Vojáci, rejtaří bílí,

vojno veselá, proč by vás děvčata chvíli milovat neměla?

rejtar To je dobrá otázka. Proč?! Ale stejně oprávněný je i dotaz opačný: proč by vás milovat měla? Jste chvíli tam a chvíli jinde, posádky se přesouvají v míru i za války,  nestálost a nejistotu, život vabank jako kdyby měli vojín, četař i poručík napsanou přímo na lodičce či na brigadýrce. I když z jiného pohledu uvažte, milé dívky a ženy, že se cvičí každý z nich k vaší ochraně a obraně, a touha, abyste ho i proto milovaly, je přirozená. Vždyť je to taky jen člověk. Nejeden z těch, kteří si v minulém století odsluhovali ze zákona povinné dva roky v uniformě, byl právem pohoršen, když ho na dovolence nebo na tancovačce, směl-li na chvíli z  kasáren, svůdně vyfiknuté dívky ponižovaly slovy „s vojáky netančím“.

Jenže bílí rejtaři z pochodové písničky českého skladatele, textaře, badatele a kabaretiéra Karla Ballinga, k němuž jsem se slíbil vrátit, když jsem vám ho před časem připomněl jako dávného autora českých slov k Yradierově La Palomě, to jsou vojáci jiní. Zaprvé už historičtí (kdepak dnes vyrážet proti jakémukoli nepříteli na koních a v bílém!) a zadruhé operetní nebo kabaretní. S nimi se do skutečných krvavých bitev nepočítá, a pokud se k nim vůbec druží obava z jejich nejistého osudu, kdyby se přece jen museli do boje dát, pak jen jaksi teoreticky na konci refrénu: „Po boku palaš, na kabátě přezky, buďte tu sbohem, vy panenky  heezký, až si na nás vzpomenete, MODLETE SE ZA NÁS OTČENÁŠ.“

 

(celý článek najdete v tištěném vydání 4/2016, ročník XII. – objednání předplatného zde)