dermat

Za úsměv jediný, má krásná paní,

Ve filmu Muži nestárnou ji u klavíru zpíval mladý a fešný Jan Pivec ještě fešnější Zitě Kabátové, zatímco na gramofonové desce z roku 1942 ji fanynkám a fanouškům obou hvězd připomínal Oldřich Kovář za doprovodu Orchestru Rudolfa Lea Vašaty.

Ale byla válka, už druhá světová, strašnější než první, ten film a ta písnička byly jen únikem před těžkou skutečností. Takový únik se obvykle kritizuje víc, až když tísnivá situace pomine a když se náhle kdekdo cítí oprávněn odsuzovat ty, kteří prostě i v nesvobodě jen dál dělali svou práci, to jest v případě filmařiny vymýšleli líbivé příběhy a skládali do nich líbivé písničky, (…) opojením a snem pomáhali šedé mase národa překonávat pocity marnosti a beznaděje. Protože láska trvala, vládla, stavěla se proti nenávisti, hledala podporu lepším vyhlídkám…

(celý článek najdete v tištěném vydání 6/2016, ročník XII. - objednání předplatného zde)