Ondřej Suchý, Autor Revue 50plus

Gérard Philip v ohlédnutí.

Jeho babička ze strany maminky prý byla Češka z Prahy, nějakou dobu žila také v Brně a patřila k početné německé menšině na českém území. To se píše, někdo to tvrdí, někdo zpochybňuje,mně se líbí představa, že první názor je správný, stejně tak jako se mi líbí představa, že jednou donutím kamaráda Karla s autem, abychom si s knížkou Listy z Provence od Miroslava Horníčka na klíně vyjeli na hřbitůvek v Ramatuelle, romantickém skalním městečku nedaleko Saint-Provence, k místu posledního odpočinku geniálního francouzského herce GÉRARDA PHILIPA.

Raoul Schránil – ohlédnutí.

„Tetelte se, kmete!“ přikazuje Malý lord (Jiří Suchý), když míří obří bambitkou na spisovatele Sommera (Miroslav Horníček) v první hře divadla Semafor „Člověk z půdy“, která měla premiéru přesně před šedesáti léty, v roce 1959. O kus dál stojí v černém trikotu Hedvika, dívka z jiné planety, kterou hraje Xandra Schránilová (tehdy ještě s iks na začátku jména). Starodávnou bambitku, která ve hře hrála jako rekvizita a která patřila jejímu tatínkovi, tajně tenkrát vynášela z domova.

Kamil Lhoták – Ohlédnutí.

V životě jsem zpovídal – kromě zpěváků, herců a režisérů – také desítky malířů, grafiků a ilustrátorů. Většina z nich byli umělci, kteří se pravidelně věnovali tvorbě pro děti. V sedmdesátých letech, kdy jsem se stal novinářem „na volné noze“, jsem externě spolupracoval s televizní Vlaštovkou, s týdeníkem Sedmička pionýrů a s dětskými přílohami vycházejícími v časopisech Vlasta a Květy.

Chvilky s Miroslavem Horníčkem (2).

Minule jsem se zde rozepsal o tom, jak jsem se stal na přelomu šedesátých a sedmdesátých let redaktorem příspěvků Miroslava Horníčka (a posléze jeho Odpovědny H) v dětském časopise Sedmička. Tenkrát jsem s panem Horníčkem začal přicházet do osobního styku vůbec poprvé. Nepřímo jsem se s ním ovšem setkal už někdy začátkem let šedesátých a šlo vlastně také o něco podobného, jako byly ty pozdější sedmičkové Odpovědny H.

Horníček.

K listopadovému 100. výročí narození herce, spisovatele, dramatika, režiséra a výtvarníka-kolážisty Miroslava Horníčka jsem se rozhodl napsat vzpomínkový článek. Ovšem ve chvíli, kdy jsem nahlédl do desek, do kterých jsem si v minulosti ukládal nejrůznější doklady toho, kdy, proč a jak jsem se s tímto mistrem slova setkával, zjistil jsem, že si pojednou nevím rady, o čem psát dřív.

Tygří jatka.

Potkával jsem v životě cirkus sporadicky, náhodně a po velkých časových prodlevách. A pokaždé jsem v něm za celá ta léta nacházel to, pro co jsem si do něj přicházel: obrázek napětí, veselí, pastvu pro oči při sledování půvabných artistek nebo exotických zvířat. Cirkus mě nikdy nezklamal, nejspíš jsem měl štěstí vidět v něm vždy jen to hezké. A vždy jsem vycházel pln dojmů, potěšujících zážitků a dobré nálady.

Leonid Jengibarov

Byl jsem dvakrát v životě v Jerevanu a pokaždé, když se lidé kolem dověděli, že jsme byli přátelé s jejich „Ljoňou“, Leonidem Jengibarovem, jedním z nejslavnějších cirkusových klaunů a mimů nejen v Arménii, ale v celém tehdejším Sovětském svazu, stal jsem se okamžitě i jejich přítelem. Poté, co v roce 1972 Leonid nečekaně zemřel, toužil jsem získat nějakou nahrávku jeho hlasu, jakoukoliv. Nepodařilo se – Leonid byl mim a klaun a ti, jak známo, nejsou zrovna upovídaní.
Teprve v době, kdy jsem připravoval tento díl svého seriálku, objevila se jako zázrakem čtvrthodinová nahrávka zasutá v archivu Československého rozhlasu,
kterou v šedesátých letech pořídil tehdejší rozhlasový redaktor a milovník cirkusového umění, doktor Václav Cibula. Pár nejzajímavějších pasáží z toho, co Leonid vyprávěl, jsem nechal přeložit do češtiny a zatímco jeho slova v rozhlase tlumočil Jiří Lábus, vám je zde předkládám v písemné formě.

Čtvrté ohlédnutí za cirkusem.

Cirkus Humberto. Román Eduarda Basse s tímto názvem vyšel v roce 1941, v letech okupace, kdy jej – jak bývá zdůrazňováno v různých doslovech – většina čtenářů chápala jako morální povzbuzení, jako oslavu českého člověka, jeho dovednosti a houževnatosti. Název Humberto se stal pojmem, ovšem nikoliv historickým. Žádný cirkus toho jména totiž ve skutečnosti neexistoval − byl pouze ten románový. Skutečný cirkus s názvem Humberto vznikl až o deset let později, v roce 1951.

Kludský.

Jednomu z nejznámějších rodů cirkusových umělců patřil ve své době náš nejslavnější cirkus – cirkus Kludský. Zakladatelem dynastie byl potulný komediant, provazochodec a loutkář žijící v devatenáctém století, který měl s manželkou dvacet synů. Z nich zvláštní nadání na cvičení koní a slonů měl Karel, otec tří bratrů Karla, Jindřicha a Rudolfa. Nejstaršímu z této trojice – Karlovi − se později podařilo vytvořit největší cirkus ve střední Evropě. A právě na tohoto Karla Kludského budu dnes vzpomínat.

Cirkus s Ondřejem Suchým.

Cirkusy výlučně bez zvířat? Ne. Pod kontrolami komisí složených z veterinářů a ochránců zvířat − ano. To je názor každého z milovníků cirkusů, se kterými jsem se sešel – počínaje PhDr. Hanušem Jordanem z divadelního oddělení Národního muzea v Praze, který vytvořil cirkusovou expozici v Muzeu české loutky a cirkusu v Prachaticích a je autorem řady výstav s cirkusovou tematikou, až po ředitelku nejslavnějšího cirkusu v Evropě, paní Mary-José Knie. Také ona, když jsem sní dělal rozhovor pro Český rozhlas, končila s úsměvem: „Ano, cirkus je věčný, pokud budou na světě děti.“ Mimochodem ve Švýcarsku, kde cirkus Knie výlučně působí, proti zvířatům v cirkuse žádní jejich ochránci neprotestují.

Chaplin – ohlédnutí O. Suchého

V minulém čísle Revue 50plus jsem své vzpomínání na letité „setkávání“ s osobností Charlese Chaplina končil tím, že odjíždím do Vevey, kde se mám setkat s nejmladším Chaplinovým synem Eugenem Chaplinem. Poznal jsem se s ním prostřednictvím kamarádky trvale žijící ve Švýcarsku, Iriny Othenin-Girardové, která mi setkání sjednala. Leč následující události se odehrály tak, že podtitul tohoto článku by měl znít SETKÁNÍ-NESETKÁNÍ S CHAPLINEM.

Ohlédnu se a co vidím? – Charlie Chaplina

Pročítám a narychlo krátím, či spíše aktualizuji svůj někdejší článek o Charlesi Chaplinovi, protože ráno odjíždím do Švýcarska na schůzku, o které se mi v minulosti ani nesnilo: V Chaplinově vile ve Vevey, která se stala muzeem, mě bude očekávat jeden z Chaplinových synů – Eugene Chaplin. až s ním natočím plánovaný rozhovor pro Český rozhlas, provede prý mě po vile a budu si moct cokoli vyfotografovat.

Brigitte Bardotová – 23. ohlédnutí

„Líbí se mi, že svou kariéru ukončila v době své největší slávy,“ říká o herečce Brigitte Bardotové v současné době nejslavnější francouzská zpěvačka šansonu i jazzu zaz, vlastním jménem isabelle Geffroy. Podobným rozhodnutím jako legendární BB ukončila kdysi svoji kariéru − nejspíš poprvé v historii zvukového filmu − švédská hvězda Greta Garbo. Obě herečky se tak rozhodly před čtyřicátým rokem svého života.

O Brigittě Bardotové jsem napsal od šedesátých let několik článků. Posledním z nich byl právě ten, který vyšel v revue 50plus…

Ondřeje Suchého 22. ohlédnutí.

Letos 1. července došlo v rámci karlovarského Mezinárodního ﬁ lmového festivalu ve Velkém sále hotelu Thermal ke slavnostnímu uvedení digitálně restaurovaného ﬁ lmu režisérů Jána Kadára a Elmara Klose Obchod na korze. Jednalo se už o pátou premiéru digitálně zrestaurované kopie ﬁ lmu z iniciativy Nadace české bijáky, která tak navázala na premiéry snímků uvedených v minulých letech (Hoří, má panenko, Všichni dobří rodáci, Ostře sledované vlaky a Intimní osvětlení). Oscarový ﬁ lm Obchod na korze získal kdysi v Cannes Zvláštní čestné uznání pro hlavní představitele Jozefa Kronera a Idu Kamińskou, nezapomenutelnou v postavě Rozálie Lautmanové. Skutečnost, že se tento ﬁ lm vrací v roce 2017 na plátna našich kin, mi připomněla životní zážitek, kdy jsem ji poznal osobně…

Ohlédnu se – a co vidím?

Rád se ohlížím, zvláště za významnými lidmi, které jsem mohl poznat osobně anebo s nimi přijít do styku jen tak, tváří v tvář. Rád se ohlížím. Mám na to už věk. Jsou osobnosti, na které nikdy nezapomenu a v jejichž blízkosti jsem se kdy ocitl, žel šlo jen o chvíli zvláštního nepopsatelného pocitu, o který se rozdělit neumím. Oproti tomu jsou nezapomenutelné osobnosti, které mám dodnes před očima, a ten zvláštní pocit ze setkání s nimi dokážu popsat. Včetně toho, co jsem od nich slyšel a jak jsem je vnímal. Takové dva slavné muže vám chci také dneska představit.

Dvacáté ohlédnutí.

Jednou jsem tu začínal větou: „V životě jsem měl to štěstí setkat se také s mnoha populárními zahraničními umělci, a tak se chci ve svých ohlédnutích vracet k těm momentům, kdy jsem přišel s těmito osobnostmi do kontaktu.“ Tehdy jsem měl na mysli kontakt v tom smyslu, že jsem s dotyčnými přímo hovořil nebo vedl korespondenci, případně je i navštěvoval. Dnes vám přináším vzpomínky na to, jak jsem se NESETKAL se dvěma významnými osobnostmi, a přesto stojí za to uchovat si ty okamžiky v paměti. Proč? No, posuďte sami…

OHLÉDNU SE – A CO VIDÍM? (19)

Kdysi jsem si za pár korun koupil v bazaru několik krabiček krátkých filmů z třicátých let. Byly na nich záběry z berlínské olympiády a pak také úryvek z grotesky pro mě do té doby neznámého německého komika, který hrál vášnivého filatelistu. Shrbený dlouhán na hubených nohách s nakrátko ostříhanými vlasy, propadlým obličejem a výrazným zašpičatělým nosem. Jak jsem se o něm tehdy dočetl, byl lidovým hercem, komikem, významnou osobností předválečného německého kabaretu a jmenoval se KAREL VALENTIN.

OHLÉDNU SE – A CO VIDÍM? (18)

V životě jsem měl to štěstí setkat se také s mnoha populárními zahraničními umělci. A tak se chci letos ve svých Ohlédnutích pro změnu vracet k těm momentům, kdy jsem přišel s těmito osobnostmi do kontaktu. Minule jsem se rozepsal o polské herečce Barbaře Polomské a rakouském zpěvákovi Udu Jürgensovi, tentokrát zavzpomínám na dva francouzské umělce – významného kreslíře a karikaturistu Jeana Effela a pěveckou stálici Johnnyho Hallydaye. Budete se divit, ale ti dva měli (jistě nechtěně) něco společného: rock and roll.
Jean Effel
Pamatuji si ho z roku 1956 jako váženého hosta Mezinárodního fi lmového festivalu v Karlových Varech. Tvářil se poněkud nedostupně, ale nám klukům rozdával své autogramy psané ve tvaru kytiček vždy, všude a ochotně. Tehdy už se vědělo, že díky němu vzniká francouzsko-československý animovaný fi lm Stvoření světa, který napsal a nakreslil a jehož scénáře a režie se ujal náš Eduard Hofman.
Johnny Hallyday
Opakovaně si poslední dobou pouštím záznamy z koncertu, na který si v Paříži přizval tehdy sedmdesátiletý rocker, zpěvák a herec Johnny Hallyday, přezdívaný „francouzský Elvis Presley“, v současné době největší ženskou hvězdu francouzského šansonu, popu i jazzu, zpěvačku Zaz. Zvláště rokenrol v jejich podání, který s nimi zpívá celá koncertní hala, je úchvatný.

Ohlédnu se – a co vidím?

V životě jsem měl to štěstí se setkat – ať už jako novinář, nebo jen jako zvídavý fanoušek – také s mnoha populárními zahraničními umělci. A tak se chci letos ve svých Ohlédnutích pro změnu vracet k těm vzácným chvílím, kdy jsem se od těchto osobností dověděl něco, co by mohlo zajímat i čtenáře Revue 50plus. Dnes se vrátím do minulosti zcela nedávné – k polské herečce Barbaře Polomské a k rakouskému zpěvákovi Udu Jürgensovi.

Ohlédnu se – a co vidím?

Od mládí žil jen pro hudbu, hrál na saxofon a na klavír, na bicí nástroje už v předválečném orchestru Gramoklubu Jana Šímy. V roce 1937 nazpíval s orchestrem Karla Vlacha svou první písničku, slowfox Jen tys moje láska. Z vážné hudby poslouchal nejraději Debussyho, ze sportů rád lyžoval a plaval, zpíval v Německu, Jugoslávii, Polsku, Bulharsku, Rumunsku a Maďarsku, ze zahraničních zpěváků nejvíc obdivoval Binga Crosbyho a z našich nejvíc fandil Karlu Gottovi, který se mu od první chvíle líbil „svým projevem a přemýšlením při práci“. Když Gott vyhrál poprvé Zlatého slavíka (1963), sám se tehdy umístil na 23. místě (hned za začínajícím Pavlem Bobkem). Jeho nejznámějšími hity byly Už nikdy víc milovat nebudu, Hm, hm, Povím to tancem, Šeptám ti do ouška, Měsíc to zavinil, Plaménky v očích tvých, Doktor Swing. Zpěvák, skladatel, hudebník a celoživotní recesista Arnošt KAVKA.

Dobré zprávy Ondřeje Suchého

Vážení čtenáři!
Mám staršího bratra, jmenuje se Jiří Suchý a právě oslavil 85. narozeniny. Když ho kdysi postihlo proslavení, měl jsem zrovna namířeno do puberty a přiznávám, že jsem mu tu slávu tajně záviděl. Proslavený sourozenec na mě neměl v té době zrovna moc času, a tak jeho první slova útěchy, nabádající mě k trpělivosti, jsem uslyšel až ve svých dvaceti letech. Postěžoval jsem si tenkrát, že se mi dělají na obličeji stále nové a nové uhry a že už si zoufám.

Ohlédnu se – a co vidím?

Byl prý jedním z těch herců, u nichž dokonalý vzhled znamenal vstupenku do ateliérů. Filmový encyklopedista Miloš Fikejz o něm píše, že osud, který ho spojil s filmem, měl jméno Miloš Havel, producent a zároveň majitel baru Lucerna. Mladý student práv, na kterého si chci dnes zavzpomínat vzdor tomu, že jsem s ním jen párkrát telefonoval, tam chodíval se svou slečnou, tehdejší Miss Czechoslovakia. A protože dobře tančili, požádal prý je Miloš Havel, aby před půlnocí předvedli sólo. Mezi hosty byl tehdy zrovna Hugo Haas, který hledal sličného mládence do právě natáčeného filmu Děvčata, nedejte se! A tak se − po boku Adiny Mandlové – poprvé objevil před kamerou Vilém (Wilém) PRUNER

Ohlédnutí: klaun a mim Jengibarov

Když se v 60. letech objevil v Praze klaun a mim Jengibarov, byl uváděn na plakátech jako „klaun z Jerevanu“. Ve stejném desetiletí se představil českému publiku i Jengibarovův vrstevník, uváděný na plakátech pro změnu jako „klaun z Ascony“. Začínal jako žák slavného francouzského mima Marcela Marceaua. Poté, co se osamostatnil, povzbuzen velkými úspěchy ve Švýcarsku, kde mu v cirkusu Knie nejednou složil hold i sám velký Charlie Chaplin, vydal se na turné po světě. V osmdesátých létech, za dobu svého působení v newyorském Big Apple Cirkuse, získal i zasloužený obdiv Američanů. Vystupoval po celém světě, v roce 1971 založil se svou ženou v rodném Švýcarsku vlastní divadlo, o čtyři roky později vlastní divadelní školu, v roce 1978 vlastní skupinu a v roce 2000 nakonec i muzeum. Mluvilo se o něm jako o jediném důstojném nástupci nejslavnějšího cirkusového klauna všech dob, legendárního Grocka, a také on se proslavil jedním uměleckým jménem. Jmenoval se

Ohlédnutí: Arménský klaun Leonid Jengibarov

Letos v dubnu by měl 80. narozeniny. V šedesátých letech byl u nás Leonid Jengibarov (správně arménsky Jengibarjan) velmi známý. Do Československa přijel poprvé s cirkusem Jerevan v roce 1963, samostatně se představil v Divadle Na Zábradlí a v Divadle Jiřího Wolkera, vystupoval ve Varieté Praga i v našem cirkusu Humberto. V roce 1964 zvítězil v mezinárodní soutěži klaunů o Cenu Eduarda Basse a Čs. televize natočila několik jeho etud a scének.

Adolf Branald

Když jsem tu kdysi vzpomínal na svého přítele, spisovatele a cestovatele Franka Elstnera, vypočítával jsem, s kým vším sousedil v Kersku; že to nebyl pouze „Bogan“ Hrabal (jak mu říkal), ale také skladatel Šikola, malíř Albich a pak ještě další spisovatel, který se mi později stal v mých psavých začátcích vlídným rádcem. Ten spisovatel s vážným, někdy až přísným vzezřením, mně byl – podobně jako jeho skorovrstevník a kolega František Kožík – vždy ochoten pomoci dobrou radou. Jmenoval se Adolf Branald.

Standa Procházka – ohlédnutí

Když byl úplně malý kluk, existovaly místo rozhlasových přijímačů ještě krystalky, gramofony byly na kliku a filmy v biografech dosud němé. Byl posledním pamětníkem staropražských kabaretů. Vystupoval například v kabaretu U Šenfloků (o kterém Jiří Šlitr zpíval v jedné písničce, že někdo někoho „probod´ U Šenfloků vidličkou“ – tehdy jsem si také zapamatoval ten název). Znali

Ohlédnutí: Josef Škvorecký

Když mi náš rodinný přítel, výstřední karlovarský farář Dan, půjčil knížku Zbabělci, za kterou zaplatil pod pultem neuvěřitelných 500,- Kčs, protože byla vzápětí zakázaná a stahovala se ze všech knihkupectví, psal se rok 1958 a mně bylo třináct. V pětačtyřiceti letech jsem si začal s panem spisovatelem dopisovat, a když mi bylo čtyřiapadesát, vepsal mi do těch Zbabělců krásné věnování. Přihodilo se mi tak něco, o čem se mi v životě ani nesnilo – spřátelil jsem se nejen se svým oblíbeným spisovatelem, ale zároveň s báječným, skromným a jak pozdější léta ukázala i pokaždé vstřícným a zcela nezištným člověkem.