Do soutěže o nejúspěšnější české podnikatelky jsou nominovány ženy, které jsou 100% vlastníkem české společnosti a splňují přísná ekonomická kritéria. V loňském roce z vybraných 17 929 obchodních společností vlastněných ženami odborný garant doporučil do semifiále 649 českých podnikatelek.
Vážení a milí čtenáři,
dnes, těsně před tiskem, měním červnový editorial za zprávu na poslední chvíli: Koncem května proběhla v Praze konference Stáří spojuje, která se věnovala kvalitě života ve stáří, sociálním rolím starších lidí i péči o ně. Konferenci uspořádal Život 90 a nám dovolte se s vámi o závěry z přednášek předních odborníků na stáří podělit. Konference potvrdila závažné a dlouhotrvající nedostatky ve společenkém řešení podmínek pro kvalitní život ve stáří.
Revue 50plus psala naposledy o Fakultě sociálních věd UK v roce 2008. Od té doby prošlo studium Univerzity třetího věku na této fakultě skutečně značným rozvojem. Fakulta sociálních věd zahrnuje pět institutů: Institut komunikačních studií a žurnalistiky, Institut sociologických studií, Institut mezinárodních studií, Institut politologických studií a Institut ekonomických studií. Pedagogové všech těchto institutů každoročně připravují kurzy pro zájemce o vzdělávání na Univerzitě třetího věku.
Patřil k těm, kdo porušili historické tabu – sáhl na lidské srdce. Nebyl první, ale jeden z průkopníků srdeční chirurgie. Lékařem chtěl být od dětství. Dokonce tak raného, že doma „operoval“ ulomenou nohu židle a důkladně ji zafačoval. Mám rád lidi, mám rád slušné lidi, dobrou společnost, kulturu a nenávidím blbce a zlé lidi , vyslovil svoje krédo při devadesátých narozeninách v roce 2003.
Když byl úplně malý kluk, existovaly místo rozhlasových přijímačů ještě krystalky, gramofony byly na kliku a filmy v biografech dosud němé. Byl posledním pamětníkem staropražských kabaretů. Vystupoval například v kabaretu U Šenfloků (o kterém Jiří Šlitr zpíval v jedné písničce, že někdo někoho „probod´ U Šenfloků vidličkou“ – tehdy jsem si také zapamatoval ten název). Znali
16. dubna odpoledne po patnácté hodině šel spát (bohužel navždy) i ten, kdo před šedesáti lety pomáhal uvést melodické tango Slávy Tkačuka a Ladislava Jacury do posluchačské paměti, zpěvák Standa Procházka. Chybělo málo − byl by v srpnu oslavil devadesáté sedmé narozeniny a mohl by pomalu vyhlížet ke stovce. To mu dopřáno nebylo, ale i tak za jeho výjimečný
„Už se na nás nehněvejte, že jste přitom nebyli, když jsme se my s mojí milou ženili…“ Báseň „Naše svatební“ je natolik známá, že mnozí, kdo ji dnes citují na svatebních oznámeních, vlastně ani neznají jejího autora.
Soud osvobodil ženu, která se střetla s policisty při demonstraci na Václavském náměstí. Hlídka policista – voják se drsně domáhala občanského průkazu od mladíka na pražském autobusovém nádraží… V civilizované zemi, v právním státě by to měly být události bezproblémové, jednoznačné, nezpochybnitelné. U nás však jedna každá z nich vyvolala spory, hádky, polemiky. Aniž straníme, natož
Měsíc červen je každoroční jistotou nastupujícího léta, prázdnin a dovolených. Když si jeho kouzlo zasadím do padesátých let, neomylně se mi začne před očima odvíjet film s Jaroslavem Marvanem z roku 1952 – „Dovolená s Andělem“. Tam je vše o společnosti a módě, spojené s létem a sportem. Myslím tím u nás, v naší republice. Pokud bych chtěla vědět něco o tomtéž, ale za našimi západními hranicemi, musela bych v hlavě tu svou promítačku přepnout přinejmenším na film „Prázdniny v Římě“.