Adolf Branald

Psal se rok 1968 a já se stal poprvé časopiseckým redaktorem na plný úvazek. V onen časopis se proměnily někdejší Pionýrské noviny a byl určen všem klukům a děvčatům (netrvalo dlouho a jeho titul se musel změnit v Sedmičku pionýrů). Tehdy mně nebylo ještě ani třiadvacet a spolu se stejně starou kolegyní Milenou Veselou jsme dostali na starost dvoustránku kultury a předposlední stránku humoru. Když mi při prvním pobytu v Kersku navrhl Frank Elstner, že navštívíme pana Adolfa Branalda, zajásal jsem! To by byl rozhovor pro Sedmičku! Měl jsem s sebou jak malý kazetový magnetofon, tak fotoaparát značky Flexareta, a vypravili jsme se k panu Branaldovi. Představil jsem se mu a vysvětlil, co bych rád. Nechal se vyfotografovat se svým tehdy malým synkem a souhlasil s rozhovorem s tím, že druhý den za mnou přijde k Elstnerům a na kazeťáček mi odpoví na vše, na co se ho budu ptát.
Druhý den přišel přesně v hodinu, na které jsme se dohodli, sedli jsme si naproti sobě u stolu a já mu řekl, že bych si přál, kdyby si zavzpomínal na něco pěkného ze svého dětství a školních let. Řekl mi, ať tedy pustím magnetofon a že mi bude povídat. A tehdy se odehrálo něco, co jsem už s nikým nikdy v životě nezažil. Pan Branald vedl monolog. Když skončil, díval jsem se na něj ještě chvilku s obdivem a vykoktal slova díků. Usmál se (což často nedělal) a zeptal se, jestli jsem opravdu s jeho vyprávěním spokojený. J
(celý článek najdete v tištěném vydání 3/2016, ročník XII. - objednání předplatného zde)