Dva domovy Arnošta LUSTIGA

Byl jedním z nejpříjemnějších, nejveselejších a ženy milujících přátel v širokém dalekém okolí. Je až s podivem, jak se mohl po svém strastiplném životě dobrat takového vyrovnání, nadhledu, humoru. Byl jednom z těch, kteří po svých zkušenostech s koncentračními tábory, osvobozen od jha nacismu, začal s ostatními v republice s nadšením budovat spravedlivý stát. Alespoň si vsugeroval, že pomáhá tvořit ty nejlepší zítřky, pro všechny lidi dobré vůle. O to víc měl řeřavé uhlíky v očích, když je konečně otevřel a viděl, kam dospěla skutečnost. Jediným východiskem byl pro něj exil. Píše o tom v Americe s nostalgií: „Exil je smutná píseň. Kdysi mi kdosi povídal, že člověk, který odejde do exilu, se po pěti letech těžko vrací, po deseti je to takřka nemožné a po dvaceti se už nemá kam vracet.

(celý článek najdete v tištěném vydání č. 11/2017, ročník XIII. – objednání předplatného zde)