V listopadu loňského roku oslavila devadesáté narozeniny fenomenální zpěvačka, legenda české populární hudby, Yvetta Simonová, kterou můžeme bez nadsázky označit za hříčku přírody, protože navzdory postupujícímu věku vypadá stále atraktivněji a šarmantněji a oplývá mimořádným sex-appealem. V našich končinách neznám nikoho, kdo by se jí v tomto směru vyrovnal.

Její fanoušci jí vzdali hold ovacemi vestoje ve zcela zaplněném sále Divadla U Hasičů na slavnostním narozeninovém koncertu, na němž nechyběla řada hvězdných gratulantů: Eva Pilarová, Pavlína Filipovská, Helena Vondráčková, Jitka Zelenková, Milan Drobný, Vladimír Hron a Dušan Kollár. Po telefonu poblahopřál Josef Zíma a gratulaci s kyticí zaslal i Karel Gott. Při této příležitosti jsem s paní Yvettou rozmlouval o jejích pěveckých začátcích, oblíbených písničkách a lidech, které na cestě za úspěchem potkala:

KDO VE VÁS OBJEVIL PĚVECKÉ VLOHY?

Od devíti let jsem chodila na klavír do hudební školy v Podolí k paní Fiedlerové. Jednou při besídce jsem měla doprovázet spolužačku – zpěvačku, která onemocněla, a paní učitelka rozhodla, že bych ji mohla zastoupit. Tak jsem něco zazpívala, paní učitelka byla spokojená a vzápětí jsem začala docházet také na hodiny zpěvu. Ve třinácti letech jsem se šla ukázat profesoru Hilbertu Vávrovi, který
byl operním pěvcem Národního divadla a pedagogem na konzervatoři. Zřejmě jsem se mu zalíbila,
protože mě přijal do své pedagogické dílny. Ve hře na klavír jsem však pokračovala pod vedením
úžasné profesorky Pražské konzervatoře M. Vojtěcké.

(celý článek najdete v tištěném vydání č. 3/2019, ročník XV. – objednání předplatného zde)