JiCechy

Tag Archives: 5/2017

Sotira Korecká Margaritopulu – Srdce v Čechách, kořeny pod Olympem.

„Iríny je jméno jedné ze tří dcer boha Dia a bohyně Themidy, ochranitelky míru, přátelství a lásky, a podle mě vypovídá o charakteru naší rodinné firmy,“ s hrdostí v hlase vysvětluje majitelka cestovní kanceláře Iríny Tours.
Pouto k Řecku u nás vytvářela nejstarší členka rodiny, babička Sotira. Mluvila pouze řecky a nám, narozeným v Čechách, vyprávěla o daleké zemi, kde se naši rodiče narodili a kterou byli nuceni coby malé děti během občanské války opustit. Pak se její hranice zavřely a moji rodiče se tam už vrátit nemohli. Ovšem babička se za nimi do jejich nové Sotira Korecká Margaritopulu Srdce v čechách, kořeny pod olympem „Iríny je jméno jedné ze tří dcer boha Dia a bohyně Themidy, ochranitelky míru, přátelství a lásky, a podle mě vypovídá o charakteru naší rodinné firmy,“ s hrdostí v hlase vysvětluje majitelka cestovní kanceláře Iríny Tours. vlasti na úkor svého pohodlí dostala. Zůstala tady sama, bez dědečka a navíc negramotná. Bylo to pro ni velmi složité období, ale nás děti naučila znát řeckou historii, kuchyni a tradice. Za ta léta nám toho navyprávěla tolik, že jsem si Řecko zamilovala. Při své první návštěvě u tety v Thessaloniki – v mých necelých čtrnácti letech – jsem si řekla: „Tady to znám, poznávám a sem také i já patřím.“ Měla jsem také to štěstí, že můj život a život mé rodiny doprovázejí knihy. V dětství jsem s chutí „hltala literaturu“, ve které jsem se mohla dočíst více o Řecku a srovnávat poznatky s vyprávěním rodiny a přátel, spojit si je v jeden celek. Zažila jsem poznání předané generacemi, přišlo z knih, ale i jinak.

Michal Horáček prezidentem?

Michal Horáček (1952), spisovatel, novinář, textař, básník, producent, absolvent Institutu základů vzdělanosti UK a American studies na Macalester College v USA. Publikoval v zahraničním tisku − v roce 1982 v USA obdržel novinářskou cenu Excellence in Journalism. Působil v Mladém světě, přispíval do dalších časopisů, je autorem řady knih. V letech 1990−2004 byl předsedou představenstva a. s. Fortuna. Proslul spoluprací se skladatelem Petrem Hapkou, napsal přes 300 písňových textů a veršované libreto hudebně-dramatického díla Kudykam.

Džentlmen a láska.

Podle chytré paní Wikipedie je láska široký pojem pro silný, kladný a spíše trvalý vztah k jiné osobě, případně i k ideji nebo věci či zvířeti. Mohou v ní být různě silně zastoupeny aspekty přitažlivosti, touhy, obdivu, nezištné náklonnosti a oddanosti až po odevzdanost vůči druhému, vůči předmětu lásky. V základním významu se týká především vztahu dvou osob, na to však navazuje i řada dalších významů, jako je láska k určité věci, k místu a vlasti, k nějakému hnutí nebo ideji. Protože je měsíc květen a my si povídáme o mužích – džentlemenech dvacátých let, zůstaneme u jejich lásek milostných.

Dvacáté ohlédnutí.

Jednou jsem tu začínal větou: „V životě jsem měl to štěstí setkat se také s mnoha populárními zahraničními umělci, a tak se chci ve svých ohlédnutích vracet k těm momentům, kdy jsem přišel s těmito osobnostmi do kontaktu.“ Tehdy jsem měl na mysli kontakt v tom smyslu, že jsem s dotyčnými přímo hovořil nebo vedl korespondenci, případně je i navštěvoval. Dnes vám přináším vzpomínky na to, jak jsem se NESETKAL se dvěma významnými osobnostmi, a přesto stojí za to uchovat si ty okamžiky v paměti. Proč? No, posuďte sami…

Mýtus o Narkissovi.

Květnové dny nás každoročně potěší pestrostí rozkvetlých sadů, zahrádek a luk. Každý jistě máme svou oblíbenou květinu, strom, keř. Nemohu říci, že by mou oblíbenou květinou byl narcis. I když je jistě hezký. Ale rád bych si spolu s vámi povšiml z řecké mytologie muže jménem Narkissos, který se utrápil láskou. V lese přišel ke studánce s křišťálovou vodou. Chtěl se z ní napít a v zrcadle studánky spatřil obraz, který ho uchvátil. Vztáhl ruce, aby jej objal, ale jen rozčeřil vodu a obraz zmizel. Když se hladina uklidnila, znova a znova obdivoval nevídanou krásu, do níž se zamiloval. Poznal, že ten obraz je on sám. Jeho zoufalství se jen zvýšilo: nikde nenajde takovou dokonalost, kterou by mohl milovat, neskonale miluje sám sebe. Z té lásky chřadl, až u studánky zemřel. Nymfy Narkissa hledaly, až nakonec na jaře našly místo jeho těla žlutavé květy, kterým vroubilo kalich šest bílých lístků. Nazvaly ten květ narcisem.
duchovní

Už, už, už …

už se podzim blíží, už, už, už, už to cítím v kříži… zpívá hajný Štětivec v „lidové“ operetě skladatele Járy Beneše a libretistů Tobise, Rohana, Špilara a Mírovského Natý louce zelený, která, ač měla premiéru v roce 1935, dodnes se na současná jeviště tam či onde vrací. A u diváků vítězí. Možná se skřípěním zubů divadelních dramaturgů − vždyť je to úpadkový žánr, ba řekněme rovnou kýč − zato se souhlasným mručením pokladníků a ekonomů, neboť se dosud nestalo, aby tenhle veselý oddechový kousek jejich prázdnící se žebravé kasy nenaplnil.

Adolf Born ,,Jsem přesvědčený monarchista“.

Jeho přesvědčení se zrodilo už v útlém mládí, kdy byly České Velenice, odkud pocházel, z části na území českém a z části na rakouském, a přesto obec žila pospolu, lidé necítili, že jeden patří tam a druhý onam. Rád vzpomínal na tu dobu, kdy Velenice byly v pravém slova smyslu mezinárodním městečkem. Jazykové problémy nebyly, každý z obou stran mluvil tak i tak, nebo alespoň rozuměl sousedům. Vykládal mi s jiskrou v oku, jak se chodilo přes hranice do biografu nebo nakupovat, jak už jako dítě přesně věděl, kde je co lacinější, jak například velenické dámy pašovaly z rakouské strany špek, ukrývaný vnadně pod jejich blůzičkami, a financové, kteří měli kontrolovat zboží zakoupené na té či oné straně, byli liberální, protože se jim ten špek v blůzičkách náramně líbil. A taky jak Češi chodili s oblibou do hostince, který stál asi deset metrů za naší hranicí, jehož majitel se jmenoval Svoboda a čepoval nejříznější pivo v okolí, a když pak komunisti hranici uzavřeli, lidé si stěžovali, že jim chybí dobré pivo a Svoboda. S malým s, ale to se při řeči nepoznalo. Zkrátka mistr Born do smrti litoval, že Rakousko-Uhersko zmizelo z mapy Evropy.

Dějiny chodily rozhlasem.

Historická zapomnětlivost postihla již i ony květnové dny roku 1945. Každoročně se sice schází u budovy českého rozhlasu hlouček Pražanů, vyslechne hymnu i pár projevů a přihlíží kladení věnců. Cestující v tramvajích, které projíždějí kolem, se pouze zeptají, pokud jim to lhostejnost vůbec dovolí, cože to tam kdo zase slaví nebo demonstruje.
Začalo to legendární drzou a odvážnou současně větou 5. května 1945 ráno: „Je sechs hodin.“ Hlasatel Zdeněk Mančal zahájil ranní vysílání stanice Praha. Německou hlasatelku Margräfovou vykázal ze studia, s kolegou Josefem Junkem odstranili německé nápisy na dveřích hlasatelen a zajistili odchod německé ochranky. Pražské povstání začalo.

Finanční poradna.

Krach banky nebo kampeličky? Garanční systém klientům zajistí výplatu peněz za sedm dnů. Do Garančního systému finančního trhu (GSFT) povinně přispívají všechny banky, stavební spořitelny a družstevní záložny se sídlem v České republice. V případě, kdy ČNB oznámí, že některá z těchto institucí není schopna dostát svým závazkům, vyplatí