodilo anglické divadlo. Drama existovalo ve středověku, ale divadlo ne. Jinými slovy, Shakespeare a jeho druzi začali psát do té doby neexistující světský dramatický repertoár. Tato jedinečná, doslova objevitelská role divadla a dramatika se už nikdy nemůže a nebude opakovat.