Měl by pravdu. Například. Již před prvními hrami se o ně řečtí politici porvali a jejich odpůrce ministerský předseda Trikoupis byl donucen odstoupit. Na hrách druhých (1900 Paříž) sportovci USA odmítli závodit v neděli, narušili organizaci, mnozí soupeři na to doplatili, soutěžilo se v Boulogneském lesíku, plavalo v Seině. Pierre de Coubertin dal od většiny akcí ruce pryč, šel jenom na atletiku. Při hrách čtvrtých (1908 v Londýně) se střetli sportovci z pořádající země se soupeři z USA nejen podle zásad fair play, rozhodčí fixlovali, ostuda. Plánované hry šesté do Berlína zrušila válka. Pokud se bojovalo, střílelo a bajonety si párali břicha ti, kdo si nedávno podávali ruce na sportovních kolbištích, muselo se počkat. Až v roce 1920 sešli se sportovci na hrách sedmých – číslování nebralo válečnou pauzu na vědomí. Poprvé startovali reprezentanti Československa (získali dvě bronzové medaile), fotbalisté mohli mít stříbrnou medaili, ale ve finálovém zápase s Belgií, když prohrávali 0:2, odešli ve 38. minutě ze hřiště, protože se cítili poškozováni anglickým sudím, a byli diskvalifikováni. Historici dodnes pracně shledávají některé výsledky a informace, protože z her nebyla vydána oficiální zpráva a k dispozici jsou jen opisy neúplné verze výsledků. Dále hry v Berlíně 1936 jako pocta nacistickému režimu, kdy Hitler odmítl podat ruku čtyřnásobnému vítězi Jesse Owensovi z USA, protože to byl černoch, 1972 Mnichov a tragický útok palestinských teroristů na izraelské sportovce, „Brežněvova“ olympiáda 1980 v Moskvě bez oficiální účasti sportovců z demokratického světa, Los Angeles 1984 se zákazem účasti sportovců zemí socialismu… Co má podobu roku 2016, bylo v jiných kostýmech vždy, protože olympijské hry byly a jsou dílem lidským, obrazem doby a jejích mravů.

(celý článek najdete v tištěném vydání 7-8/2016, ročník XII. - objednání předplatného zde)