dermat
cesty_senior

Vladimír Smutný, Revue 50plus 9/2019

Na letošním Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech převzal Cenu prezidenta festivalu za přínos české kinematografii kameraman Vladimír Smutný, který vštípil svébytnou obrazovou formu desítkám úspěšných českých filmů. Patří ke stálým spolupracovníkům režisérů Jiřího Svobody, Jana Svěráka, Václava Marhoula a Jiřího Vejdělka, je držitelem sedmi Českých lvů za nejlepší kameru a podílel se také na mnoha filmech i seriálech v zahraničí. Ani po překročení sedmasedmdesátky nijak nepolevil v práci, právě naopak. V loňském roce byly uvedeny do kin Tátova volha a Zlatý podraz, letos na podzim to bude Nabarvené ptáče a Poslední aristokratka. Během festivalového týdne byla příležitost vyptat se ho na jeho spolupráci se slavnými českými režiséry i na taje kameramanské profese.

Při příležitosti vašeho ocenění na karlovarském festivalu se konala v Městském divadle projekce filmu Zánik samoty Berhof z roku 1983. Proč jste zvolil právě tento film?

Z několika důvodů. Za prvé není tolik v povědomí diváků jako mnoho jiných filmů, které jsem realizoval. Za druhé se jednalo o drama Vladimíra Körnera, které vyžadovalo baladickou obrazovou atmosféru – příběh se odehrává na česko-polsko-německé hranici v létě 1945, za třetí film režíroval Jiří Svoboda, s nímž jsem již rok předtím natočil Schůzku se stíny, kde jsme si padli do oka, za čtvrté natáčení bylo velmi komplikované, protože po válce na samotě Berhof nešla elektřina, svítilo se petrolejkou, a to byla pro kameramana výzva. A za páté každý filmový tvůrce je spokojen, podaří-li se mu naplnit vizi, kterou si před natáčením vytyčil, což se mi v tomto filmu povedlo. Měl bych přání převést jej do digitální podoby, protože filmové kopie již nejsou po čtyřiceti letech kvalitní. V digitálu by se dal dnes jednoduše promítat a výtvarně by byl skvostný. Cena za digitalizaci je však tři čtvrtě  milionu.

Film měl původně režírovat František Vláčil, s nímž jste už předtím spolupracoval jako druhý kameraman na filmech Dým bramborové natě a Hadí jed. Nebylo mu to však umožněno. Jak moc by se lišilo Vláčilovo pojetí?

Výrazně. František Vláčil vyprávěl trochu jiným způsobem, což je do jisté míry i generační záležitost. Bylo však pro mě inspirující podílet se na filmu Dým bramborové natě, protože Vláčil zde zásadně pozměnil tendenční předlohu Bohumila Říhy Doktor Meluzin, a vytvořil tak pozoruhodné dílo. Dokonce se mu podařilo prosadit do hlavní role tehdy odstaveného Rudolfa Hrušínského. Většina jízd sanitky se odehrávala v dešti a déšť rozpíjel a impresionisticky vytvářel filmový obraz. Vláčil dbal na dokonalý výběr lokací. Prostředí totiž dovede hrát stejně jako herec.

Zmínil jste se o náročných podmínkách během natáčení Zániku samoty Berhof. V čem spočívaly?

S Jirkou Svobodou jsme se dohodli, že se film bude odehrávat ve světle petrolejky nebo se bude svítit ohněm z kachlových kamen, což bylo náročné na konstrukci světelné atmosféry. V některých scénách jsem kombinoval petrolejové světlo se žárovičkou schovanou za zrcátkem petrolejky a herec, šel-li zády ke kameře, nesl žárovku v ruce. Když byl prostor menší, svítilo se jen petrolejkou. Díky tomu, že mi dal režisér Svoboda čas na velmi komplikované svícení, podařilo se nám vytvořit takové aranžmá, které výstižně dotváří ponurou atmosféru celého filmu. Navíc jsem hodně používal ruční kameru.

 

Autor textu: Jakub Horváth

Celý rozhovor najdete v časopise Revue 50plus, v čísle 9/2019