Vantrh
canafest
dermat

Šimon Pánek

 
Šimon Pánek začínal s hrstkou lidí, dnes je Člověk v tísni globálně působící humanitární organizace, která poskytuje pomoc ve 25 zemích světa.

Člověk v tísni se neustále rozrůstá. Celý svět ale spasit nemůžete – podle  čeho se rozhodujete?

Máte pravdu, počet zemí se samozřejmě mění podle potřeby, ale teď je to asi nejvíc v historii. Část jsou země válečných konfliktů nebo poválečné oblasti − Afghánistán, východní Ukrajina, Sýrie, Irák. U krizí zvažujeme vždycky více faktorů: kde vznikla, jak je velká, jestli tam dokážeme nějak smysluplně pomoct, abychom tam nejeli jenom si přidat další vlaječku na mapu. Pak jsou místa, která se zotavují dlouhodobě po živelní katastrofě, jako Filipíny po tajfunu nebo Nepál po zemětřesení, a pak působí Člověk v tísni ve spoustě rozvojových zemí, kde se snažíme pomoci lidem postavit se na vlastní nohy, zlepšit zemědělství, školství. A to jsou jednak postkomunistické země, jako Moldávie, Gruzie, Arménie, Ukrajina, Srbsko, Kosovo, Bosna a Hercegovina, a jednak země typicky rozvojové, tzn. chudé země Asie a Afriky, kupříkladu Srí Lanka, Kambodža, Angola, Kongo, k nimž jsme se třeba nějak historicky dostali. Před asi deseti lety běžel na festivalu Jeden svět film o ženách, které jsou obětí sexuálního násilí bojujících stran ve východním Kongu, a byl tak strašně silný, s tolika lidmi zatřásl, že někdo prostě vstal a řekl: Tak tam přece musíme pracovat. Vyslali jsme tam první tři lidi a z malého začátku je tam dnes velká mise.

(celý článek najdete v tištěném vydání č. 1-2/2018, ročník XIV. – objednání předplatného zde)