senniorfitnes
krasa
aktiv55

Tag Archives: 12/2017

Zdeněk Lukeš 27 let na Pražském hradě.

Ing. arch. Zdeněk Lukeš po studiích architektury na ČVUT pracoval v archívu architektury Národního technického muzea v Praze, kde se začal věnovat architektuře XIX. a první poloviny XX. století. Od roku 1990 působí na Pražském hradě v památkovém odboru KPR. Vyučoval
na VŠUP a liberecké fakultě architektury, píše odborné a popularizující články a  knížky, v  nichž se snaží propagovat kvalitní, často veřejnosti nepříliš známou architekturu. Připravuje výstavy ve spolupráci s Galerií Jaroslava Fragnera, pořádá přednášky a vycházky pro veřejnost.

Historik a popularizátor architektury Ing. arch. Zdeněk Lukeš je česká Eliška Hašková-Coolidge – také „přežil“ několik prezidentů. Přirovnání čistě z hlediska délky působení v prezidentské kanceláři, kde se od roku 1990 stará o důstojnou podobu Pražského hradu, obnovu zanedbaných prostor a jejich přeměnu v užitečná místa pro veřejnost. I když i na etiketu přišla řeč.

Pojďme spolu do Betléma.

Je to zvláštní pocit, navštívit Betlém v létě. Přece jen máme v našich představách betlémskou scénu u jesliček spojenou se sněhem a zimou. Když je vám v Betlémě teplo, napadne vás, co zde asi bylo ve staletích před tou chvílí, než sem na přelomu našeho letopočtu za sčítáním lidu přišel Josef s těhotnou Marií.
První zmínka o Betlémě je z doby faraóna Amenophise IV. někdy čtrnáct století př. Kr. Jmenoval se tenkrát Bit-ilu-Lacham (Dům bohyně Lachamy). Byla to kanaánská bohyně plodnosti, vývojem pak vznikl název Bit-lacham (Dům chleba) – dnešní Betlém.

Gentleman a vánoční dárky.

Zmínky o vánočních dárcích se objevují už v 16. století, kdy vánočními dárky byly dokonce i úplatky. Takové dárky dostávali státní úředníci a šlechta. Vánočním úplatkům pro úředníky se tehdy říkalo halafance. Ottův slovník naučný z r. 1888 říká, že „alafance, halafance − často se užívá s příhanou pro dary neb vzatky, jež soudcové neb úředníci od stran přijímají.“ V témže století existují zmínky o vánočních dárcích určených výhradně dětem. Inspirací k obdarovávání o Vánocích byl zřejmě příběh o třech králích, kteří přinesli Ježíškovi zlato, kadidlo a myrhu. V 19. století se naplno prosadila dnešní tradice obdarovávat o Štědrém večeru děti i v chudých rodinách, byť by to bylo jenom jablíčko.

 Chaplin – ohlédnutí O. Suchého

V minulém čísle Revue 50plus jsem své vzpomínání na letité „setkávání“ s osobností Charlese Chaplina končil tím, že odjíždím do Vevey, kde se mám setkat s nejmladším Chaplinovým synem Eugenem Chaplinem. Poznal jsem se s ním prostřednictvím kamarádky trvale žijící ve Švýcarsku, Iriny Othenin-Girardové, která mi setkání sjednala. Leč následující události se odehrály tak, že podtitul tohoto článku by měl znít SETKÁNÍ-NESETKÁNÍ S CHAPLINEM.

Častokrát jsem se tázala…

Častokrát jsem se tázala, když jsem kytici vázala, častokrát jsem se tázala, komu ji dám…Tahle otázka, která je základem někdejší populární Ježkovy, Voskovcovy a Werichovy písně, patří dnes už jistě k jejich méně známým, beru-li za měřítko znalosti mladší a mladou vrstvu naší současné společnosti. Stejně to platí o jiné, která se pro změnu mužskými ústy ptá dívky Mercedes, proč tvé rudé srdce do tvých skrání, proč více krve nevhání anebo ještě o jiné, trápící se skutečností po výtce ještě existencionálnější, proč nemohu spát. A tak jsem byl víc než rád, když jsem je zničehonic všechny tři a řadu dalších slyšel na koncertu s divadelními prvky, po té poslední ze tří pojmenovaném PROČ NEMOHU SPÁT, a to právě od mladých, přesně řečeno od zpěváků ORCHESTRU JEŽKOVY STOPY na Vinohradech ve Slavíkově ulici v podzemním sále Venuše. Ten jsem až dosud neznal, a není divu, neboť soudě podle jeho omšelosti byl asi drahnou dobu nepoužívaný nebo snad zneužívaný účely méně kulturními. To nevím, to se jen dohaduji. V onen říjnový večer, kdy jsem ho navštívil, dokázal se však rozsvítit, ba rozzářit a rozdýchat. A rozjasnil i mou, tehdy před volbami trochu zpovykanou dušičku. Ale tuhle okolnost nechám stranou, tu sem nebudu plést.